Poté, co jsem jako člen zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na požádání dostal neoficiální překlad nóty, kterou předal velvyslanec USA Ministerstvu zahraničních věcí ČR ve věci umístění radaru Spojených států amerických na obranu proti balistickým střelám - bez příloh, jedna z nich údajně má nižší stupeň utajení, se divím, že jindy tak vynalézaví novináři v rámci své investigativní nebo aspoň informační činnosti už dávno nezveřejnili její text. Nebo tomu něco brání? |Václav Exner

DOKUMENT: Nóta Velvyslanectví Spojených států Ministerstvu zahraničních věcí ČR ve věci umístění radaru Spojených států amerických na obranu proti balistickým střelám ZDE

Sleduji vývoj možnosti umístění radarové základny na území ČR. Dne 13.02.2007 na TV stanici 24cz v době od 15:45 do cca 16:55 hod byl vysílán záznam "Společné zasedání sněmovních výborů pro obranu, pro bezpečnost, zahraničního a ústavně-právního ze dne 31. 1. 2007". Po 1. cca 9 minutách (v 15:54 hod.) svého vystoupení premiér M. Topolánek řekl:" ...jsem hluboce přesvědčen o tom, že umístění té základny... zvýší bezpečnost České Republiky a českých občanů a myslím si, že příslušní odborníci Vás o tom budou chtít přesvědčit..., ...my chystáme, ..., chystáme odpověď, to znamená oficielní nótu České Republiky, kde se zřejmě vyjádříme pozitivně k tomu, že zahájíme jednání...". Zbytek "pořadu" je přesvědčování pro základnu všech přítomných (novinářů) politickou representací vlády a armády, píše Jan Nowak:

Z tohoto oficiálního vystoupení premiéra ČR je nad slunce jasnější, že se vláda pevně rozhodla PRO výstavbu této základny a udělá vše pro to, aby její záměr prošel příslušným legislativním procesem.

...Tak jsem slyšel v rádiu (hezkém, českém), že prý prezident Putin chce svým nedávným projevem rozpoutat studenou válku... ale odkdy ten, kdo se brání rozpoutává válku ?!?

Děti, opravte si v učebnicích: Druhou světovou válku nezačali Němci! Byli to Poláci, píše Milan Svatuška

Globální krize, globální odpovědnost - takové bylo ústřední heslo 43. mnichovské konference o bezpečnostní politice. Na tomto každoročním "bezpečnostním Davidu" si přibližně 250 vysokých představitelů z více než 40 států světa koncem minulého týdne vyměnilo názory na současné vojensko-politické problémy.

Pohříchu "vyměnilo" neznamená, že by si nezachovali své výchozí postoje: diskuse tohoto typu přináší ovoce až po čase, kdy každý odříká připravené projevy a objeví se ochota vrátit se k projevům těch druhých. Je přirozené, že nejvíce pozornosti přitáhlo vystoupení ruského prezidenta Vladimira Putina.

Gerald A. Cohen: Iluze liberální spravedlnosti. Filosofia, Praha 2006, 182 s.

Negativní dopad čtyř desetiletí takzvaného lidově demokratického režimu na intelektuální život u nás je neoddiskutovatelnou a všeobecně uznávanou skutečností. V atmosféře dnešního rituálního antikomunismu, jehož smyslem je především sebepotvrzování stávajícího režimu odsuzováním vymyšleného nepřítele, se však v pohledu na ono období našich dějin vytrácí zdánlivě paradoxní fakt, že oficiální zákazy nedopadly jen na myšlenkové tradice režimu nepřátelské či cizí, ale také na intelektuální levici, a to zejména tu marxistickou. Myslitelé, kteří se na rozdíl od oficiálních »papouškovatelů« Stalinova Krátkého kurzu, skutečně snažili kráčet v Marxových stopách, totiž byli pro bolševiky obzvlášť nebezpeční.

