Společným tématem takových reakcí je názor, že principy, jako jsou práva, spravedlnost, svoboda, a podobné, neplatí absolutně, ale je třeba se na ně dívat jedině v kontextu aktuální společnosti. Jde o demokratický konsenzus, který přizpůsobí pojetí práv potřebám určité společnosti. Například existence sociálních práv je obhajována tím, že v dnešní době jsou nutná k fungování společnosti, a potřeba danění z těchto práv vyplývá. Stát možná kdysi mohl fungovat, aniž by se o zajištění sociálních práv staral, mohl být jen garantem nedotknutelnosti života a majetku jednotlivce, a tím mohly být daně mnohem nižší, ale dnes žijeme v mnohem složitějším světě, kde pojmy platí jinak než kdysi. Nic není absolutní, jde jen o určitou společenskou dohodu, jak se budeme na práva dívat. Lidé, kteří mají takový názor, si neuvědomují, kam do důsledků vede.

Práva se odvozují z podstaty člověka coby bytosti, která má svobodnou vůli a schopnost svým rozumem poznávat svět kolem sebe. Pomocí rozumové schopnosti hodnotí různé alternativy, vytváří pojmy, vybírá si cíle, a podle nich pak volně jedná. K tomu, aby mohl svůj hlavní atribut, tedy vůli, využívat, musí mít volný prostor pro realizaci svých záměrů a nesmí být omezován jiným člověkem -- má tedy právo na svobodu. Z práva na svobodu logicky vyplývá právo získávat a svobodně nakládat s majetkem. Pokud někomu vezmeme možnost vlastnit majetek, porušíme tím jeho práva na svobodu.Tato dvě práva směřují k jedinému a hlavnímu cíli, k zachování lidského života v souladu s lidskou podstatou. Možná někdo zapochybuje nad definicí lidské podstaty, ale pokud se sám nad sebou zamyslí, uvědomí si, že právě v souladu s touto podstatou jedná -- rozumovou úvahou se pokusil nabídnuté pojetí lidské podstaty posoudit. Pokud tedy řekne, že dospěl k jinému názoru, popře tím svou vlastní rozumovou úvahu, a nádavkem i svobodnou vůli -- rozhodl se vyjádřit svobodně svůj postoj, třebaže rozporný. Vyjádří-li se, že podstata člověka jako rozumové a volní bytosti je mylná, měl by se okamžitě sám sebe zeptat, jakým projevem toto jeho vyjádření je, když podle něj nejde o projev vůle a rozumové úvahy.

Trochu jsem odbočil, ale pro další diskuzi byla odbočka, podle mého názoru, klíčová. Tato základní podstata člověka se totiž nemění, je daná lidskou identitou. Platila jak v prvobytně pospolné společnosti, tak ve starém Římě, a platí samozřejmě i dnes. Pokud přijmeme fakt, že z podstaty člověka přímo vyplývá princip práva na život, svobodu a majetek, pak je také třeba uznat, že tato práva platí po celou dobu, po kterou je podstata člověka jako volní a rozumové bytosti v souladu s realitou. Není tedy pravdou, že záleží na tom, jak se která společnost na princip práv dívá. Ano, na postoji společnosti záleží, o zákonech se nedá rozhodovat jinak, než demokratickou cestou, tedy společenským konsenzem. Ale tento se musí obecným principům práv přizpůsobit, a ne naopak -- není možné přizpůsobovat princip práv společenské shodě, stejně jako není možné společenské shodě přizpůsobit přirozenost lidské bytosti.

Logicky vyplývá, že jedině tento pohled na individuální práva je jedině v souladu s přirozeností člověka. Uplatňovat v praxi postoj, který bude tato individuální práva pošlapávat (například sociální právo na bydlení jako donucení jednotlivce poskytnout někomu jinému proti své vůli přístřeší -- jak je dnes uplatňována a pod pojmem sociálních práv obhajována regulace nájemného), je proti lidskému životu, proti jeho podstatě, a stává se tudíž odsouzeníhodným zlem. A to bez ohledu na to, o jakou míru porušení práva jde. Kápnutím malé kapky kyanidu do sklenky čisté vody dostaneme vždy jen otrávenou vodu, která se nedá pít. Stejně tak jen malým omezením svobody jednotlivce nezískáme nic jiného, než člověka, kterému bylo zabráněno žít jako svobodná volní bytost.

