V Indii, této nové hospodářské velmoci, žijí stovky milionů lidí na ulici a chudoba tam má tak nepředstavitelný rozměr, že je zbytečné o ní hovořit a nemožné si ji představit -- ta se prostě musí vidět. Dokonce i v hlavním městě mají jen 4% domácností splachovací záchod.

Na čínském hospodářském zázraku ve skutečnosti výrazněji participuje z více než 1 300 000 000 obyvatel jen zhruba 300 milionů lidí soustředěných v bohatých východních provinciích, kde se rozvíjí průmyslová odvětví určená na vývoz. Sociální rozdíly jsou stále větší, ale ani ti přehlížení se bouřit nebudou. Je tomu jen několik desítek let, co Čínu sužovaly každoroční hladomory a z tohoto pohledu jsou lidé systému vděčni i za dvě jídla denně a střechu nad hlavou.

Shrneme-li výše uvedené, pak musíme se smutnou ironií konstatovat, že plýtvavý konzumerismus v masové míře novým velmocím věru nehrozí. Přesto je těch přibližně 600 milionů obyvatel nově se industrializujících zemí, jejichž životní úroveň se prokazatelně zvedá, pro ekologickou rovnováhu Země a světové populace nebezpečím. Obecně platí, že nové ekonomické elity v rozvíjejících se zemích jsou mnohem rozpínavější a bezohlednější než v zemích evropské civilizace. Chybí jim zejména společenská kontrola veřejnosti. Není třeba příliš zdůrazňovat, že s demokracií to v řadě zemí vypadá všelijak.

V současnosti jsou považovány za největší hříšníky v oblasti environmentální politiky USA a jejich spojenci, jako například Austrálie, které odmítají podepsat Kjótský protokol a staví se vlažně k omezování emisí. Přestože je jejich postoj pokrytecký, největší ekologické nebezpečí představuje vývoj právě v Indii a Číně. Obě země již v 90. letech patřily mezi pět největších znečišťovatelů. Dokázaly se nicméně vyhnout zařazení do Kjótského protokolu s poukazem na svůj rozvojový status a nutnost nejdříve dohonit vyspělý svět.

Čína je přitom již dnes druhým největším znečišťovatelem po USA a ve skutečnosti představuje větší hrozbu, neboť stav myšlení a ekologického povědomí je na úrovni Sovětského svazu 30. let dvacátého století. Veškerá pozornost je upřena na hospodářský růst, takže schází prostředky na ekologickou modernizaci průmyslu. Ten zpracovává paliva podstatně méně kvalitně než v rozvinutých zemích. Při realistickém pohledu není možné v blízké budoucnosti očekávat výraznější změnu v přístupu Číny k ekologii, snad s výjimkou výstavby jaderných elektráren, které jsou nesrovnatelně lepší alternativou proti dnešnímu zoufalému stavu čínské energetiky založené na zastaralých tepelných elektrárnách.

Čína má bohaté zásoby nekvalitního uhlí s vysokým obsahem síry. Vesměs neodsířené hnědouhelné elektrárny mají na svědomí, že Čína je již dnes bezkonkurenčně největším producentem oxidu siřičitého na světě. Zároveň je druhým největším emitorem CO2, přičemž experti předpokládají, že USA předběhne kolem roku 2020. Protože lokálně překračuje emisní činnost kritickou úroveň již dnes (termín kritická úroveň má v Číně zcela odlišný význam než v Evropě), nedůsledně se začíná přistupovat k odsiřování a zamezování emisí. Víc než na kvalitu technologií se ovšem hledí na ekonomickou dostupnost. V oblasti obnovitelných zdrojů Čína spoléhá na stavbu gigantických vodních děl typu přehrady Tři soutěsky .Vzhledem k ekonomické efektivitě není realistické očekávat výraznější rozvoj jiných obnovitelných zdrojů energie,tím spíše ne výstavbu větrných parků.

Podobná situace jako v energetice panuje rovněž ve vodním hospodářství. Nedávný mediálně komentovaný únik toxických dioxinů, který nakonec zasáhl i sousední Rusko, je jen špičkou ledovce. Osmdesát procent vody využívané průmyslem neprochází čističkami, takže čínské řeky patří k těm nejvíce znečištěným na světě. Rozvody vody nefungují dostatečně přibližně v polovině čínských měst a téměř čtvrtina měst se dokonce potýká s akutním nedostatkem vody. Vzhledem k autoritářské povaze čínského politického systému je vnitřní kritika ekologických problémů v Číně nesmírně ztížena a na tu mezinárodní reaguje čínské vedení stejným zdvořilým nezájmem jako v případě kritiky stavu lidských práv.

Podobná situace panuje i v Indii. 80% výroby elektřiny pochází ze zastaralých neodsířených tepelných elektráren. 2,5% připadá na jadernou energetiku a zbytek tvoří velká vodní díla na severu země. Nedostatek elektřiny je akutní a kdo zná rozměr bídy v indické společnosti, dobře ví, že ještě po řadu desetiletí nebude ekologická problematika v indických volbách důležitým tématem.