Reaguji na výbuch emocí Martina Vopěnky, nazvaný "Základna v zemi srabů" (MF Dnes, 6.2.2007). Autor svůj hysterický a nevěcně odmítavý text ospravedlňuje tím, že je reakcí na "hysterickou, nevěcně odmítavou (...) reakci většiny Čechů."

Pan Vopěnka píše, že "ve dvacátém století nám všechno procházelo," a následně zmiňuje "české sobectví -- naši neochotu cokoli obětovat, naše lavírování mezi Západem a Východem."

Ve skutečnosti celé dvacáté století bylo ze strany našeho jazykového národa jedním velkým riskem; riskem, který krutě nevyšel a skončil, kromě fyzické existence, totálním bankrotem, píše Petr V. Woff:.

Paní poslankyně Jana Bobošíková se v Českých médiích zamýšlí nad rovností občanů a nad presumpcí neviny.

Protože je to jednak téma zajímavé a jednak v poslední době velmi frekventované, pokusím se přidat několik svých úvah.

Nejprve k otázce presumpce neviny. Jistě bych souhlasil s rovností všech občanů před zákonem a soudem. Ovšem paní Bobošíková jistě ví, že právě v této oblasti je u nás rovnost faktická narušena konceptem poslanecké imunity. K tomuto tématu osobně nemám co dodat a pochybuji, že by se v Česku, mimo parlamentní lavice, našel člověk který by tento koncept, v současné podobě, považoval za správný nebo ho dokonce obhajoval.

Po více než deseti letech ustrašeného mlčení zvedá u nás v Česku hlavu skutečná opozice. Už nejde jen o "mírný pokrok v mezích zákona", ale o zásadní kritiku neoliberální ideologie a na ní založené praxe. Jde o hledání, nacházení a prosazování skutečných alternativ k současným politickým schématům. Lidé schopní formulovat tyto myšlenky se přestali obávat, že budou považováni za příznivce totalitního režimu. Už jsme od změny z r. 1989 dost daleko a můžeme bez zátěže minulostí uvažovat o problémech těchto dní se současnou zkušeností. Už se nemusíme držet vyčpělých schémat.

Velmi nerad označuji někoho za demagoga. Obvykle tak učiním až poté, co usoudím, že s ním už nelze racionálně diskutovat. Pan Michal Petřík mě ve svém článku nazvaném "Al Gore: nepříjemná demagogie" (Euro č. 47/2006 a Britské listy 7.2.2007) přesvědčil o tom, že diskuze s ním by byla přinejmenším obtížná, a téměř jistě zbytečná. Nepustil bych se tedy do polemiky s ním, kdyby nebyl poradcem tak významné osobnosti jako je hlava českého státu, kdyby jeho projev nebyl pro jistou skupinu lidí tak typický a kdyby neotiskl svůj článek hned dvakrát, míní Tomáš Mančal.

V pátek večer 16. února se v rámci iniciativy Ne základnám uskuteční první setkání odpůrců americké protiraketové základny z Brna a okolí. Hlavním tématem setkání bude společné úsilí všech občanů ČR o prosazení celostátního referenda k této otázce.

Setkání bude probíhat v salonku hotelu Slávia, Solniční 15/17.

Všichni zájemci jsou srdečně zváni, píše Milan Valach.

Salonek je zamluven na mé jméno.

Na lednové schůzi Přípravného výboru naší Negativní strany v restauraci "U Vyžraného krámu" nám byl předložen k projednání otřesný případ porušování základní lidské svobody -- nároku na soukromé vlastnictví! Rozvinula se velmi rozčilená diskuse, která trvala až do časných ranních hodin, jejíž závěry zde po probdělé noci nepříliš věrohodně a přesně uvádím.

Nemíním brát v ochranu Petra Macha už proto, že by se při stupni svého dosaženého formálního vzdělání měl dokázat ubránit sám. Kromě toho je horlivým příslušníkem politického uskupení, které zrovna nefavorizuji. Na druhé straně jeho povědomí o procesech, odehrávajících se v přírodě je na ekonoma překvapivě velké -- vím, o čem mluvím. Ve svých třiceti letech by však mohl poněkud krotit svou potřebu radit, jak lépe a radostněji spalovat uhlí. I když radit nebude, uhlí se bude spalovat dál, neboť něčím se topit v zimě musí a elektrický proud je třeba vyrábět bez ohledu na to, zda Zelení dosáhnou svého cíle a zastaví Temelín. Jen je asi přejmenují na čisté uhlí.