Náhled na práva jako produkt společenského konsenzu je však možné zpochybnit ještě jiným, názornějším způsobem. Pokud pojmy, jako jsou svoboda, právo, spravedlnost, dobro, a podobné, vycházejí ze společenské dohody (tedy z názoru většiny), dá se předpokládat, že význam, na kterém se společnost dohodne, je vždy platný a správný? Vezměme si třeba právo na majetek a jak se na něj dívají různé názorové proudy. Např. socialisté budou říkat, že ctí právo na soukromý majetek, ale přesto si vyhrazují určité případy, kdy je třeba, aby toto právo ustoupilo ve prospěch společnosti (např. daně a instituce vyvlastnění ve veřejném zájmu). Maoisté budou veškerý soukromý majetek považovat za nepřípustný, nesprávný, a tedy by ho zakázali a tvrdě potírali. Liberálové zase říkají, že právo na majetek je nepřekročitelné. Pokud se společnost na některém z těchto názorů (nebo z mnoha dalších) dohodne (nejspíš zvolením názorového proudu ve volbách, nebo pokud se nechá svést nějakými revolucionáři a diktátory), pak zvolený názor je správný a platný, a je dobře, že se společnost bude ubírat tímto směrem?

Přece není možné říct, že když v roce 1948 většina lidí souhlasila s komunistickým pučem a jásala nad znárodňováním továren, že takový směr je správný. Ještě jeden, sice krajně extrémní, ale o to jasnější příklad: Svérázný výklad svobody a práva garnitury nacistického Německa. Nikdo jej dnes přeci nemůže označit za správný postoj, vyjma několika případů, u kterých jde spíše o fatální neznalost historie.

Jestliže ovšem přistoupím na názor, že pojmy jako právo, svoboda, dobro, spravedlnost atd. jsou produktem společenské dohody, tudíž není možné je objektivně posoudit a hodnotit, pak při jednoznačném odsouzení jakékoliv tyranie si budu velmi hlasitě protiřečit.

A i když v kontextu dnešní doby je nacistická vláda všeobecně hodnocena jako největší zlo, platilo by takové hodnocení ve 30. letech v Německu, kdy většina tamních lidí pokládala nacistickou vládu za to nejlepší, co je kdy potkalo? Dalo by se i říci, že současný názor, že nacismus je zlo, je fakt, na kterém se společnost shodla. A názor všech humanistů, kteří kvůli svému postoji za nacismu trpěli, byl v té době neplatný, špatný, protože šel proti společenské dohodě.

Jakou váhu pak může mít takové hodnocení? Pokud zastávám názor, že klíčové pojmy jsou produktem shody ve společnosti, pak není možné mít vlastní názor na svobodu a práva, protože ten není důležitý - je důležitá jen shoda ve společnosti. Ale pokud přistoupím na to, že vláda nacistů je zlem, pak to porovnávám právě s pojmy svoboda, právo atd. A jestliže zlo jednoznačně identifikuji, pak je logické, že svoboda a právo platí absolutně (kdyby neplatily, nejsem schopný nacismus jednoznačně odsoudit jako čiré zlo, a dokonce bych měl pro něj hlasovat, kdyby většina lidí nacismus opět začala z nějakého zvrhlého důvodu pokládat za dobrý názorový proud).

Hodnocení různých společenských systémů a politik by tedy mělo být objektivní a v souladu s principy existence člověka, a ne relativistické a subjektivistické. Platí to nejen pro tak zjevná zla, jakým je nacismus, ale pro jakýkoliv jiný systém. Platí to i pro hodnocení politiky "státu blahobytu" se svými sociálními programy a progresivními daněmi. Objektivním zhodnocením těchto aspektů nemůže vyjít jiný výsledek, než označit "stát blahobytu" za zlo, bez ohledu na to, co říká většinový názor a jaké hodnoty nám velí zastávat současný společenský konsenzus.