V nabitém Rytířském sále Valdštejnského paláce se to hemžilo TV-kamerami, fotografy i žurnalisty bez kamer - celkem vydýchali víc než dvě třetiny vzduchu. Mezi ostatními přítomnými jsem poznal pár senátorů a poslanců, jinak nikoho. V denním tisku v sobotu po konferenci se převaha žurnalistů neodrazila, jeden celostátní deník o události nereferoval vůbec, místo toho věnoval několik stran zpravodajského a komentátorského prostoru páru lustračních skandálů a v té souvislosti kritice bulvární, nikoliv ale vlastní, žurnalistiky. Část přítomného publika, mně neznámé politické příslušnosti, tleskala téměř všem řečníkům ač ti si většinou navzájem protiřečili.

Nebudu čtenáře zbytečně napínat.

O tom, jak dál v EU z pohledu ČR jsem se nedozvěděl nic nového. Každý z politiků vyjádřil jiný názor než ostatní; znepokojivé je, že se zcela zásadně rozcházeli představitelé stran vládní koalice. V případě Strany zelených je problém ještě vážnější, alespoň na první pohled. Jejich poslanci a ministr zahraničí nenašli zatím ani shodu mezi sebou. Ministr Schwarzenberg, jenž vlastně do této strany nepatří (ODA), ale zato do evropské politiky může, ba měl by, či dokonce musí mluvit z titulu své funkce víc než celé vedení SZ, na konferenci sice vystoupil, ale o českém stanovisku se od něj posluchači sotva něco dozvěděli; poslanec Liška, který ve sněmovně dokonce předsedá výboru pro záležitosti EU, na konferenci vystoupil pouze jako moderátor, tedy žádný názor nevyjádřil. Dříve, v tiskovém rozhovoru, mluvil opatrně, i tak ale byly některé jeho názory v rozporu s předsedou strany Bursíkem.

Politici se o budoucnosti EU snad ani nepokoušeli hovořit, místo toho měli názory na budoucnost odloženého návrhu Evropské ústavy, jejž se nyní Německo, v rámci svého půlročního předsednictví pokouší oživit, když byl ve Francí a v Holandsku z navzájem protichůdných důvodů zamítnut.

V hrubém rámci by německý návrh podpořili zelení a lidovci a samozřejmě sociální demokraté, jejichž předseda Paroubek jakoby německým názorem obdržel novou munici pro boj za ústavu EU. Stranické vedení zatím stojí za ním, snad nechápe, nebo nechce chápat, že proti Spojenému království, Francii a Polsku, o Dánsku a Švédsku ani nemluvě, odmítajícími odložený text s nějakými nepatrnými změnami, má ČSSD se svým postojem pouze šanci politicky prohrát a to by znamenalo vážnou ztrátu především v domácí politice. Komunisté nalevo jsou totiž v postojích daleko opatrnější, zatímco vůči občanským demokratům a jejich odmítání textu, jenž má s přílohami 480 stran formátu A4, by ČSSD měla šanci, jen kdyby předložila vlastní promyšlený a propracovaný návrh. Takový nemá, ani nevidím, že by ho byla schopna vytvořit. To by se mohlo sociální demokracii do příštích voleb, ať už budou kdykoli, nebezpečně vymstít ztrátami voličské přízně napravo i nalevo.

Protože levice byla proti textu Ústavy z důvodu jejího "ultraliberálního pro-globalismu", pravice ho zase odmítala jako "socialisticky svazující a oklešťující".

Zdá se, že Paroubkovo autoritářské řízení dosud nevytvořilo žádné vnitrostranické podmínky pro vznik, rozvíjení či prosazování tvůrčího politického myšlení a sám předseda strany se dosud snažil hlavně posiloval vlastní osobnost, když po slovních výměnách se známými evropskými politiky veřejně prohlašoval, jak souhlasí tu s Tony Blairem, tu s Jacquesem Chiracem, s Gerhardem Schröderem, Göranem Perssonem, či s José Barrosem.

Jaksi si nevšiml, že zmínění pánové se v názorech poněkud různí a se všemi být zajedno nelze.

