14. 2. 2007
Kam až sahá arogance
Vždy jsem byl od prvních svobodných voleb u nás voličem pravice -- mezi jiným i proto, že v pravicových stranách s jejich důrazem na tradiční evropské hodnoty a úctu k soukromému vlastnictví a především k právu jako takovému, jsem spatřoval záruku solidní budoucnosti této země i mé osobně. Již nejednou jsem v minulých letech byl postupem právě těch "nejvíce" pravicových stran -- a především jejich vedení, zklamán.
Neuplyne snad den, abychom se o plánované americké radarové základně nedozvěděli něco nového. Pohříchu to však nejsou informace, jichž by se nám dostávalo z oficiálních míst (ta v tomto směru sveřepě mlčí) -- a navíc tyto informace spíše pomalu, ale jistě odhalují pozadí celé kauzy a namnoze vyvolávají celou řadu dalších otázek, podezření a dohadů. Nic z toho, co postupně vychází najevo nás však nemůže uklidnit. Spíše naopak. Autor je předseda představenstva Brdy-Res publica, o.s. |
Prostřednictvím komunistického poslance Exnera se na veřejnost dostalo znění americké nóty, kterou byla naše země požádána Spojenými státy o souhlas s vybudováním radarové základny na území ČR. Není-li to padělek (a všechno mi říká, že bohužel nejspíš není) -- a je-li překlad správný, nedivím se, že se naše vláda nijak nesnažila o zveřejnění. Vyvolává totiž podezření, nyní už hraničící téměř s jistotou, že se vláda v případě amerického radaru vydala velmi nestandardní cestou a v překotné snaze udělat americké straně "pomyšlení", s bezprecedentní arogancí nejen, že za zády svých voličů jednala o základně (to by se snad dalo s nemalými výhradami ještě tolerovat), ale dokonce s výstavbou základny vyslovila souhlas (!), byť s výhradou splnění některých náležitostí, požadovaných právním řádem ČR. Z textu nóty však jednoznačně vyplývá, že splnění těchto požadavků patrně obě strany (americká i naše) zřejmě považují za formalitu, za něco téměř irelevantního a pro věc nijak moc důležitého. Jak jinak si vysvětlit něco tak neuvěřitelného, kdy se z nóty dozvídáme, že dávno dříve, než o základně rozhodli ti, kteří jsou k tomu povoláni, byl dán americké straně souhlas k okamžitému (!) zahájení prací v uvažovaném místě radaru! Nad něčím takovým skutečně zůstává rozum stát. Osobně to chápu jako nejhrubší pošlapání všech demokratických principů, jimiž se tato země tak ráda ohání. Jak jsem se již dříve zmínil, toto jednání nás sráží hluboko do dob před listopadem 89 a pamětníkům nemůže vytanout na mysli památný "zvací dopis" soudruhů Indry, Bilaka a dalších, který se stal záminkou pro okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy a zejména SSSR. I já musím, tak jako jiní, připomenout, že k jednání o základně USA na našem území nejen tato vláda, ale ani žádná z parlamentních stran nedostala ani ten nejmenší mandát. Tuto otázku žádná z parlamentních stran neměla ve svém volebním programu, nijak ji neřešila a nijak se o ní nezmiňovala. Přitom tu jde o záležitost, která představuje velmi podstatný zásah do suverenity této země. O zásah, který může velmi podstatně ovlivnit její bezpečnost i její zahraničněpolitické a nejspíš i ekonomické vztahy. Sotva by se našlo více podobně naléhavých a zásadních témat, týkajících se bez výjimky každého občana tohoto státu. Takové téma nelze před volbami přejít mlčením a pak je vyřídit bez účasti a souhlasu občanů této země. Je totiž víc než jisté, že právě tato otázka, pokud by byla před volbami nastolena, by se stala jedním z klíčových témat, která by rozhodovala o vítězi voleb -- a tedy o tom, kdo vytvoří vládu na příští čtyři roky. Ani se nechci vracet k tomu, jakým způsobem tato vláda získala po více jak půl roce po volbách "důvěru" sněmovny. Víme to všichni -- ale o to spíš pak se jeví jako naprosto nepřijatelné, aby tak zásadní otázka, jakou je zřízení cizího vojenského zařízení a dlouhodobý (trvalý) pobyt cizích vojsk na našem území, nedostala-li k ní vláda mandát ve volbách, nebyla předložena všem občanům v celonárodním referendu. Minimálním požadavkem (který však osobně považuji stejně za nepřijatelný), je hlasování o této otázce v obou