Na krátkých tvarech, které vznikaly v mnohonásobně větším množství než díla hraná, bylo možné zkoušet nové metody, autoři mohli jít až na hranici formální snesitelnosti. Paleta témat a postupů byla až nepřehledná. Na jedné straně se Václav Táborský s radostí pozorovatele opájel možnostmi skryté kamery při sledování života na nedostavěném sídlišti (Zablácené město), na straně druhé Zdeněk Kopáč oživil surreálný svět malířky Toyen neopakovatelnou stylizací (Úzkost). Jiří a František Papouškové udivovali svými pohotovými sportovními reportážemi a Radúz Činčera si mohl dovolit sledovat vznik kontroverzní Krejčovy inscenace Romea a Julie (Romeo a Julie 63). A zatímco se Karel Vachek volně a poťouchle pohyboval v zákulisí prezidentských voleb, Evald Schorm se trýznivě nořil do otázek života a smrti.. A v této spleti se objevuje Jan Špáta reprezentující svůj svébytný směr.

Spolupráce s Evaldem Schormem pro něj byla klíčová a určující. Schorm v něm našel kameramana, který rozuměl zádumčivým a filosofujícím polohám vyprávění. Špáta byl zručný kameraman ze Zpravodajského filmu, který měl za sebou práci s desítkami režisérů a tedy i možnost porovnávat přístupy a tvůrčí metody. Říkalo se o něm, že dovedl na to málo filmové suroviny, co měl k dispozici, natočit gól i s přihrávkou. A kromě toho, že byl pohotový, měl výtvarný cit a intuici -- to se projevilo mj. při natáčení Schormova filmu o fotografovi Josefu Sudkovi (Žít svůj život), v němž se Špáta dovedl svými obrazy přiblížit Mistrově rukopisu. Špátu se Schormem spojovalo venkovanství a touha po hledání naděje v tíži života, což vneslo do českého filmu novou kvalitu. Ačkoliv je v titulcích filmů uváděn jako režisér Schorm, je zřejmé, že Špátovo spoluautorství bylo přinejmenším srovnatelné. Dynamický kameraman záhy přiměl Schorma k metodě filmu-ankety, kterou spolu uplatnili ve filmu Proč?, a na které on sám později postavil svoji režijní metodu.

Vrcholným počinem tandemu byl zmiňovaný esej o začátku a konci života Zrcadlení. Po něm se Špáta vydal vlastní cestou. Přispěl k tomu i Schormův zájem o hraný film, kam Špáta jít nechtěl.

A tak si Jan Špáta v této neopakovatelné spolupráci vytříbil cit pro něhu, pokoru, dojetí z krásy, pro obyčejnost a prostotu. To vše dávno obdivoval a nesl si s sebou z Hronova, kde strávil dětství. Vážil si příkladných rodičů, jejichž chování za války sledoval. Dojímala ho moudrost starých žen, které dožívaly ve starých chalupách v Orlických horách. A právě s nimi natočil svůj autorský debut (ačkoliv to není jeho úplně první film), kterým definoval celé své další estetické a myšlenkové směřování. Respice finem -- Pamatuj konce!

Návodný název, který poskytuje recept na život: užívej života, ale s vědomím míry. Tohoto filmu si Špáta nejvíce cenil, získal za něj nejvíce vavřínů a hlavně upozornil jím na sebe jako na nepřehlédnutelnou režijní osobnost. (Je nutno uvést, že tehdy musel vynaložit značné úsilí i odvahu, aby byl jako kameraman přijat do režisérské obce!) Krásné výpovědi starých žen, které se rozpláčou při vzpomínce, jak si musely znovu koupit své chalupy, které jim komunisti vzali (rok 1967!); scéna se cvičený psíkem, který běží do sousední vesnice pro záchranu nemocné babičky; autenticky zachycené poslední pomazání umírající ženy a další silné citové okamžiky filmu byly v českém dokumentu něčím nečekaným a v podstatě odzbrojujícím. Špáta pochopil, že je pro něj výzvou pohybovat se na ostré hraně mezi silným uměleckým zážitkem a sentimentálním kýčem, že právě tento tenký led může být jeho hrací plochou. Ovšem za předpokladu, že zůstane na straně umění.

