Jestliže si jsme schopni jaksi taksi ujasnit (viz výše), proč níže uvedený banální blábol Natálie Kocábové není poezií, stejně jako jeho autorka nebyla a nestane se spisovatelkou, protože postrádá zásadní předpoklad, a sice talent, jsme schopni poměrně přesně definovat, jak by měla vypadat jakási přehlídka poezie hodná prestiže, tradice a - dejž to pámbu - budoucnosti Britských listů.

Už Edgar Allan Poe ve své Filozofii básnické skladby konstatoval, že báseň musí mít jistý přiměřený rozsah (v době, kdy se obecně psaly delší texty, jej stanovil na 100 veršů), aby mohla být působivá. Dvojverší Víta Slívy, ani nějaká čtyřveršátka nemá smysl publikovat, je to zbytečné a navíc to zhoršuje zmatení jazyků. Epigram je epigram, dva verše jsou dva řádky textu a báseň je báseň, čili něco jiného.

Nebude mít smysl publikovat texty, které každý zná zpaměti už od dob, kdy se mu první učitelka češtiny rozhodla nadosmrti alespoň nahlodat, ne-li dočista zkazit vkus. Perly českého říkadelnictví, které nám vrzají v hlavě jako dotěrný hit sezóny ("Za trochu lásky šel bych světa kraj...") si může každý zadeklamovat, kdykoliv je mu libo.

Nemá smysl publikovat texty, jejichž úroveň je sporná - Štěpán Kotrba mi ráčí prominout, ale i literáti tak velcí jako Kundera či Hrabal dokázali zaujmout kritický postoj k básnivým prohřeškům svého mládí, a totéž platí o studentských výkřicích některých jmen, která (možná nespravedlivě) podezřívám z osobní známosti se Štefanem Švecem.

Nemá smysl publikovat od dobrých autorů věci špatné, či nijaké, tolik ke Švecově výběru z díla místy zajímavého Antonína Sovy, jeho výběr z Nezvala pak naplňuje výtku uvedenou o dva odstavce výše.

Má smysl publikovat věci velké, neznámé, původní, skutečně provokativní, na vysoké umělecké úrovni a intelektuálně hluboké. Má smysl ukázat lidem, co se skutečně všechno odvážil napsat Ivan Diviš, má smysl připomenout pozapomenutého Kainara, má smysl prohrabat se tunami odpadu, který úspěšně prodává Jáchym Topol, protože se v něm skrývají perly. Nemá význam se omezovat na poezii českou, dobrý překlad je lepší než původní šmíra.

Má význam uveřejnit výzvu, že Britské listy publikují poezii nezavedených autorů, ale pokud nepřijde ani jediná velká původní báseň, která obstojí nikoliv jako produkt české grantové politiky, která potřebuje cosi tisknout (Host, Tvar) za každou cenu, ale jako součást kultury světové - pak prostě nic nezveřejňovat. Protože ta báseň přijde třeba za dva měsíce. Mezitím existuje nespočet perel českého i světového písemnictví, které nejsou širší čtenářské obci známy, a tyto lze publikovat.

Tímto způsobem by se mohlo (při čtenosti Britských listů) uveřejnění básně snadno stát pro autory ctí srovnatelnou s publikováním v předválečných Lidových novinách. Přinejmenším by nemuseli rudnout hanbou, jako rudnu já, vidím-li svou báseň "Jabloňové sady 4" poblíž jména Natálie Kocábové, nebo z Rabelaise vykradeného plku o Mlíkařské škole Tomáše Koloce.

Úzkostlivá snaha nedotknout se majetku sotva dohledatelných držitelů autorských práv je stejně hyperkorektní jako směšná. Autorský zákon dovoluje citovat v plném znění umělecká díla, pokud se tak nečiní za účelem zisku, ale za účelem výchovným a vzdělávacím. Myšlenka na to, že by například dědicové zmíněného Diviše podali žalobu za zveřejnění básně, je prostě absurdní. Pravda je bohužel zde: je mnohem snazší prolistovat čítankou pro ZŠ, eventuálně posledním Tvarem či Hostem, nežli se kriticky a vážně zamyslet nad tím, co skutečně za publikování stojí.

Bylo by ostatně zajímavé se dozvědět, zda například Bohumil Kartous, který na stránkách Britských listů neprokázal jen své schopnosti komentátora a analytika, ale i básnický talent (ne říkadelnictví, ne banální plky, ne samoúčelné nytí, ale jazyk jako prostředek k vyjádření myšlenky či intenzivního pocitu), neskrývá někde v šuplíku i další básně, nebo třeba nějaký překlad autora, kterého nikdo nezná. Já sám už básně nemám. Ty dvě, o kterých jsem si jist, že obstojí i podle přísných kritérií, jaká jsem svrchu uvedl, jsem už BL dal. Ale jeden překlad bych měl - znáte tuhle? Pokud odpověď na tuto řečnickou otázku nezní "tak tohle jsem FAKT neznal" s dětským údivem a lehkým vzrušením v hlase, je zbytečné, aby byl text publikován.

* Připomíná to Pana Tadeáše, ale nic s tím nenadělám. (Pozn. aut.)

Překlad publikován v Tématu Borise Cveka 6. 3. 2005, pozn. FS