komorách Parlamentu veřejně, podle jmen a před případnou ratifikací smlouvy -- zcela ve smyslu Ústavy ČR -- posoudit dohodu Ústavním soudem i z hlediska toho, zda není v rozporu s čl.11 Ústavy. Dalším naprosto nepřijatelným momentem je stále větší jistota, že vláda kývla na americký požadavek, aniž by dopředu věděla do všech nutných detailů, o jaké zařízení se jedná, jaká jsou jeho rizika, jaká rizika vyplývají z jeho provozu i jeho existence právě v naší zemi, včetně rizik bezpečnostních a včetně toho, jak se něco takového může stát problémem v našich zahraničněpolitických vztazích s ostatními zeměmi. Tím zdaleka nemám na mysli pouze Rusko, ale dokonce i to, zda něco takového spíše nerozmělňuje a neohrožuje spolupráci zemí v rámci EU a dokonce možná i NATO. Protože zmínka o spojencích a přátelích v nótě je evidentně vysloveně proklamativní a i z dalšího textu vyplývá, že tu jde o dvoustrannou dohodu mezi USA a ČR, bez jakékoli konkrétní vazby např. na NATO nebo EU. Na tom nic nemění ani křečovitá snaha paní Parkanové vnutit otázku amerického radaru u nás ostatním spojencům v NATO. Ani vláda, ani armáda nejsou schopny o radaru poskytnout jakékoli relevantní informace -- a to ani takové, které nikde nejsou předmětem utajení. Vláda se evidentně spokojila s nějakým obecným ujištěním, že radar nebude mít žádné negativní vlivy na občany a jejich zdraví, životní prostředí, na bezpečnost leteckého provozu a že souhlas ČR s jeho umístěním na svém území napomůže zlepšení našich vztahů s USA jak v oblasti vojenské, tak hospodářské i obecně politické (víza). Živě si dovedu představit, že z americké strany nezazněl žádný konkrétní závazek v tomto směru -- snad kromě těch víz. S tak neuvěřitelnou neznalostí něco takového odkývat, není jen kupování "zajíce v pytli", je to hazard s touto zemí, dělá z každého občana tohoto státu, včetně nemluvňat, rukojmí velmi nejistého a možná i velmi riskantního projektu. Je otázkou, zda je vůbec americká administrativa dostatečně informována o poměrech v ČR, o tom jaké "podpoře" se u nás těší její záměry se základnou, o tom, že občané této země nejen že nebyli dopředu o takovém záměru dostatečně informováni, ale že jim byl nanejvýš tajen a že se česká vláda nyní pokouší "pokoutně" jej protlačit Parlamentem, zřejmě aby neztratila tvář. Že je takové jednání minimálně na hranici ústavnosti (není-li už za ní) a že tak i americká strana podstupuje nemalé riziko, že bude případná dohoda příští vládou ČR revidována. Protože je velmi pravděpodobné, že další volby (které zdaleka nemusí být až za čtyři roky) se stanou oním referendem o základně, kterému se nyní naši oficiální představitelé snaží tak ze všech sil zabránit. Otevřený dopis prezidentu Bushovi a všemu americkému lidu, který by jim ozřejmil lépe situaci v této zemi, by možná přiměl i vládu USA k větší opatrnosti při prosazování radarové základny na území ČR. Vždy jsem byl od prvních svobodných voleb u nás voličem pravice -- mezi jiným i proto, že v pravicových stranách s jejich důrazem na tradiční evropské hodnoty a úctu k soukromému vlastnictví a především k právu jako takovému, jsem spatřoval záruku solidní budoucnosti této země i mé osobně. Již nejednou jsem v minulých letech byl postupem právě těch "nejvíce" pravicových stran -- a především jejich vedení, zklamán. Přesto jsem věřil, že všechny excesy, k nimž dříve došlo, představovaly "pouze" lidské selhání a byly i výrazem nevyzrálosti naší společnosti i demokracie v ČR. To, co se nyní děje kolem radarové základny však představuje pro moji víru v českou pravici skutečně extrémní zatěžkávací zkoušku, jejíž výsledek je velmi nejistý. Je-li vláda ještě schopna sebereflexe, měla by neprodleně vyvodit sama pro sebe politickou odpovědnost a odstoupit -- dřív, než jí sami voliči ukáží stop. Velmi by tím pomohla i těm politickým stranám, které tuto vládu sestavily -- dokázaly by národu, že neztratily soudnost a že vůči této zemi a jejím obyvatelům cítí zodpovědnost. Uchrání se tím možná veliké blamáže a uchrání tím i důvěru v pravici i v to, že v této zemi existuje demokracie. |