Když procházíme jeho filmy, které natočil v následujících letech své neotřesitelné kariéry, sledujeme, jak se mu toto balancování vyplatilo. Pokud se totiž o jeho filmech vedly vášnivé diskuse, tak především kvůli míře citovosti, kterou je protkal. Diváci slabších povah zavírali oči při pohledu na pohlazení, něžné projevy lásky, zamilované chování milenců, slzy štěstí, možná cítili i pocit studu, když na ně ze Špátových filmů doléhala sounáležitost, pokora nebo víra. Špáta to dovedl vkusně a s citem, ale za tento pozitivní přístup býval kritizován. Bral tyto "okamžiky radosti" jako květ leknínu, který je velmi obtížné zachytit. Měl teorii, že diváky takové scény odpuzují, protože většina z nich zrovna zamilovaná není, ale zároveň je přitahují, protože po zamilování touží.

Bral dokumentární film jako terapii. Ordinoval pozitivní city, naději a víru, vědomí střídmosti a zlaté střední cesty. Názvy některých jeho filmů otevřeně vyzývají Carpe diem!, Hlavně hodně zdraví, Srdce na dlani, Ty to překonáš!. Kdo Jana Špátu znal, věděl, že si optimismus předepisoval také sám sobě. Říkal, že je "pesimista rozumem a optimista srdcem" a nezakrýval, že svými filmy hledá, čeho se i jemu zrovna nedostávalo -- pocit nedostatečnosti víry, sklony k depresím, vyrovnání se s vlastní srdeční operací...

Druhým rysem jeho filmů je jejich hutná filmová řeč a jeho smysl pro dramatičnost. Byl vždy zastáncem krátkých tvarů (jeho celovečerní film Největší přání II a bilanční Láska, kterou opouštím I a II jsou skutečně výjimkami). Bral natáčení a tvorbu jako sportovní výkon -- v co nejkratším čase vytvořit co největší kvalitu. Proto mohl paralelně se svojí režijní tvorbou dále spolupracovat jako kameraman na filmech dalších režisérů (Helena Třeštíková, Drahomíra Vihanová, Andrea Majstorovičová a zejména jeho druhá žena Olga Sommerová). Sázel na svoji intuici a profesní zdatnost. Toužil být zvídavý v okamžiku, kdy má zapnutou kameru a ne před tím na tzv. obhlídce, kterou bral spíše jako tipování. Filmy skládal a stříhal jako hudební tvar, vědom si pravidel dramatického kontrastu, který miloval a nacházel k němu inspiraci u bouřlivého Beethovena a zádumčivého Mahlera.

Jeho propagační film 777 vteřin v Československu je učebnicí dramatické stavby a zvukové dramaturgie, který by měl figurovat jako učební pomůcka na všech školách.

Výjimečný byl i jeho zájem o zvukovou stránku filmu. Uvědomoval si, že unylost dokumentárních filmů čtyřicátých a padesátých let, které vídával jako dychtivý divák, pramení i z absence tvůrčí práce se zvukem - zkrátka, že podložit film hudbou nestačí. Proto povýšil ruchy (vkládání polínka do kamen, praskání ohně, ržání koně, kvokání slepic, vítr, zvuk potůčku...) na roveň hudby a počítal s nimi jako součástí kompozice. Našel vynikající, tvůrčí a pečlivé spolupracovníky jako dlouholetého zvukaře Zbyňka Madera a hudebního skladatele Zdeňka Lišku. Touto pedantskou pečlivostí se Špátovy filmy také odlišují od běžné dokumentární produkce všech čtyř desetiletí.

Špáta žil střídmě, dbal o svoji fyzičku a o svůj životní řád. Měl neustále na mysli svoji "konkurenceschopnost". Dovedl předjímat situace a byl schopen na ně reagovat. Když začátkem 90. let nastupovala videotechnologie a pravověrní filmoví dokumentaristé nad ní ohrnovali nos, Špáta, ač výsostný filmový kameraman, byl jedním z prvních, kdo se s ní naučil pracovat a začal s ní tvořit. Dokázal, že lze to dobré, co se naučil s filmovou surovinou, aplikovat i v nových podmínkách. Když jiní začali naopak propadat kouzlu nekonečně dlouhého video materiálu, Špáta si stanovil malý počet kazet, které "smí" vytočit. Tím zrychlil i dokončování filmu, materiál si doma popsal na tzv. papírky, seřadil si na podlaze kostru budoucího filmu a ve střižně ji "jen" provedl. Tak zůstal nejrychlejším, a zároveň výsostným profesionálem a kultivovaným umělcem. Takto natočil největší počet titulů ze všech režisérů zúčastněných na sérii GEN a Genus a přitom jeho setkání s Miroslavem Horníčkem, Jiřinou Bohdalovou, Vlastimilem Brodským nebo Ljubou Hermanovou patřila k nejvýraznějším.

