První část krajní pravice pokračuje ve více či méně skrývaném antisemitismu. Druhá se naopak rozhodla zaujmout ostře prožidovské (a zejména proizraelské) stanovisko a rovněž využít politický kapitál, který s takovým stanoviskem může být spojen (např. možnost cejchovat své odpůrce jako antisemity). Tato část krajní pravice je relativně úspěšná přinejmenším v navazování kontaktů -- jejímu euroskeptickému internetovému časopisu Euportál poskytl nedávno velmi zajímavý rozhovor ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát.

Smysl následujícího textu je dvojí. Zaprvé doložit, že Leo Pavlát skutečně dal rozhovor internetovému časopisu, spojenému s krajní pravicí. A zadruhé reflektovat ideologickou munici, kterou jí ve svém rozhovoru poskytl.

Z Euportálu několika kliknutími...

Stránka Euportal.cz, které Leo Pavlát poskytl rozhovor a s jejímiž redaktory si notoval, je zaměřena, jak naznačuje již název, proti Evropské unii. Pokud pomineme to, že někteří autoři Euportálu jsou schopni s vážnou tváří přesvědčovat o tom, že EU je vlastně jakýmsi převtělením nacistického projektu "nové Evropy" a podobné zhůvěřilosti, je tato kritika vedena jednak často z pozic krajního ekonomického liberalismu, jednak (a to především) obrany národního státu. Právě obrana národního státu a patriotismus je to, co spojuje autory Euportálu s krajní pravicí. Shodnou se ale i v konzervativních názorech na "morální otázky" -- např. veřejné uznání homosexuálů. Tato orientace je sbližuje se stanovisky přímo rasizující a fašizující pravice, na něž ostatně mají různé vazby. Poslužme si alespoň několika příklady.

Jedním z významných autorů Euportálu a také člen výkonného výboru Mladé pravice, jejíž šéf Lukáš Petřík dělal s Pavlátem rozhovor, je Marek Skřipský. Ten byl dlouhou dobu rovněž přispěvatel časopisu Obrana národa.

Na stránkách tohoto časopisu přitom jeho jiný autor, František Rozhoň, zpochybňoval u příležitosti výročí osvobození Osvětimi samotný pojem antisemitismus.

"Snad tisíckrát byl v tyto dny odsouzen i tzv. antisemitismus. Ani jednou proto, že právě dnešní pojetí tohoto slova popírá národy semitské nežidovské! Není i takto pojaté slovo projevem onoho dělení lidí?"

Akci k onomu výročí zhodnotil slovy:

"Na Novotného lávce bylo pod dozorem ředitele Židovského muzea Leo Pavláta oslaveno dělení lidí na sobě rovné a některé rovnější, neboli na lidi a nadlidi."

O lidech, nadlidech, a odporu proti nim ZDE

Jiný významný autor Euportálu, Ondřej Šlechta, je zároveň přispěvatelem české pobočky stránek Altermedia. Zde mimo jiné upozorňuje na "nemístný vliv", který má "mocná židovská lobby"

Altermedia - Není prase jako prase ZDE

Altermedia jsou celosvětovou ultrapravicovou informační sítí, k jejímuž vydávání v ČR byla přizvána organizace Vlastenecká fronta. Jejího předsedu a kmenového autora portálu Altermedia Davida Macháčka označil nedávno bývalý předseda pražské židovské obce Tomáš Jelínek za "českého fašistu"

Na stránkách Altermedií najdeme jeho články o Židech a židovství, které odhalují víc než jen sklony k antisemitismu.

Altermedia - Zvláštní časopis, zvláštní lidé... ZDE

Jiným autorem Altermedií je i Petr Kainovský, jehož článek na Altermediích je uvozen slovy "nemám rád demokracii". Jeho "nekrolog" Ariela Šarona označil Šarona slovy "protřelý židovský gestapák". Kainovský je svolavatelem ultrapravicového pochodňového průvodu pražským židovským městem v lednu 2003, proti němuž Židé a další odpůrci fašismu uspořádali protiakci. Je to bakalář politologie proslulý tím, že se odmítl nechat ošetřit lékařem pro jeho barvu pleti.

Petr Kalinovský rovněž neváhal svým článkem přispět na stránky neonacistické organizace Národní odpor.

Sečteno a zváženo, Leo Pavlát poskytl rozhovor stránkám, které se sice tváří bojovně pro-izraelsky, ale zároveň mezi jejich kmenové autory patří lidé, kteří publikovali či publikují na společných platformách s otevřenými antisemity a spolupracovníky neonacistů.

Co řekl Pavlát krajní pravici?

