České dvacáté století bylo vyústěním národně-obrozenecké sázky na samostatnou národní existenci; bylo daní za záchranu jazykově-kulturní české identity. Byl to risk hodný hazardéra, který už nemá co ztratit; risk národa, který v jeho důsledku ztratil téměř vše. Fakticky přišel o možnost fyzické sebeobrany. Mezi germánskou orlicí a ruským medvědem mohli Češi jen kličkovat nebo zalézt pod zem (na víkendové chaty).

"Za druhé světové války z nás několik tisíc odvážných, a zejména zdařilý atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha udělaly národ hrdinů, přestože většina Čechů po dobu války v klidu pracovala pro blaho své i pro blaho třetí říše. A ty tisíce hrdinů snadno převážila početná armáda udavačů," hřímá Vopěnka.

Jistě že udavačství je popsatelné jen vulgárním termínem pro průjem. Ale nacismus ani bolševismus nebyl na udavačství existenciálně závislý (kdo může lidi natahovat na skřipec, pro toho jsou udavači jen zvýšením komfortu, ne podmínkou udržení moci).

Pointa české tragédie ve dvacátém věku je jinde. Aniž bych chtěl někomu kádrovat předky, velmi vysoké procento z nás se mohlo narodit, jen protože naše matky a otcové nebyli příliš hrdinní, ještě než stačili počít.

Martin Vopěnka si stěžuje, že Češi jsou srabi, a zároveň uvádí jako příklad hrdinství zabití Heydricha. Pro Pražana je tento atentát možná důvodem k pýše, pro nenarozené děti (reaguji na emotivní článek, proto emotivní obrazy) obyvatel Lidic a Ležáků ale spíš šílenství. Stejně tak vojenská obrana proti Hitlerovi, který vyhrožoval vybombardováním Prahy, se mně, Brňákovi, může jevit jako hrdinství; předpokládám ale, že v České republice je minimálně 1 186 618 oponentů.

Ondřej Neff v Neviditelném psu konstatuje, že ve věci raketové základny jde o obranu proti dobrodruhům s obrovským vojenským arsenálem. Radikální internetový publicista Vladimír Stwora (zvedavec.org) Neffa vyzývá k úvaze, na které straně jsou větší dobrodruzi.

To jsou ovšem akademické diskuze, jež si nemůže dovolit národ, který přežil výše popsané. My se musíme ptát, co pro nás bude pojistkou, abychom zase nemuseli kličkovat nebo lézt pod zem. Že by ochrana od někoho, komu prokážeme jednu službičku? Takhle to nefunguje. (29.9. 1938 jsme měli smlouvu s Francií).

Validní existenční spojenectví není v bilaterálním kšeftu mezi Goliášem a Davídkem; Davídkova šance je v komplexních, socioekonomicky provázaných strukturách. Jinými slovy: Před dalším tahem máme svou partii poměrně dobře rozehranou. Evropská Unie totiž (pomiňme interní bordel a dobrodružství jejích dílčích národních částí) nikomu mrtvé nedluží.