Na rozdíl od Číny Indie navíc neumí řešit svůj děsivý populační boom. Čína je vzhledem ke komunistickému systému převážně sekulární zemí, kdežto Indie je společností plně kontrolovanou náboženskými kulty, které se k plánovanému rodičovství a omezení porodnosti staví kategoricky odmítavě. Podobně jako v Číně je i v Indii hospodářský růst založen převážně na ekologicky zastaralých technologiích, takže emise rostou ještě rychleji než ekonomika.

Když nic jiného, jsou dnes tak kritizované USA státem se špičkovým výzkumem a technologickým pokrokem v oblasti řešení skleníkových plynů, i když se ke Kjótskému protokolu nepřipojily. Problémem USA je především vysoká spotřeba a nedostatek politické odvahy k provedení nepopulárních kroků jako je zatížení pohonných hmot a paliv účinnou spotřební daní, nicméně výroba stojí na moderních a převážně čistých technologiích. Hlavní žábou na prameni budou do budoucna právě země jako Čína a Indie, které ve shodě s Američany dokáží účinně zablokovat pozitivní řešení. Proto jsem k většímu pokroku v environmentálním rozvoji poměrně skeptický.

Lester Brown evidentně nechápe, či přinejmenším nedoceňuje rozsah propojení a vzájemné závislosti globalizované lidské populace a světové ekonomiky. Píše například, že západní hospodářský a sociální model nebude v Číně a Indii fungovat. Je pravděpodobné, že současný hospodářský boom v Číně a Indii časem poněkud zadrhne, nicméně pokud se stávající vývojové trendy nezmění, tak především postupně přestane fungovat tento model na zhýčkaném Západě, či v lepším případě západní společnost aspoň nepříznivě ovlivní.

Hospodářský a politický vzestup Číny a Indie je nesporný, stejně jako je nesporné, že je z větší části způsoben přehlížením sociálních a ekologických otázek. Rozvojové země mají plné právo k ekonomickému rozvoji, je ale důležité, jakými cestami ho dosáhnou. Žijeme v globalizovaném světě bez hranic, lépe řečeno, jedinou hranici tvoří biosféra naší planety. Poškozování životního prostředí překračuje hranice států a plýtvavé vyčerpávání zdrojů má rovněž celoplanetární charakter. Například rychlá likvidace deštných pralesů v Brazílii není pouze vnitřním problémem této země.

Typickým příkladem, kdy exhalace překračují hranice států, je nedávná inverze na severní Moravě a v severních Čechách. V 80. letech průmyslový trojúhelník polského Slezska, českého severu a německého příhraničí byl možná nejvíce znečištěným místem na světě. V 90. letech Česká republika a Německo masivně investovaly do ekologického programu a stav přírody se radikálně zlepšil, ale Polsko zůstalo výrazně pozadu, takže nedávný výskyt smogu má příčinu na polské straně. Stejně, jako se globalizuje ekonomika, globalizují se i dopady na životní prostředí a jeho ochrana musí mít rovněž globální charakter.

Vzestup konzumu jedné části populace je možné řešit v zásadě třemi způsoby: Ekonomický vzestup jedné země či regionu je v uzavřeném planetárním systému bez dalších vstupů nutně vyrovnán hospodářským úpadkem a poklesem životní úrovně v jiných zemích a regionech.

Protože s dosaženou životní úrovní se člověk jen nerad loučí, může být hospodářský úpadek dosud prosperujících zemí doprovázen politickou nestabilitou, příklonem k autoritářským formám vlády a hrozbou válečných konfliktů. Zároveň platí, že při většinu populace je důležitější košile plné spíže a ledničky před kabátem zdravého životního prostředí. Takže vlády i voliči raději obětují v rámci ekonomické soutěže vyspělé ekologické zákonodárství.

Druhou možností je zvýšit těžbu přírodního bohatství. Protože jeho zdroje jsou omezené, je takové řešení krátkodobé. Současná ekonomika sice reaguje na ztenčování zásob surovin zpomaleně, nicméně přece jen reaguje, a tak je nevyhnutelným důsledkem postupné zdražování zdrojů. To bude mít na jedné straně příznivý dopad v podobně hledání alternativ (mimo jiné i obnovitelných zdrojů energie), na druhé straně povede opět ke snižování životní úrovně a ke všem z toho vyplývajícím negativním důsledkům.

Třetí možností je cílevědomá orientace na úspory a co nejracionálnější využívání stávajících zdrojů, což mimochodem nemá nic společného s askezí. Motorem dnešní civilizace není nerostné bohatství, ale poznání. Promyšlená strategie zaměřená na znalostní ekonomiku povede k novým vědecko-technickým revolucím, k objevování nových materiálů a nových energií. Například zvládnutí termojaderné energie by bylo obrovským impulzem k novému civilizačnímu rozmachu.

S Lesterem Brownem je možné plně souhlasit v jeho pohledu na nutnost změny daňových systémů ve smyslu zdanění ekologicky ničivých činností a zavedení účinných spotřebních daní. Ovšem jeho představy o energetice vypovídají, že není technikem a nedostatečnou orientaci v oboru nahrazuje četbou příruček Greenpeace. Energetika v 21. století bude mít radikálně odlišný charakter. Například o větrné energii má Brown mylnou představu. Naprosto není levná, lze ji jen velmi obtížně distribuovat (z důvodů výrobních výkyvů) a její prospěch životnímu prostředí je po započítání všech materiálových a energetických vstupů a s ohledem na energetickou účinnost zařízení víc než diskutabilní.