Ostatně dva z nich už z politiky odešli, třetí a čtvrtý se k tomu chystají. Jejich následníci současní i přicházející jsou, snad až na německou kancléřku Merkelovou, v názoru na budoucí případnou evropskou ústavu tomu, co údajně chce předseda českých sociálních demokratů Paroubek a místopředseda sněmovny Zaorálek, ještě vzdálenější.

Být kůlem v plotě se tomu říká.

Ve Francii chce prezidentská kandidátka socialistů Segoléne Royal stávající text okleštit o celou třetí část. Nová, více sociálně orientovaná forma se má výrazně lišit. Není divu, současný text odloženého návrhu má, především v hospodářské, ale i sociální části spíše liberalistické, než socialistické rysy.

Pravicový kandidát Nicolas Sarkozy chce zcela nový, krátký, srozumitelný text a v tom stojí blízko nejen britské vládní levici, ať už ji povede kdokoli, ale také české pravici, tedy Václavu Klausovi, Mirku Topolánkovi a spol.

Můj názor pro pana Paroubka bude sotva důležitý, ale také jsem přesvědčen, že by jakási zakládající závazná listina Evropské unie měla být stručná, srozumitelná a sankcionující porušování svých zásadních přijatých úmluv. Poukáži přitom, že Britské impérium, či Společenství národů nikdy ústavu nemělo žádnou a podnes ji Británie pro své fungování neopotřebovala a že Spojené státy severoamerické mají už nějakých 230 let ústavu stručnou a srozumitelnou, doplněnou postupem času a vývoje světa o hrstku dodatků, to vše pro dnes už padesátku států unie.

EU má dosud 27 členů a už si hraje na mnohomluvné ústavy.

Hraje si i na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a žádnou společnou také nemá. Poukáži na to, jak EU chtěla převzít odpovědnost za vývoj v občanských válkách v bývalé Jugoslávii. Stálo to životy mnoha desítek tisíc lidi a nakonec muselo přijít NATO. Při bouřích v muslimském světě proti karikaturám, zveřejněným v provinčních novinách maličkého Dánska se vysoký evropský komisař pro zahraniční politiku vydal na okružní cestu do arabských států,aby se jménem EU za Dánsko omlouval, na názor členů EU se ale, pokud vím, předem nezeptal.

Nevzpomínám si ani na nějaké bruselské stanovisko, když ministryně švédské vlády loni přijela do Bejrútu, postavila se před televizní kamery a prohlásila, že rozumí Hizb'alláhu, organizaci, již mezinárodní společenství, včetně EU považuje za teroristickou se všemi nemnohými sankcemi, jež s tím souvisí. A nevzpomínám si ani na nějaký účinný protest proti věznění bulharských zdravotnic a palestinského lékaře v Lybii, o protestu proti vydírání ze strany Kaddáfího ani nemluvě. O účinné a úspěšné bezpečnostní politice EU, či o plánech na ni jsem zatím také neslyšel.

Tolik o současné společné zahraniční a bezpečnostní politice EU.

Má-li ale EU někdy v budoucnosti společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mít -- a v měnícím se a čím dál nebezpečnějším světě ji určitě bude potřebovat, měla by se na to účinně připravit. Například vypracováním minimální společné bezpečnostní strategie, a opatření k jejímu uskutečňování, vytyčením a společným schválením nejdůležitějších principů mezinárodní politiky EU v souladu se společnými zájmy členských států - malých i velkých, starých i nových. Pokud se na tom pracuje, měli bychom o tom vědět. Taková strategie by měla počítat i s hlavními společnými hospodářskými zájmy členských států a obsahovat schválené způsoby, jak tyto zájmy prosazovat. Tedy jak se zasazovat za zájmy jednotlivých členských států, malých stejně jako velkých, navenek.

