"Media"

Při mé nedávné návštěvě Prahy se mi naskytl naprosto otřesný pohled. Lidé v tramvajích, metru, na zastávkách si ke kráceni dlouhé chvíle většinou čtou. Na tom by jestě nebylo nic špatného, ba naopak. Důležitým aspektem je ale bezesporu výběr vhodného čtiva. Blesk, Ahá, Šťastný Tim, Šíp a jim podobné (výčet bych mohl jistě rozšířit minimálně na dvě desítky) drtí 60-70%* procent cestujících šokujícími zprávami. "Výtah uřízl hlavu osmileté holčičce", "Lucie Bílá podstoupí operaci mozku", "Adolf Hilter spatřen minulý týden v Brně" - podobné nadpisy zdobí titulní strany těchto plátků a já se ptám sám sebe: "proč"? Po čem ti lidé tak prahnou? Po neštěstí druhých? Po nereálných senzacích? Co se televizí týče, máme tu Novu a procento sledovanosti Televizních novin opět potvrzuje, na co má o půl osmé chuť "řadový" Čech?

*Pozn.: Pomíjím tady ty, kteří se snaží nabýt informace v pozitivnějším pražském deníku, který je zdarma k dispozici nejen po Praze.

"Na silnici"

Nevlastním auto. Nechci ho vlastnit. Není to ani tak otázka pěněz, ale spíš si plně uvědomuju, co automobilizmus způsobuje a kam neodvratně spolu s dalšími faktory posíláme naši Zemi. Všechny situace zde popisované budou z pohledu cyklisty.

Snažím se jezdit po lesních cestách, ale občas se použítí silnice prostě nevyhnu. K víkendovým řidičům se vyjadřovat nebudu. Zvláštní sortou lidí jsou bezesporu řidiči z povolání. Ti k výkonu svého povolání potřebují většinou jen ukončené základní vzdělání a řidičský průkaz. Popravdě řečeno se vůbec nedivím, že dle statistik neustále stoupá procento zaviněných nehod touto skupinou. Řízení silného a velikého stoje jim dává jistotu toho, že při případné nehodě s osobním vozem se jim nemůže nic stát, přičemž druhý účastník havárie bývá v devadesáti procentech zalisován pod kamión.

Z mého pohledu (cyklisty) jsou to hovada. Vhodnější přirovnání mě nenapadá. Když vás předjíždějí, tak většinou co nejblíže k pravé krajnici. Vyjímkou nejsou ani vzdálenosti 30 cm od ramene. Nutno podotknout, že jezdím zásadně osvětlen za každé denní doby. Jejich kolegové z osobních automobilů si však nevedou o mnoho lépe. Směrová světla používá při předjíždění tak 5% z nich, přitom dle "nových pravidel" by toto mělo být povinností. Když si kdokoliv z nich potřebuje něco dokázat nebo má špatný den, prosviští kolem vás co nejblíže. Zřejmě gesto pro demonstraci síly. Oni jsou těmi, na kterých závisí váš život.

Rovněž nechápu některá rádia, proč podporují ve svých vysíláních vstupy, ve kterých se řidiči informují o umístění policejních hlídek a radarů. Vždyť tyto zastupují zákon a snaží se dbát na to, aby na našich silnicích bylo bezpečněji. Nebo se snad mýlím?

"Epidemie blbosti"

Už od útlého dětství mi rodiče tloukli do hlavy, že chci-li zakašlat nebo si kýchnout, mám si zakrýt obličej kapesníkem. Není-li po ruce ten, tak alespoň rukama. To prý proto, aby se ode mě ostatní nenakazili.

Od té doby jsem hluboce přesvědčen o tom, že kdyby se takto chovala především dospělá část naší populace, ubyla by velká část nemocných při chřipkových epidemiích. Druhá věc je ohleduplnost. Na tuto vlastnost ale u Čechů, zejména poslední dobou, nahlížím velice skepticky. Když už mi není dobře, nechodím do společnosti a nezvu k sobě návštěvy. S nemocí se vypořádat v posteli, teprve poté mezi lidi. Jak jednoduché. I přesto nepochopeno. Respektive pochopeno, ale ke smůle nás všech velkou částí společnosti ignorováno.

"Drogy"

Vyzkoušel jsem nádsledující: kouření (cigaret), tráva (marihuana), kafe, alkohol, lysohlávky, tripy, extáze, kokain, sport a čokoládu. Na posledních dvou jmenovaných se cítím být silně závislý. Svojí závislostí neobtěžuju nikoho jiného v okolí, "ubližuju" maximálně sám sobě.

Myslím si, že hned po USA a automobilismu, je kouření nejhorší věcí, kterou svět potkal. Nikdy jsem nepochopil, jak se člověk může stát závislý na takové věci, jakou je tabák. Teorii o nikotinu coby mimořádně nebezpečného alkaloidu samozřejmě znám a ačkoliv jsem o závislost na něm přímo usiloval, nikdy mě neoslovil. O ostatních výše jmenovaných drogách můžu s jistotou prohlásit, že člověku alespoň něco přináší.

Kuřáky nemám rád. Nesnáším je. Nejraději bych jim típnul to jejich "retko" žhavíkem mezi oči. Určitě by se nás našlo víc, kterým vadí, že je kouření tolerováno na mnoha společných prostorách (nemyslím teď zrovna hospody). Když slušně požádám například na zastávce, jestli by dotyčný nemohl jít dokouřit mimo společný prostor, jsem většinou poslán do pr**le.

Tomu, aby stát v boji proti tomuto zlozvyku jakkoliv zakročil a pomohl tak početné komunitě v "ozdravném procesu", v budoucnu pravděpodobně nedojde, protože mu plynou do pokladny tučné obnosy z daní na cigaretách.

Mohl bych pokračovat dál a dál. Určitě by se našly i nějaké plusy, v globálu by však byly těžce převálcovány. Nepamatuju mnoho, ale zdá se mi, že lidi se k sobě chovají spíš jako dobytek, jsou sobečtí a myslí jen na sebe.