Děti jsou do paramilitárních skupin či přímo armád "rekrutovány" leckdy již ve věku 5-10 let. Metodou jejich získávání je v drtivé většině případů otevřené násilí a výhružky, nezřídka ovšem také prodej dítěte jeho rodiči kvůli strašné bídě a hladu, v které rodina žije. Tak např. dnes patnáctiletý P.K. byl unesen vojáky v Libérii v roce 2002. O svém nedobrovolném vstupu do armády říká: "Vládní vojáci přišli a donutili mě a mého otce, abychom se k nim přidali. Můj otec odmítl, a tak mu prořízli hrdlo. Mě pak bili, svázali a donutili s nimi odejít ". Řada dětí byla při únosu a v prvních dnech výcviku omámena drogami či alkoholem a pak nucena podstoupit rychlý výcvik spočívající jak v zacházení se zbraní, tak v účasti na trýznění a vraždění zajatců a civilistů a znásilňování žen a dívek.

Děti a mladí lidé jsou do ozbrojených skupin a armád některých států všeobecně rekrutováni proto, že jsou považováni za levné, snadno nahraditelné objekty, které je možné poměrně rychle připravit podstupovat ty nejnebezpečnější mise a indoktrinovat jim bezmeznou poslušnost k dospělým velitelům, kterou je pak možné využít nejen v boji, ale i v páchání těch nejsurovějších zvěrstev na civilním obyvatelstvu. Dětská mysl není ještě plně schopna uvážit etické rozměry těchto surovostí a navíc ji směs strachu z trestů, závislosti na dospělých bojovnících (nahrazujících v perverzním smyslu rodiče) a všeobecné brutality kolem nich (někteří si již ani na život před zrekrutováním pořádně nepamatují) zpracovává v poslušný nástroj velitele. Děti samozřejmě také mají daleko obtížnější možnosti úniku a života někde jinde.

Děti nejsou využívány pouze jako vojáci, ale také jako nenápadní špióni, spojky a poslíčkové, nosiči zásob a munice, osobní sluhové-otroci nebo dokonce jako prohledávači minových polí. Mezi dětskými vojáky se nachází 25-40% dívek, z nichž část je nasazována spolu s dalšími dětmi jako bojovnice v poli a nucena účastnit se zabíjení a zvěrstev, většina je nicméně zneužívána jako sexuální otrokyně -- periodicky znásilňována, nucena se provdat za mužské bojovníky nebo jim sloužit po vůli jako odměna za jejich udatnost v boji. Fabienne bylo právě třináct let, když byla unesena bojovníky jakési ozbrojené protivládní skupiny v Burundi: "Nevím, kolik lidí se mnou mělo sex. Přišel jeden muž, pak další a zase další...Nelze odmítnout, řekli, že mě zabijí, budu-li chtít uprchnout".