Mohl bych pokračovat, ale nastínil jsem pár nejakutnějších potřeb. Jejich rozpracování a implementace si vyžádají čas a zatím se, pokud vím o tom ani nezačalo diskutovat. Zato názorů našich zahraničně-bezpečnostních neodborníků, třeba i ve vysokém společenském postavení, o tom, jak nám takové či makové střely a radary zajistí bezpečnost odtud a odjinud a co dobrého a užitečného nejen nám, ale také Evropě ba celému světu přinesou, jsem už slyšel a četl nepočítaně.

Evropa, skutečná Evropa, je v postupu dopředu pomalá. To je logické, od začátku byla pravidla jejího fungování a růstu vytvořena tak, aby se rozrůstala a rozvíjela tempem nejpomalejšího člena. Ostatní musí počkat, či dokonce vrátit se. Tak to vždy šlo, jinak sotva lze hovořit o solidaritě a soudržnosti Společenství, či Unie. Je to logické, jak bychom se bez takové rutiny byli mohli stát členy my, Poláci, Bulhaři, Rumuni, ale i Řekové, Portugalci, či třeba Rakušané a Finové před námi? Tak si teď nehrajme na siláky a nezahánějme do kouta či dokonce před práh třeba Turecko. Budeme ho možná brzo potřebovat. Úvahy současného předsedy české vlády Topolánka, o "flexibilní integraci", kdy si každý členský stát zvolí svou míru zapojení do Unie, takovou, jaká mu vyhovuje, jsou absurdní a s tím, co si člověk představuje pod smyslem "společenství", neřku-li "unie" nemají nic společného. Premiér Topolánek možná neví, jak a proč Evropské společenství vzniklo a jak se vyvíjelo. Měl si to včas přečíst. Říkat podobné představy dnes, nahlas a jménem nás všech je, s prominutím, žinantní. A nebo to ví až dobře, pak tím hůř.

Zato bych dovedl bez problémů zvednout ruku za názor, vyslovený poslancem ODS v Evropském parlamentu Zahradilem, který by rád viděl odložený text návrhu Evropské ústavní smlouvy v truhle a zahrabaný pod zem.

Jiná věc ale je, co by mělo být náplní snah českého předsednictví EU v roce 2009.

Na konferenci v pátek 9 února 2007 mě svým obsahem i promyšleností zaujal jediný příspěvek. Přednesl ho jeden z viceguvernérů České národní banky Miroslav Singer. Na rozdíl od všech politiků předložil viceguvernér Singer věcné argumenty, založené na faktech a všechny jasně a srozumitelně zdůvodnil. Věřím, že by je byl i vyargumentoval, ale nebylo s kým. Diskuse chyběla.

Nicméně jeho příspěvek o vnitřním trhu, jeho významu a nedostatcích byl postaven na logických úvahách a údajích, pocházejících mimo jiné z bruselského Eurostatu, ale i z Českého statistického úřadu. Vyplynulo z něj, že již rok a půl po vstupu do Unie začal český vývoz do členských států poprvé převyšovat dovoz. Přitom stále existují překážky našeho pronikání do Unie, zcela v rozporu s principem čtyř svobod, tedy volného pohybu uvnitř EU, platným od roku 1985. Jde o svobodu volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Pronikání ČR hladce na vnitřní trh EU stále ještě není samozřejmostí, přes dlouholetou platnost zmíněných čtyř svobod. Přitom je Česko, podle Eurostatu, čtvrtou nejotevřenější ekonomikou v EU.

Odstranění překážek vnitřního trhu -- pokud ještě budou existovat -- může být jednou z priorit českého předsednictví v roce 2009. Skutečnost, že z ČNB takhle brzo přichází promyšlený a propracovaný návrh, by měla být všeobecně vítaná. Příznivci i odpůrci mohou o smyslu a náplni českého předsednictví začít diskutovat. Snad se tím dostaneme přes hradbu dosavadního planého plácání.

Snad se nám také podaří pochopit, že i uvnitř EU fungují zahraničně politické, ba bezpečnostní zájmy mezi členskými státy a jejich vládami navzájem. Z toho pak lze odvodit, jak takové velké společenství vůbec může existovat. Existovalo a vyvíjelo se pomalu a těžce od začátku, když ještě, v porovnání s dneškem, mělo sotva třetinu členů.