Ne kvůli obsahu samému, ale kvůli nové, ve vlastní představě statečné generace, která ochotně využívá nálepku Stb ke kopnutí nebo alespoň k plivnutí po větru.

Tajné poskytování informací nebylo a není výsadou Stb. Každá moc má svůj systém informátorů a každý systém dokáže najít způsob, "jak přitlačit na pilu".

V každém mocenském systému se tu a tam najdou lidé, kteří tlaku odolají a odmítnou s mocí spolupracovat. Tito lidé by měli právo soudit, ale nedělají to, protože vědí, co to znamená být pod tlakem.

Obviňovat zpětně Nohavicu (nebo kohokoli jiného) za to, že na spolupráci přistoupil nemá smysl, ledaže to má být pozadí proti němuž má vyniknout představa vlastní statečnosti jednotlivých kritiků.

Ze všech důvodů vedoucích ke spolupráci s mocí je odsouzeníhodný jen jeden, totiž poskytnutí informací výměnou za osobní prospěch a snaha získat osobní prospěch (majetek nebo postavení) na úkor oběti.

To ale českou společnost zjevně nezajímá. Přesněji řečeno, nezajímá to současnou moc, protože hledat spolupracovníky Stb, kteří se takto projevili, obvinit je a soudit by znamenalo otevřít archivy a nechat vypovídat bývalé zaměstnance Stb.

Historie pojatá vědecky -- omlouvám se zde za nadměrný optimismus -- by takové informace ráda měla k dispozici, protože svoje závěry zakládá na všech dostupných dokumentech a dobových svědectvích.

Historie pojatá jako pomsta - obávám se, že se nemusím omlouvat za nadměrný pesimismus -- používá, co se právě hodí krámu.

Skutečná historie Stb nezajímá (možná v jejich vlastním zájmu) ani sdělovací prostředky. Jsou opravdu neschopné najít pracovníky Stb, kteří informátory rozpracovávali a řídili? Nebo narážejí na slib mlčení, který nová moc s bývalými zaměstnanci Stb uzavřela? Ostatně, jaký je vlastně rozdíl mezi mlčením a mluvením, je-li obé vynuceno mocí?

Po sametu se spekulovalo, že bývalí příslušníci Stb nebyli odhaleni a potrestáni, protože v Česku vlastně převzali moc do jiných kabátů převlečení komunisté.

S odstupem času se ale zdá schůdnější teorie oddělení profese od politiky. Zaměstnance Stb si totiž můžeme představit jako profesionály, kteří zvládli určité techniky -- ne nepodobné těm, které používají jejich kolegové na Západě -- a stejně jako oni prostě vykonávali či vykonávají svoje povolání. Představa, že vyšetřující mlátí vyšetřovaného z třídní nenávisti, je naivní. Postupuje podle schálené příručky, která je přenosná ze systému do systému a činí přenosným i jeho samého. Pro něj není důležité, jestli takovou metodu autorizoval Rumsfeld, Gonzales a nebo nějaký stranický papaláš nebo ze sametu zrozený demograt.

Je známo, že Američané po druhé světové válce vzali pod ochranná křídla generála Reinhardta Gehlena a nechali ho obnovit jeho špionážní agenturu , aniž by je vzrušovalo, že v ní jsou bývalí členové gestapa, wehrmachtu a SS. Prostě se jim hodily služby profesionálů.

Vyřizování účtů s Stb se v Česku zaměřilo především na diskreditaci informátorů. To bylo dobré i pro boj o nová koryta, protože denunciace umožňovala vyřizovat osobní účty; ne ovšem s těmi, jejichž materiály se záhadně a zjevně bezpečně ztratily z archivů.

Lidé, kteří teď zásadově plivají směrem k Nohavicovi, si zjevně neuvědomují, že ve své zásadové nenávisti vidí kdesi třísku a přehlížejí trám.

Varování: Závěrečný odstavec není vhodný pro čtenáře, kteří si nechtějí narušit čistotu ideologického přesvědčení nadměrnou informovaností.

Donášení a špiclování není Západu cizí. Jedním z nejzajímavějších dokladů v tomto směru je objevení svazku obsahujícím informace (čti: udání) týkající se činnosti Tommyho Douglase, sociálního demokrata, který byl v letech 1946-1961 ministerským předsedou provincie Saskatchewan. Pro pravicový establishment to byl nebezpečný "socan", který prosazoval všebecnou, státem hrazenou lékařskou péči.

A tak na něj nasadili informátory a špicly, jejichž informace svazek obsahuje. Naštěstí pro Kanadu se Douglasovi podařilo s jeho modelem zdravotnictví uspět do té míry tak, že se jako cenná vymoženost nakonec rozšířil i do zbývajících provincií. Kanadský zdravotní systém se nakonec dočkal takové popularity, že Tommy Douglas byl vyhlášen největším Kanaďanem všech dob (podle hlasování v kanadské CBC v roce 2004).