Nuže pan šéfredaktor Patočka v několika bodech formuluje své výhrady. Jeho kritika je jaksi mimoběžná. Jím vytýkaný "právně pozitivistický žargon" naprosto neznamená odtržení textu od reálných problémů. Jde o poměrně stručné zahajovací či úvodní provolání, jež stěží může postihnout vše, co by si Jakub Patočka (a také Jaroslav Šabata) přál -- ať již jde o problematiku deregulovaných médií, požadavek jednoho procenta na kulturu a podobně. Zajímavě zní výtka pana šéfredaktora, že na počátku chyběla (patrně jeho a tedy jedině správná) strategická rozvaha, a tak se prý již nevratně opomenuly některé důležité složky "možného hnutí" - rozumějme hnutí či aliance proti neoliberalismu v Patočkově pojetí (tedy spojení sociálních demokratů, zelených, ale i liberálů či konzervativců, socialistů - ale nikoli komunistů). Pan šéfredaktor má určitě pravdu, když konstatuje, že se naše záměry s jeho strategickou aliancí nekryjí. Přinejmenším v tom se nekryjí, že nekádrujeme, nejsme oním komickým "maločeským" způsobem opožděně antikomunističtí. Nicméně i když prvotní nápad provolání vznikl v prostředí levicových intelektuálů, velmi rychle se do věci vložili i lidé jiných orientací a faktem je, že se k výzvě připojili v rozpětí od jednoho monarchisty až po pár komunistů, opravdu napříč celým názorovým i politickým spektrem. Výzva je proto velmi obecná, že musela být pro všechny potenciální podporovatele jakýmsi výchozím společným jmenovatelem. Podle našich představ na ni naváží jednotlivé podrobnější materiály, analyzující jednotlivé problémy či problémové okruhy a formulující návrhy či požadavky směřující k řešení a nápravě.

Asi nemá smysl reagovat na výtky typu: "křečovité snahy o paralelu" k Chartě 77. Určitá paralela ve změněných poměrech tu je a těžko může nebýt. O tom, zda se k tradici CH77 výslovně hlásit, se při přípravě výzvy dost diskutovalo. Je to otázka názoru. A není to určitě problém stěžejního významu. Je velice časté, že si lidé vypůjčují včerejší formy a představy při řešení aktuálních věcí. Dříve či později se ale objeví formy a ideje plně odpovídající novým poměrům a aktuálnímu zadání. Výtka, že chartisté potřebovali k podpisu hodně odvahy, my ale dnes ne, je trochu komická. Ovšemže je dnes mnohé jinak, kriminál nám zatím nehrozí, ale ani teď není autentická občanská aktivita zdola úplně jednoduchou věcí. V situaci soustavného odbourávání demokratických prvků a možností účinných občanských aktivit, v marasmu tohoto tak mladé a již tak zkažené, zkorumpované a odpudivé české verze reálného kapitalismu.

Rady typu, že máme být občanským sdružením jsou rovněž zbytečné. Můžeme být, ale není to podmínkou. Dobře známe přednosti a úskalí té či oné organizační formy. Pokud by vývoj směřoval ke vzniku nějakého "nového sociálního hnutí", mohlo by to být dokonce kontraproduktivní. Ale nepředbíhejme událostem.

Oba autoři vidí jako podstatného protivníka, proti kterému chtějí sestavovat pestrou pluralitní alianci, v neoliberalismu. Racionální jádro tento postoj určitě má. Nicméně nesvádějme vše na neoliberalismus, tuto myšlenkovou výzbroj zglobalizovaného kapitalismu. Řada problémů zmíněných v prohlášení "Jsme občané!" má své kořeny hlouběji -- i pokud by globalizace ani neoliberalismu nebylo, přece by mnohé existovaly!

Pokud jde o rady Jakuba Patočky jak a s kým se organizovat, bude velmi prospěšné, jestliže se jmenovaný soustředí na takové podivně odumírající struktury, jako je jím iniciované Hnutí zelení, kde se sešla řada aktivních lidí, vyhnaných ze Strany zelených, kteří sebrali potřebný počet podpisů - aby bylo toto vznikající hnutí vzápětí umrtveno, právě lidmi z Patočkova okruhu. Místo polemicky sdělovaných výhrad a dobrých rad druhým by si měl Jakub Patočka vyjasnit raději tyto věci.

Výtka Jaroslava Šabaty, že naše přístupy jsou etatistické, je založena na poněkud povrchním chápání výzvy. Nejde ani o poníženou supliku vrchnosti, nejde dokonce ani o projev víry v dobrého cara, který vše vyřeší za nás. Jde o definování nejpalčivějších otázek. Řešit je budeme muset sami, případně si jejich řešení vynutit. Což není projevem etatismu, ale výsledkem reálného vnímání skutečnosti. Stát tu je a bude nepochybně hrát důležitou roli, ale jeho možnosti nepřeceňujeme. Důraz neklademe na osvícený pečovatelský stát -- ale na občanskou aktivitu zdola!

V jednom má pan Šabata pravdu: formulace, že výkon veřejné správy je v krajích a obcích určován zájmy politických stran, je neúměrně zjednodušující. Byl k ní připojen ještě dodatek, kde se mluvilo o mocenských skupinách či klikách. Systémovou vadou totiž je, že úředníci, kteří mají vykonávat objektivně a nestranně státní správu, jsou podřízeni obecním, městským a krajským vrchnostem, tedy politickým kamarilám, jež je degradují na své služebnictvo. K vypuštění formulace v tomto smyslu došlo bohužel nejen bez znalosti věci ale i jaksi bez projednání. Vše napraví analytický materiál, který se chystá a kde tyto věci budou náležitě rozebrány.

Naproti tomu není vůbec jasné, jak by si pan Šabata představoval zapracování "třetí generace lidských práv", oněch práv solidarity. Pokud bychom psali teoretický traktát jako on, nebyl by to jistě problém. Pokud ale chceme oslovit širší veřejnost stručnou výzvou, je nutné tak učinit způsobem, kterému bude tato veřejnost nejen rozumět, ale se kterým bude schopna se i ztotožnit.

A to se podle všeho i podařilo. Stovky podporovatelů výzvy jsou důkazem. A je to dost pestrá sešlost. Uvidíme, co dokáže. A také budeme se zájmem sledovat, co dokáží pánové Patočka, Šabata a jejich přátelé. Věřme, že nebudou jen kritizovat a planě teoretizovat. A že budou mít praktické úspěchy. Jejich úspěchy pomohou i nám -- a naopak!

jeden z 351 podporovatelů výzvy "Jsme občané!"