Mezi státy, kde je zneužívání dětí ve vojenských organizacích nejpalčivějším problémem, patří především řada afrických zemí, např. Demokratická republika Kongo (DRK), Libérie, Burundi, Uganda, Čad či Súdán, ale také třeba Srí Lanka, Barma, Filipíny, Čečensko nebo Kolumbie. K masovému rekrutování mladých lidí do armády dochází ovšem také v Británii, byť zde samozřejmě nikoliv únosy, ale přesvědčováním a lobováním mezi mládeží. Nejhorší místa na Zemi v tomto směru jsou ale pravděpodobně DRK a Uganda. V DRK zuřila po pádu zkorumpované, Západem podporované vlády diktátora Mobutua krvavá občanská válka, do níž se zapojilo i několik dalších afrických států. Tato válka si v letech 1998-2002 vyžádala na 3,8 milionu obětí a miliony dalších ztratili svůj domov. Osud dětí byl strašlivý: V dnešním Kongu jen 29% dětí dokončí základní vzdělání a 4,7 milionu dětí ve věku 6-15 let (z toho více jak 50% dívek) vůbec nenavštěvuje školu. Právě zde je dodnes k vojenským účelům využívána asi jedna desetina všech ve světě takto zneužívaných dětí. V Ugandě již 20 let bojuje proti vládě ozbrojená skupina Armáda odporu Páně (Lord's Resistance Army; LRA), vedená Josephem Konym, který o sobě prohlašuje, že je duchovním médiem. Skupina usilující o zavedení teokracie postavené na Bibli a Deseti přikázáních neváhá mnohá z těchto přikázání porušovat tím nejhrůznějším způsobem, přičemž děti tvoří většinu jejich ozbrojených jednotek. V ugandských oblastech Kitgum a Padern, kde LRA působí, bylo v průběhu posledních 20 let uneseno na 66 tisíc dětí a mladých lidí: v LRA muselo alespoň jeden sloužit na 1/3 všech chlapců a 1/6 dívek, žijících v těchto regionech, počet únosů pak dosáhl vrcholu v letech 2002-2003. V zemích jako je Libérie, Británie, Barma a Írán jsou děti a mladí lidé naopak využíváni přímo vládními armádními jednotkami, přičemž vojenská diktatura v Barmě se k politice přijímání 12-18 letých dětí a mládeže do armády hlásí i veřejně.

Záchrana dětí-vojáků (a samozřejmě nejen jich) je dlouhodobou a velmi obtížnou záležitostí. V DRK se mnoho dětí, které se podařilo dostat z ozbrojených skupin zpět k rodinám, příbuzným či komunitám, stává obětí zastrašování a šikany vládních vojsk či gerilových skupin, kteří nutí děti zpět k návratu do armády, nebo od civilních komunit žádají za propuštění dětí výkupné a různé zboží. Řada dětí byla obviněna z dezerce a potrestána. Zvláště obtížná je situace dívek -- ačkoliv zde tvoří 40% takto zneužívaných dětí, jsou mezi dětmi, které se podařilo reintegrovat, zastoupeny jen ze dvou procent. Mnoho dětí se jen obtížně zapojuje do civilního života, trpí těžkými psychickými traumaty a některé se později dobrovolně vrací jako žoldáci ke službě ve vojsku.

Podobná konference, jako ta v Paříži, se odehrála již před deseti lety v Kapském Městě. Co se od té doby změnilo? Téměř nic! Válek a konfliktů ve světě neubývá, bída v mnoha zemích roste a zbrojní společnosti celého "vyspělého světa" dále zcela bezostyšně ignorují úmluvy a embarga a dodávají do oblastí ozbrojených střetů, kde umírají i bojují děti, o stošest zbraně, embargo neembargo. A "naše" firmy v tomto nepatří k výjimkám. Firmy z ČR v minulých letech vyvezly zbraně a munici (často z likvidovaných armádních zásob z dob Varšavské smlouvy) na Srí Lanku, Filipíny, do DRK, Libérie a Kolumbie -- kde všude zuří vnitřní konflikty a občanské války, jichž se účastní i dětští vojáci. Možná že tam kdesi v džungli teď jedno dítě zabijí jiné českým samopalem. Zajímá to snad manažery zbrojovek a jejich akcionáře?

Pařížská a jí podobné konference nakonec už raději ani neprodukují právně závazná ustanovení, která by byla třeba dodržovat (resp. porušovat). Jejich význam se tudíž omezuje na deklaraci dobré vůle, poukázání na problém a poskytnutí veřejného prostoru samotným bývalým dětským vojákům. To je samozřejmě chvályhodné a důležité, problém dětských vojáků to ale, stejně jako problém válek obecně, prakticky neřeší. Klíčem k řešení tohoto problému musí být komplexnější a globálnější změna celého dnešního uspořádání světa, v jehož důsledku živoří miliardy lidí, změna, která nepřijde skrze konference, ale skrze revoluční akci lidí samých.