Není tomu tak dávno, kdy se Ústavní soud ve svých několika nálezech nevlídně vyjádřil o činnosti Parlamentu České republiky, resp. o práci zákonodárců, pokud jde o nepřijetí, respekt. opožděné přijetí zákona o nájmu, tedy toho zákona, který by umožnil pronajímatelům jednostranně zvyšovat nájemné.

Závislost na drogách je znovu tématem německých politiků. Je otázka, jestli se má pokračovat v červenci tohoto roku se zvláštním programem pro závislé na heroinu, v němž je jim pod kontrolou lékařů podáván diamorphin. Tímto synteticky vyráběným heroinem se má pomoci závislým, aby se mohli dostat ze zásobovací kriminality a mohli se zase integrovat do společnosti.

Výkvět odborníků přes českou zdánlivou historii našel před léty v Liptákově v násadě krumpáče důmyslně maskovanou dutinu, skrývající Cimrmanův nebojácný protirakouský pamflet "Svou pravdu nebudeme skrývat".

Posluchači, kteří byli přítomni veřejnému udání našeho potlačovaného velikána, se tomu z nevědomosti smáli, kdežto stále obávaná Vídeň, si mnula ruce, protože se díky indiskreci vědců, konečně dozvěděla (byť se zpožděním) nejen o pamfletu samém, ale především o způsobu jeho utajení.

V posledních dnech se objevily zprávy o podobně významném objevu: jistý Nohavica se prý sešel s důstojníkem Stb a (údajně) mu přiznal existenci petice, kterou sám podepsal, ohledně propuštění Václava Havla z vězení, a stejně údajně vyjevil i způsob jejího utajení.

Tato zpráva vyvolává zatrpklý úsměv.

Severní Korea nyní souhlasí, že uzavře své jaderné zařízení v Jongbjonu za to, že dostane ze zahraničí dodávku 50 000 tun paliva. Po šestidenním vyjednávání v Pekingu oznámil čínský zástupce, že došlo k "významnému konsensu". Delegáti z obou Korejí, z Japonska, z Číny, z USA a z Ruska jednali podle BBC v pondělí dlouho do noci o podrobnostech.

Zdroj v angličtině ZDE

V sobotu okolo obeda zazvonil zvonček, otvorila som dvere, pred nimi stáli traja chlapci s hokejkami. Môj 9-ročný syn Daniel, jeho spolužiak Andrej a neznámy Róm. "Dobrý deň teta, toto je Danov nový kamarát Mário," povedal Andrej a ukázal prstom na Róma. "Môžeme sa ísť k Vám hrať?" pokračoval Andrej, chlapec s hrubým slovníkom, ktorý sa často túla sám po sídlisku a má rád výlety, na ktoré ho občas s nami brávame. "Áno," povedala som. "Ale iba na chvíľku," dodal ktosi iný mojimi ústami. A tak traja diví deväťroční chalani, ešte rozhorúčení z pozemného hokeja, vbehli dovnútra k nám, rovno do Danielovej izby, overiť si, či ten Dano nekecal a či je to pravda, že včera dostal naozajstného živého škrečka. Stála som tam pri nich a úkosom pozerala na Róma. Preboha kto to je? Čo ak kradne? Napadlo mi. Okolo mňa znel chlapčenský smiech a výkriky nadšenia nad maličkým živým tvorom, škrečkom Jurom a mňa odrazu podivný inštinkt(?) bez zbytočnej reflexie a bleskovo odviedol ku kabelke s peniazmi, dokladmi a kľúčmi od auta, ktorú mávam položenú v hale na dlážke.