Přejděme k obsahu rozhovoru, který je velmi zajímavý, a to nejen proto, že ukazuje značnou názorovou shodu mezi tazateli a tázaným, mezi ředitelem pražského židovského muzea a krajními pravičáky.

Shodnou se např. na kritice evropské pomoci Palestincům. Slovy Leo Pavláta:

"Každý uvidí, co například vysílá palestinská televize, která je celá placená Evropskou unií. Ani ty nejhrubší útoky proti Židům jako takovým však ze strany EU nevedou k náležité reakci. To je opravdu skandální. Vždyť takto jednají demokratické země, na jejichž území došlo k šoa (holocaustu), jejichž občany jsou ti, kteří přežili pokus o genocidu Židů."

To je poučná argumentace -- v podtextu se dnešním evropským státům (obyvatelé většiny z nich přitom trpěli pod nacistickou okupací) přičítá blíže neurčená vina za holocaust a z ní plynoucí odpovědnost podporovat nikoli Palestince, ale Izraelce. Těžko by šlo najít racionální souvislost mezi soudobou blízkovýchodní politikou EU a holocaustem, i přesto je ale konstruována. Jakoby se chtělo naznačit Evropanům, že nemají své postoje vůči blízkému východu utvářet podle posouzení tamní situace, ale podle pocitu viny vůči vlastnímu židovskému obyvatelstvu.

Leo Pavlát svou paralelu ještě prohlubuje:

"Západní Evropa, udávající tón v EU, se dnes tváří v tvář globální hrozbě, přítomné v radikálním islámu, řídí s výjimkou Británie svými špatnými vzory sahajícími až k postoji vůči Hitlerovi před vypuknutím války. I dnes jako tenkrát se přistupuje k stoupencům ideologie nepokrytě totalitní, hlásající nenávist a zásady odporující evropské demokratické tradici, jako k partnerům, s nimiž se je možno dohodnout. (...) Podívejte se na tendence, které dovedly Německo k válce, a zjistíte, že islamistický fundamentalismus je v mnoha obecných ohledech sdílí."

Islamisté jsou v tomto obraze světa novým nacismem a ustupování je appeasementem. Jakékoli jiné možné pohledy mají být vyloučeny odkazem k hrůzám nacismu. Nesmíme se na konflikt Izraelců a Palestinců dívat např. jako na střet kolonizátorů s vyhnanci, to by byla zrada spojence tváří v tvář hrozbě nového Hitlera. A pak, máme se přeci řídit svým špatným svědomím.

Autoři rozhovoru položili Pavlátovi zcela nekorektní otázku:

"Co říkáte na to, že řada západních levicových intelektuálů se přidává na stranu revizionistů pod záminkou ochrany svobody slova, jako např. Noam Chomsky?"

Byl bych celkem rád, kdyby autoři rozhovoru byli schopni tuto "řadu" vyjmenovat. Noam Chomsky vystoupil v jednom konkrétním případě trestního stíhání revizionisty - popírače holocaustu. Nepřidal se rozhodně na jeho stranu -- výslovně řekl, že s jeho názory nesouhlasí a že mu jsou odporné, jako člověk odkojený americkou libertariánskou tradici ale prohlásil v duchu známé Voltairovy věty, že cítí potřebu hájit jeho právo tyto názory říkat.

Ve své odpovědi Pavlát neodmítl nekorektnost dané otázky. Namísto toho se rozhovořil o intelektuálech obecně:

"Otázka je, koho považujeme za intelektuála. Pro mě má toto označení i mravní rozměr. Mezi obdivovatele Hitlera patřili mnozí velcí duchové doby -- například filosof Edmund Husserl. Už jen kvůli jeho členství v NSDAP si o moci intelektu -- rozuměj jaksi samozřejmě kladném vlivu myslitelů či filosofů - nedělám obecně velké iluze."

Leo Pavlát si zřejmě spletl Edmunda Husserla, filozofa, který měl pro svůj židovský původ v Německu třicátých let problémy, s členem NSDAP Martinem Heideggerem. Je to docela smutné, když je filozof perzekuovaný pro židovský původ vydáván za nacistu -- dvojnásob stane-li se to v rozhovoru mezi ředitelem židovského muzea a studentem filozofické fakulty. Zdá se navíc, že Pavlát chce poukazem na něčí politické selhání zpochybnit jeho intelekt. Zůstává však smutnou skutečností, že lidé, kteří jsou schopni v jedné oblasti lidského poznání dosáhnout obdivuhodných výkonů, mohou být lidé politicky naivní anebo mravně selhávající. Není to důvod upírat jim intelektuální zásluhy a označení intelektuál. Je to důvod myslet o politických a mravních otázkách vlastní hlavou a mít na paměti punkové heslo No idols!