V souladu s poselstvím svého prvního filmu se snažil odhadnout, kdy končí jeho "stolová hora" a kdy je potřeba odejít. Po nečekaném infarktu zvolnil, odstěhoval se na venkov a začal připravovat svůj závěrečný film. Rozlučku, ve které shrnul svoji kariéru a svěřil se divákovi, co filmem hledal, co nacházel, co ho dojímalo a čím dojmout chtěl. Po uvedení filmu Láska, kterou opouštím, však nechtěl nikdo věřit, že na vrcholu slávy skutečně odejde a stáhne se z filmařského života.

Odpovídal bonmotem: Je lepší, když se vás ptají: "Proč už netočíte?" než když se vás ptají "Proč ještě točíte?". A v obavě o živobytí svých studentů je nabádal: Když jste košíkáři a vidíte, že je košíkářské řemeslo na ústupu, nečekejte a začněte včas prodávat webové domény...

V klidu své zahrádky a procházek přišel na chuť psaní jako tvůrčí alternativě a tak ho řada lidí dnes zná možná více jako publicistu, esejistu a autora sloupků prodchnutých jeho "severovýchodočeskou" filosofií než jako režiséra a kameramana dokumentárních filmů.

A přitom žijící Špáta i jeho dílo byly nekonečným inspiračním zdrojem pro celé generace diváků i studentů filmového oboru. Nemuseli nutně jít jeho cestou, ale vůně člověčiny z jeho filmů, dynamické vyprávění a jeho odvaha vstupovat na tenký led citů, zasáhly každého. Špáta byl spojnicí mezi mladými a vším, co si vydobyla dokumentární tvorba 60. let. Byl z tzv. staré školy a přitom mladistvého uvažování. Sám byl rád, když se k němu studenti hlásili jako ke svému Mistrovi a když byli hrdí, že studovali v jeho dílně. "Talent znamená zvýšenou míru pracovitosti!" vzkazoval až nesnesitelně často svým žákům při každé příležitosti. Byl přísný ke studentům, ale i k sobě.

Jan Špáta natočil během čtyřicetileté kariéry přes sto autorských filmů a k více než třem stům dalším dělal kameru. Ne všechno to jsou filmy zásadní, ne všechny byly ověnčeny cenami. V takovém množství to ani nikdo nemůže chtít. Stačí přeci jeden obraz, jedna skladba, jeden film, který umělce vynese k branám nesmrtelnosti. Janu Špátovi určitě stačilo Respice finem.

Ovšem zůstat u tohoto tvrzení by bylo nespravedlivé k jeho další tvorbě. Řada filmů byla formálně nebo tematicky odvážnými činy, několikrát se "otevřela nebesa" a podařilo se mu zachytit nezachytitelné, kdy mrazí diváka v zádech. Při zběžném pohledu určitě vyčnívají jeho ankety Největší přání ze šedesátých let a Největší přání II z konce osmdesátých let - šlo o niterné sondy do české společnosti té doby, při čemž při natáčení druhé z nich se ocitl s filmovou kamerou přímo mezi policejními kordony na Národní třídě. Výjimečný byl jeho cestopis Země svatého Patricka, který sami Irové označili za nejlepší film o jejich vlastní zemi. Fascinující byl jeho dynamický exkurs do života a myšlení jeho oblíbeného skladatele Variace na téma Gustava Mahlera. Přesvědčil jím dirigenta Neumanna, že lze smysl Mahlerových čtyřhodinových symfonií vměstnat do dvacetiminutového tvaru a přitom mu neublížit. A v prorockém filmu Mezi světlem a tmou, který je ze všech jeho děl nejpesimističtější, až krutě nešpátovský, pojmenoval spolu s fotografem Jindřichem Štreitem polistopadovou deziluzi českého člověka. Cestu z ní však překvapivě nenašli.

Jan Špáta byl osobností, o níž lze říci, že je zakladatelská. Jeho tvorba se stala fenoménem, a dokonce jedním z rysů tzv. české dokumentární školy. Vytvořila tradici, kterou můžeme dále rozvíjet. Jeho hledání "dobrého člověka, který ještě žije" je zároveň poselstvím a terapeutickým návodem pro každého z nás. Kéž bychom jí zůstali věrni.

P.S. Rozloučení s Janem Špátou proběhne ve středu 30. srpna 2006 v 11:00 ve velké síni Strašnického krematoria v Praze.