Choreograficky pojatá koncepce celých pasáží filmu (tato forma je v předchozím Menzelobvě díle k dokonalosti dovedená v Žebrácké opeře) je úchvatná zejména pro toho, kdo už někdy zažil chvíli, v níž vnímal svět jako vrcholně estetický tanec, tak jak ho vykládají fyzici na poli strunové teorie a jak ho viděli senzibilní filosofové počínaje Bohumilem Hrabalem a konče Carlosem Castanedou.

Po úvodní "němé grotesce" a následném počítačovém triku s létajícími hospodskými etiketami jsem čekal, že film bude pojat jako antologie starých i nových filmařských stylů, jak se občas vyjadřuje Woody Allen. Nestalo se a výsledek způsobil, že některé scény, které by mi po méně stylizovaném úvodu možná přišly normální, se zdály být příliš dlouhé.

Ale zatímco můj kritický mozek "načítal" další a další kosmetické vady (dvojjazyčný nápis na nádraží v Děčíně, který byl za války městem sudetským, a tudíž striktně německojazyčným, vykloubenost neretrospektivní roviny s Oldřichem Kaiserem, popisný výklad o sudetských Němcích, který je zřejmě určen pro zahraniční distribuci), moje dušička pomalu a jistě vnímala, že tento film mluví o životě neslyšnou a neslýchanou pravdu; ukazuje, jak se archetypální události dějí stále na stejných místech (pokoj: generálovo střílení do soch, jeho sebevražda, nádraží: Waldenovo pojídání se ve vlaku, během něhož mu Dítě nechce dát peníze, jeho odjezd do koncentráku, kdy mu už nestihne dát jídlo), jak se symboly vracejí (sbírka papírů je sbírka papírů, ať jsou to etikety, poštovní známky nebo peníze), a ty nakonec ze své hospody neodejdeš, aniž zaplatíš posledního haléře!

V konečném účtování se mi nakonec zdálo, že Menzel Hrabalovu předlohu nejen stylově poměrně čistě převedl do filmového formátu, ale dokázal jaksi "nasvítit" její poselství pro tu část publika, která by se ke knižní předloze asi nikdy nedostala -- a také pro naši dobu, která poněkud "pokročila".

A tak se neuvěřitelné stalo skutkem: klasik "protáhl" nit české nové vlny na začátek nového tisíciletí - po bok T. Vorla, P. Vachlera, B. Slámy, P. Zelenky, I. Chauna (za zemřelého dvorního skladatele Jiřího Šusta doplnil tým jejich kolegou Alešem Březinou, který je svého přechůdce práv) -- o generaci mladších tvůrců, kteří se údolím smrti našeho starého blbého snu snaží propracovat k něčemu, co by se dalo nazvat snem novým...

Upřímně se těším se na příští film, v němž, jak doufám, dnešní Jiří Menzel přijme výzvu k souboji s dosud nepřekonaným Menzelem-klasikem.