K Chomskému Leo Pavlát neříká nic, jen poukazuje na to, že stalinistické režimy byly "programově antisemitské" (což je přinejmenším diskutabilní teze -- programově byly spíše internacionalistické a rovnostářská, což nic nemění na tom, že se v nich často projevovala nechutná antisemitská praxe; ostatně podobného "naplnění" došla ve stalinských režimech i řada dalších levicových programatických postulátů). Následně shrnuje:

"V tom, že levicoví intelektuálové podporují extrémní protižidovská stanoviska, proto nespatřuji nic nového."

Je tedy voltairovská obrana svobody slova "extrémně protižidovským stanoviskem"? A jak vůbec lze Chomského, kritika "komunistických" režimů východního bloku, stavět vedle jejich stoupenců a odvozovat z těchto režimů, že by nás Chomského názory neměly překvapit?

Leo Pavlát dále říká:

"Bylo by strašné, kdyby Evropa nyní přihlížela fiasku integrace kolektivního Žida -- Izraele -- do mezinárodního společenství."

Je skutečně Izrael "kolektivním Židem"? Kdybychom tuto metaforu dovedli do logických důsledků, znamenalo by to, že nežidovští občané Izraele vlastně do tohoto "kolektivního Žida" nepatří, zatímco Židé, kteří žijí mimo Izrael, vlastně nejsou Židé. Tak to Leo Pavlát zjevně (je to jasné z následujících pasáží) nemyslel, je to ale docela dobrý doklad zavádějícnosti podobných kolektivních metafor.

Poučení z hrůz dvacátého století?

Co spojuje ředitele židovského muzea s krajně pravicovými horliteli proti EU? Na nejobecnější rovině to, že si z hrůz minulého století odnesli zcela dílčí poučení, které zcela mechanicky aplikují na děje století našeho. Jestliže dosud čeští Židé projevovali chvályhodnou solidaritu s jinými oběťmi rasistického násilí, např. s Romy a Armény, z Pavlátova rozhovoru se zdá, jako kdyby jeho pozice byla, že poučení z druhé světové války zní, že propříště je třeba (ze špatného svědomí) stát na straně "kolektivního Žida", tedy státu Izrael. To dobře rezonuje s jiným článkem na Euportálu, který tvrdí, že

"We (kdo my? -- pozn. OS) killed six million Jews and replaced them with 20 million Muslims." Židé přitom ztělesňovali "science, art, international trade, and above all, as the conscience of the world", zatímco muslimové přinesli "stupidity and ignorance, religious extremism and lack of tolerance, crime and poverty due to an unwillingness to work and support their families with pride".

Přisoudit šesti milionům lidí, které často spojovalo jen to, že byli zavražděni kvůli národnosti svých prarodičů, tyto pozitivní hodnoty, a naopak dvaceti milionům jiných lidí, které spojuje jen náboženství, takovéto negativní hodnoty -- to je přesně skupinová charakteristika typická pro rasismus.

Poučení z hrůz dvacátého století totiž je, že to, co se stalo Židům, už se nesmí stát. Nesmí se to stát ani Židům, ani nikomu jinému. A nejde "jen" o holokaust. Nesmí se opakovat ponižující, diskriminační praxe, lidé nesmějí být vytlačováni do ghett, nikdo nesmí být diskriminován pro svou odlišnost. I když se třeba jedná o muslimské přistěhovalce. Nikdo také nesmí být vyháněn ze svého domova jen pro svůj etnický původ. Nikdo, ani "Židé blízkého východu", jak označil bývalý prezident USA Jimmy Carter svého času Palestince.

Podobně dílčí poučení si odnesl z dvacátého století Lukáš Petřík, který dělal s Leo Pavlátem rozhovor. Pro něj je tím poučením militantní protilevicovost -- za zločiny dvacátého století byla v jeho podání zodpovědná levice. Petřík považuje nacisty a fašisty za levicové, což je poněkud bizarní, ale nechme jej pro tuto chvíli při tom, a je tedy třeba jí čelit. Od snah o zákaz KSČM až po útočení na údajně levicovou Evropskou unii. Jenže problém není v tom, jak si lidé říkají, ale v tom co dělají, to věděl už Karl Marx. Viníkem zločinů minulého století nebyly ani tak nějaké konkrétní myšlenky, ať už levicové nebo pravicové, ale spíše a především nesnášenlivost a nenávist. A proti těm není nikdo imunní. A právě postoj jediných spravedlivých obránců před levicovým či multikulturním nebezpečím jako u Petříka může naneštěstí snadno přerůst v nesnášenlivou rétoriku -- a kdoví, zda nakonec ne i v něco horšího.