Ve dnech 5. a 6. února 2007 se v Paříži uskutečnila konference asi 60 zemí světa, která se věnovala jednomu z nejvážnějších problémů spojených s válečnými konflikty na mnoha místech naší planety -- zneužívání dětí a nezletilé mládeže jako vojáků a pomocného personálu (často ve formě otroctví) armád a různých ozbrojených skupin. Odhaduje se, že v současnosti je tímto způsobem na celém světě zneužíváno až 300 tisíc dětí a mladistvých.

Minulý pátek se v českém senátu, za účasti nejvyšších představitelů vlády, předsedů politických stran, několika českých poslanců Evropského parlamentu a viceprezidenta České národní banky konala konference o českém stanovisku k dalšímu vývoji v EU. Tak jsem se tam vypravil, abych se takříkajíc z první ruky o tom stanovisku něco dozvěděl a případně k věci i něco řekl. O svůj zážitek se rád podělím se spoluobčany, které by to snad mohlo zajímat -- konec konců se české stanovisko k dalšímu vývoji EU týká a bude týkat jejich životů včetně celého příbuzenstva až do smrti.

K věci nebylo co říkat, stručně se vyjádřili pouze pánové, nositelé zmíněných funkcí, (dáma žádná) a konference skončila.

Tak zase charta. Jen tentokrát s menší muzikou. To ten předešlý režim, to byli jiní pašáci! Republiku si přece rozvracet nedali! Mluvčí prostě pozavírali a přes noc se postarali, aby o tom věděli v každé vísce od Nebes u Aše až po Čiernú pri Čope. A bylo po ptákách. A za dvanáct let i po režimu.

Letos snad jen Právo [12.1.] zaznamenalo, že na dvě stě padesát občanů nejrůznějších názorů a povolání podepsalo prohlášení Jsme občané!, které se nápadně podobá Chartě 77. V Praze ani nikoho nezavřeli! Prosím vás, co je to za režim? Nebo si snad myslej, že tu republiku uměj rozvrátit nejlíp sami těmi tanečky se jmenováním-nejmenováním a vládou-nevládou?

Na tom možná něco je. Kam se hrabou všichni agenti s mandelinkou bramborovou na to, co nám předvádějí současní ústavní činitelé! Jenže on ten nebožtík pes je tentokrát zakopanej jinde. Dnešní režim se už od listopadové revoluce snaží být demokratický -- a demokratická revoluce je i při nejlepší vůli tak trochu protimluv.

Obecně se soudí, že za vlády Vladimíra Mečiara nežilo Slovensko demokratickým životem a nesměřovalo do evropských integračních uskupení. Možná je na tom kus pravdy, ale rozhodně to není pravda celá. Slovensko od získání samostatnosti v roce 1993 mělo tři výrazné premiéry - a za vlády každého z nich vybočovalo z běžného evropského standardu.

Období, kdy v Bratislavě vládly kolice pod vedením Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko (LS-HZDS), budou jednou historici hodnotit jako hledání vlastní, slovenské cesty postsocialistické transformace. Privatizace upřednostňovala slovenské vlastníky, diskutovalo se o neutralitě, byla tu snaha vytvořit vlastní informační prostor. Mečiar byl nestandardní politik ve chvíli, kdy Evropská unie a NATO hledaly politiky co nejvíce vzájemně podobné, aby kolečka do sebe co nejlépe zapadla. Nebylo proto obtížné zformovat slovenskou opozici a vytvořit jí podporu v zahraničí. Dá se říci, že právě tehdy se rodil model tzv. barevných revolucí známých později z Jugoslávie, Ukrajiny či Gruzie.

