Jsme občané!

1. 1. 2007

Listopad 1989 přinesl možnost vytvoření skutečné demokracie. Navzdory neblahým následkům padesáti let nedemokratických poměrů se podařilo položit základy svobodného a rovného soužití všech občanů. Vážíme si obětavé práce všech, kdo se na tomto dobrém díle podíleli, a chceme v jejich úsilí pokračovat.

Mnohé naznačuje, že je demokracie zaměňována za loajalitu k neoliberálnímu ekonomickému systému, místo toho, aby v naší zemi zapouštěla kořeny a sílila. Tak mizí prostor pro veřejnou diskusi o zásadních společenských otázkách, a demokratické vymoženosti se dokonce stávají terčem více či méně zjevných útoků.

Proto se domníváme, že demokracii je zapotřebí brát vážně, bránit ji na všech úrovních a požadovat její důsledné uplatňování. Jde o to, aby demokracie nebyla jen prázdným slovem. Jako občané a občanky máme podle ústavního pořádku České republiky svá práva bez ohledu na majetkové či mocenské postavení ve společnosti (čl. 3 Listiny základních lidských práv a svobod -- dále jen Listina).

Být občanem neznamená jen odevzdat hlas do volební urny. Bez účasti veřejnosti na rozhodování o věcech, jež se jí dotýkají, bez svobodných aktivit občanské společnosti zdola, se demokracie stává jen vyprázdněnou a zneužitelnou formální procedurou.

Občanství obsahuje politický, kulturní, sociální a obecně lidský rozměr. To je zakotveno v zásadních dokumentech -- v Ústavě České republiky a v Listině, jež je součástí ústavního pořádku, ale i ve smlouvách Rady Evropy: Evropské sociální chartě (ESC) a Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Česká republika dobrovolně přijala i závazky mezinárodních paktů o lidských právech a další úmluvy OSN.

Lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 ústavy), ale orgány, jejichž prostřednictvím státní moc vykonává, se mnohdy zpronevěřují svému poslání -- jednat v zájmu všeho lidu slibují poslanci, senátoři i prezident. Mocenské orgány vládnou spíše lidu než pro lid a občané mají málo účinných prostředků, jak tento stav změnit.

Je nedostatek nestranných institucí, na něž se občané mohou obrátit, jsou-li porušena jejich práva. Soudnictví pracuje pomalu a neuspokojivě. Veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi) neumožňují zákony a ústava předkládat návrhy zákonů, nesmí se ani zabývat rozhodnutími obcí a může jen pasivně komentovat úřední pochybení. Kvůli zákonným lhůtám nemůže včas informovat o svých zjištěních veřejnost. Úřady často nedbají smyslu omezení základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny) a tato omezení prosazují svévolně.

Petiční právo (čl. 18 Listiny) sice existuje, ale občané jím něčeho dosáhnou jen výjimečně. Lid sice může podle druhého článku ústavy vykonávat státní moc přímo, ale chybí ústavní zákon o celostátním referendu, jenž by občanům umožnil referendum vyvolat. Občanům je téměř znemožněno podílet se na správě veřejných věcí přímým způsobem (čl. 21 Listiny). Místní referendum se sice koná, ale jeho uplatnění je omezeno podmínkou vysoké účasti.

Svoboda projevu a právo na informace, zaručované článkem 17 Listiny a zákony, je iluzorní, pokud není dost médií poskytujících nezkreslené, objektivní a zásadní informace o věcech, které se týkají základních problémů života občanů. Výkon těchto práv se nemůže omezovat na internetové stránky a nízkonákladové tiskoviny, musí se opírat o média veřejné služby.

Mnohá rozhodnutí, která podstatně ovlivňují život lidí, probíhají zcela mimo jejich kontrolu -- jsou často motivována lobbisty, kteří korumpují politiky a úředníky ve veřejné správě, a tak jimi manipulují. Mnohdy se nedodržují nebo obcházejí předpisy o veřejných zakázkách a výběrových řízeních. Veřejná správa často selhává v ochraně obecných a veřejných zájmů, které má podle zákona chránit. Její orgány často neposkytují dostatečné informace o své činnosti (čl. 17, odst. 5 Listiny). Je systémovou chybou, že výkon veřejné správy v krajích a obcích je určován zájmy politických stran.

Občanům hlásícím se k etnickým menšinám se sice formálně přiznávají individuální a skupinová práva, ale zákony ani jejich uplatňování v praxi nebrání sociálnímu vylučování a nechrání sociálně ohrožené. Neumožňují ani rozvoj kultury a vzdělávání se v jejich jazyce a nezajišťují jejich další ústavní práva (čl. 25 Listiny).

Práva imigrantů a dalších cizinců i jejich rodin jsou nedostatečná. Česká republika dosud nepřistoupila k většině ustanovení článku 19 ESC, která by cizincům zaručovala stejné podmínky v zaměstnání jako českým občanům, a čeští občané a státy Rady Evropy a Evropské unie nevyvíjejí dostatečný tlak na vládu, aby tak Česká republika učinila. České zákony dostatečně nezajišťují ani ústavní právo cizinců na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (čl. 10, odst. 1 Listiny).

Od 1. ledna 2007 je Česká republika jediným státem Evropské unie, který v pracovněprávních vztazích nedodržel její antidiskriminační směrnici číslo 78/2000, k jejímuž uplatnění v právním řádu se všechny členské státy zavázaly. Z nového zákoníku práce totiž byla tato ochrana vypuštěna a návrh antidiskriminačního zákona nebyl pro odpor části poslanců a senátorů přijat -- obracíme se proto na českou i světovou veřejnost, aby pomohla k nápravě tohoto znepokojivého stavu.

