Po převážnou dobu lidských dějin platilo, že být nadán určitými právy (tj. být nezávislý na mocenské svévoli, případně se na vládě podílet) bylo žárlivě střeženou výsadou pro nemnohé, jejíž protiváhou byly různé povinnosti (zejména placení daní). A je velkou zásluhou liberálního hnutí (směru zdůrazňujícího politickou a hospodářskou svobodu, toleranci, omezeni vlivu státní moci, uznání soukromého vlastnictví atp.), že se tato výsada (spolu s povinnostmi) výrazně rozšířila (alespon nominálně). Také současná podoba státu je souběhem snah o co největší možné omezení absolutni moci a zvůle. Oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní spolu s byrokratizaci se mocenský provoz sice "odosobnil" (tj. byla podstatným způsobem omezena absolutní moc jednotlivce), zároveň však zkomplikoval a znepřehlednil.

Tento proces, který trval staletí (a na jehož výsledky jsme tolik pyšní), se neudál sam od sebe. Neblahou vlastností moci (a jí posedlých jedinců) je totiž odedávna tendence se za vhodných podmínek rozpínat a koncentrovat. Jinými slovy - co člověk pracně rozdělil, směřuje přirozeně k jednotě s důsledky nechvalně známými z období diktatur, kdy skupinka vyvolených, zaštítěna nějakou abstrakcí (nejlépe ve všeobecném zájmu), začala v rámci napravování důsledků "nepřirozeného" stavu společnosti likvidovat jako první mocenské kontrolní "mechanismy" (včetně veřejného prostoru).

Z výše uvedeného vyplývá, že ani právo na život, majetek či svobodu nemají absolutní povahu a to, že jsou součástí lidské identity, platilo (a bohužel stále plati) ne vždy a všude -- a především ne tam, kde neexistuje dostatečně kritická a sebevědomá veřejnost. Je na místě připomenout, jak velké úctě a péči se veřejný prostor těšil v antickém světě. Jistě ne bez důvodu. Život v něm totiž mimo jiné poskytuje zpětnou vazbu (jeden z předpokladů duševního zdraví) nad rámec soukromých vazeb. O to víc vyniká naše dnešní nevážnost k němu (projevující se mimo jiné v neschopnosti respektovat společenské rituály).

Jen málokdo a málokdy komunikuje s někým, koho nepovažuje za rovnocenného a je lhostejné, zda kvůli věku, původu, rase či přesvědčení. Pěkným příkladem je současná krize autority (ne nepodobná situaci před padesáti lety) podmíněná všeobecně rozšířeným přesvědčením, že životní zkušenosti předchozích generací jsou nehodnotné a že pro ně v našem krásném novém světě není místo. Není se pak čemu divit, když se zpochybňování základních civilizačních vymožeností (kompenzujících civilizační nevymoženosti) jako jsou např. institucionálně zajištěná sociální práva, setkává s největším ohlasem právě u jedinců trpících ztrátou historické paměti (to, že existovalo otroctví, nevolnictví, nešvary industrializace atp., je totiž, jak známo, výmysl komunistické propagandy).

Mohutnosti lidské duše jsou naneštěstí tvořeny nejen rozumem a vůlí, ale také hloupostí a pudovostí (k názorné ilustraci doporučuji obraz H. Bosche, kde mocní tohototo světa následují vůz se senem tažený démony). Ne všichni lidé jsou "rozumností" obdařeni stejně, jak by se to, společenské realitě navzdory, mohlo jevit při "liberální" argumentaci svobodnou vůlí (a z ní vyplývající odpovedností). Nikdo nemá možnost vybrat si rozvržení světa, do kterého se narodil a ve kterém je střetávání se s různě projevovanou mocí přirozenou součástí lidského života (rodina, škola, zaměstnání atp.). Úplně bebranný vsak snad není nikdo a je celá řada věcí, které naopak ovlivnit může.

Drtivá většina lidí chce v životě konat "dobro" (třebaže mnohdy jen pro specifickou skupinu lidí), přičemž jen menšina je schopna vidět předstihem alespoň základní chyby (a to ještě ne vždy) jednorozměrných řešení složitých společenských problémů. Pro zachování současné životní úrovně (a to nejenom hmotné) je důležité, aby tato menšina byla nikoli součástí elity, nýbrž aby pomáhala kultivovat a rozšiřovat veřejný prostor (ke kterému patří především široce dostupné celoživotní vzdělávání, a to nejen ve funkční gramotnosti, ale také v kritickém myšlení). Jinak se nam může přihodit, že se jednoho dne probudíme nemile překvapeni.

autor v letech 1999-2005 studoval na FSV UK v Praze a Universität Konstanz v jihonemecke Kostnici.