Tento text měl původně vyjít v Literárních novinách, avšak jejich šéfredaktor Jakub Patočka rozhodl poté, co se polemicky vyjádřil on ohledně výzvy "Jsme občané!" sám (LtN 2 a 3/2007) a velmi obšírně i jeho přítel Jaroslav Šabata (LtN 4/2007), výměnu názorů ustřihnout. Přitom je pikantní, že své vlastní jedovaté ukápnutí k výzvě otiskl poprvé již v LtN již 8. ledna, takže šlo asi o prvou mediální reakci na tuto zrovna zveřejněnou výzvu -- ovšem výzvu samotnou otiskl až později. Již v třetím čísle LtN pan šéfredaktor čtenáře ujišťoval že další diskusní texty budou už jen na webové stránce Literárních novin, přesto vzápětí otiskl celostránkový článek pana Šabaty, který patrně vyhovoval jeho postojům.

Protože jsem již při psaní své repliky předpokládal, že to nebude s mým ohlasem na kritiku obou pánů jen tak, do úvodu svého příspěvku jsem napsal: "Osud tohoto mého nynějšího textu nepochybně ukáže, jak to bylo s další debatou opravdu myšleno." A věru jsem se nezmýlil.

Zbývá nás už asi jen málo, kdo s plným vědomím prožili poslední světovou válku a dvě léta, která bezprostředně po ní následovala. Ta byla ovšem překrásná. Slunečná. Prohřátá nejenom sluncem úlevy, ale i stříbrným vánkem naděje. Byla to euforická léta. Strach o život a budoucnost odešel, dostavil se pocit uvolnění a otevřené životní perspektivy, který nelze popsat nikomu, kdo ho sám neprožil. Vrátila se demokracie a lidé byli šťastní. Byli neskutečně vděční svým Osvoboditelům, Američanům, Angličanům, ale i Stalinovi a jeho obětavé a statečné armádě, která nesla po celá válečná léta hlavní břímě krutých a nesmiřitelných pozemních bojů s nacistickými vojsky. Generalisimus Stalin byl hrdina, horlilo se pro panslavismus pod vedením velkého a mocného sovětského bratra.

Motto:

HN: Jak si vysvětlujete, že konzervativní a pravicová média se na to dívají skepticky a levicová to berou jako hotovou věc? Proč se v tomhle bodě dělí pravice a levice?

Petr Šimůnek, Michal Růžička, otázka Václavu Klausovi, Hospodářské noviny 9.2. 2007

V následujícím článku se pokusím odpovědět na dvě otázky: Je skutečně postoj Občanské demokratické strany vůči ochraně životního prostředí nepřiměřeně záporný? A pokud ano, tak proč? Hledat odpověď však budu neobvykle. Tradiční odpůrce politiky ODS včetně environmentálních aktivistů ponechám stranou a pro odpověď si půjdu ke spojencům a donedávna vzorům naší nejsilnější konzervativní strany -- pokusím se ji totiž získat porovnáním "zelené" politiky ODS s Konzervativní stranou působící ve Velké Británii. Takové porovnání má hned několik výhod.

Za prvé: nebude hodnotit českou ODS pohledem českých environmentálních aktivistů, a hodnocení nebude tudíž dopředu zaujaté.

Za druhé: v případě, že se prokáže významný rozdíl v pohledu na ochranu životního prostředí mezi ODS a Konzervativní stranou, padne interpretace současného sporu většiny ochránců životního prostředí a většiny politiků ODS jako sporu ideologie ekologismu a obránců svobody. Dokáže-li strana stojící na stejných ideových základech (v tomto případě britská Konzervativní strana) působit v ochraně životního prostředí opačným směrem než ODS, musíme připustit jednu ze dvou variant.

Nějakou dobu jsem cestoval a doufám, že mi to bude režimem v naší republice i nadále umožňováno. Obecně vzato si myslím, že ačkoliv většina Čechů neustále nadává na to či ono, ve srovnání se zeměmi třetího světa se pořád máme jako prasata z žitě. Všichni. I ta nejnižší vrstva obyvatelstva. Nechci tady analyzovat a rozebírat důvody chování člověka jako jedince ve společnosti v dané situaci, ale spíš na jednoduchých příkladech ukázat, jak absurdní se mi zdá přístup některých lidí k životu.

V prosinci 2006 přispělo celkem 126 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 59 492.24 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 12. 2006 částku 176 537.77 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffeisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffeisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.