Ženy, mladiství, zdravotně postižení a lidé starší 50 let jsou navzdory čl. 3 a 29 Listiny v mnoha případech znevýhodňováni při hledání zaměstnání i jako zaměstnanci. Nedostatečně jsou chráněna práva dětí (čl. 32 Listiny), obsažená i v Úmluvě o právech dítěte. Chybějí zákony, které by je učinily vymahatelnými.

Právo získávat prostředky prací (čl. 26 Listiny) je omezeno vysokou nezaměstnaností. Česká republika nepřistoupila k odstavci 1 článku 4 ESC, jenž zaručuje právo na takovou odměnu za práci, která zajistí zaměstnancům i jejich rodinám uspokojivou životní úroveň. Česká vláda a další orgány neplní čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který zavazuje Českou republiku, aby podnikla kroky k zajištění práva každého na přiměřenou životní úroveň.

V hospodářství nevládne pluralita vlastnictví (tedy např. soukromého, státního, obecního, družstevního), zaručená čl. 11 Listiny, ale převládá typ vlastnictví umožňující bezohlednou maximalizaci zisku na úkor zájmů občanů a životního prostředí.

Není dostatečně zajištěna ochrana zaměstnanců, kteří se rozhodnou založit odborovou organizaci k ochraně svých zájmů a svobodně využijí práva na stávku. I když jim článek 27 Listiny tato práva zaručuje, obávají se ztráty zaměstnání či jiných postihů. Bývají v zaměstnání šikanování a ponižováni ze strany zaměstnavatelů. Mnoho občanů v hmotné nouzi, např. lidé bez domova, žije v lidsky nedůstojných podmínkách (čl. 10 Listiny) a nedostává se jim náležité pomoci (čl. 30 Listiny).

Značné mezery jsou i v naplňování článků 33 a 34 Listiny, zajišťujícím každému rovné právo na vzdělání. Vysokoškolští studenti jsou nuceni trávit stále více času výdělečnou činností, aby si zabezpečili potřebné prostředky. Chybějí zákony, jež by ochránily kulturní bohatství, nedostatek státem poskytovaných finančních prostředků omezuje vědecké bádání i rozvoj umělecké tvorby. Mnoho vědců, pedagogů i umělců je nuceno živit se činností, kde neuplatní své vzdělání, zkušenosti a tvůrčí nadání.

Právo na příznivé životní prostředí i na včasné a úplné informace o jeho stavu (čl. 35 Listiny) je oklešťováno a občanům je stále více znemožňováno účastnit se důležitých rozhodování. Často se upřednostňuje maximalizace zisku na úkor životního prostředí, přírodních zdrojů a biodiverzity.

Někteří občané na tyto jevy upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy. Odpovědnost za udržování a prosazování demokracie v zemi padá na politickou, státní a ekonomickou moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, tzn. i za dodržování ústavního pořádku i mezinárodních závazků České republiky.

Naše prohlášení je dílem lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle se jednotlivě i společně zasazovat o obranu a prohlubování demokracie a občanství ve všech jeho rozměrech. Inspirací nám je Charta 77, která vznikla před třiceti lety ve zcela jiných společenských poměrech a usilovala o dodržování mezinárodních závazků Československa. Podporu našemu prohlášení lze vyjádřit podpisem. Věříme, že prohlášení Jsme občané! přispěje k tomu, aby demokracie byla v naší zemi doopravdy.

Podpisy:

Jan Andrlík, student VŠ

Andrea Cerqueirová, novinářka, Praha

Petr Czasch, šéf stavební firmy, Bruntál

Marie Čakrtová, důchodkyně, Trutnov

Olga Fialová, důchodkyně, Praha

Petr Firbas, docent, Brno

Tomáš Franke, počítačový expert, Praha

Jitka Gruntová, historička, Svitavy

Jiří Guth, ekolog, Borovany

Michael Hauser, filosof, Praha

Agáta Hauserová, zpěvačka, Praha

Eva Hauserová, spisovatelka, Praha

Josef Heller, politolog, Praha

Zdeněk Holeček, živnostník

Stanislav Holubec, VŠ učitel, Hradec Králové

Josef Chromík,důchodce, Havířov

Jan Jiříček, jednatel firmy, Děčín

Miloslav Kraken Junek, soustružník, Hradec Kr.

Alena Klepšová

Kateřina Konečná, stud. VŠ/poslankyně, N. Jičín

Karel Košťál, levicový aktivista, Francie

Petr Kužvart, environmentální právník, Praha

Ivo Látal st., informatik, Praha

Marie Lienau, feministická aktivistka, Praha

Jiří Málek, ekonom, Praha

Eva Nováková, důchodkyně, Jeseník

Petr Polák, pojišťovací agent, okr. Znojmo

Petr Rohel, historik, Ostrava

Milan Rokytka, novinář, Praha

Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie, Praha

Martin Skalský, environmentalista, Praha

Jiří Stehlík, ekonom a ekolog, Praha

Štěpán Steiger, důchodce, Praha

Jiří Svoboda, ekonom, Praha

Alice Szczepaniková, socioložka, Velká Británie

Petr Šafařík, publicista a pedagog, Praha

Martin Škabraha, filosof, Olomouc

Ivan Štampach, religionista, Praha

Petr Uhl, novinář, Praha

Milan Valach, filosof, Brno

František Zich, sociolog