Stokrát kupodivu tehdy jako by téměř nikdo v Čechách nic bližšího o sovětském režimu nevěděl. O historicky zcela nedávných hladomorech v důsledku kolektivizace, o surovém zacházení s dělníky, o represích proti umělcům a intelektuálům, o všudypřítomném teroru v období sovětské industrializace a akumulace kapitálu, o cynických a prolhaných politických monstrprocesech z minulého desetiletí, a tedy z nedávných třicátých let. Téměř jako by nikdo nic nevěděl o pravé tváři totalitarismu, který se vydával za socialismus, ale v praxi nesl všechny rysy ultrapravicové diktatury monopolistické oligarchie.

Téměř nikdo nic nevěděl anebo své vědění vytěsnil. Lidé říkávali často se slzami v očích: "Stalin nás osvobodil od Hitlera!" Byla to pravda, i když jen částečná. A celé veřejné mínění se tehdy zredukovalo na navýsost nebezpečný zkrat: Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Pár politicky vzdělaných intelektuálů, kteří znali dějiny Sovětského svazu, ostatně tak nedávné, že byly téměř na dosah ruky a mohl si je proto osvojit každý, se odvážilo jen zcela marginálně něco namítat. Problém byl totiž v tom, že nacisté, kteří provozovali po celou dobu okupace Československa masivní antikomunistickou a antisovětskou propagandu, přece nemohli a nesměli mít pravdu. Kdo by se byl býval chtěl tehdy vystavit byť demagogickému obvinění, že sdílí nacistické názory?

Bylo mi v té době patnáct let. Můj mentor, starý a všestranně vzdělaný muž, který mi pomáhal v mém mládí vyznat se v labyrintu světa, mi tehdy nabídl k četbě několik knih ze své knihovny. Když jsem se dočetl o stalinských čistkách a procesech, obrátil jsem se na něj s otázkou: "Jak to, že se o tom všem nikde nemluví?" Řekl mi tehdy: "Lidé u nás chápou politiku emocionálně. Sympatie a antipatie jsou jim důležitější než argumenty a rozum. Uvědomění mělo u nás vždy sentimentální, romantickou povahu. Na upevnění tradice racionálního usuzování nám dějiny nedaly dost místa a času."

V roce 1946 vyhrála stalinistická strana tzv. komunistů drtivou většinou volby. Legitimně ustavila první demokraticky zvolenou vládu. A vzápětí zazdila řadou administrativních opatření dveře k návratu. Všechno další byl už jen organizační problém. Bylo rozhodnuto.

Často jsem pak slýchával nářky členů komunistické strany, jejichž naděje a touhy po svobodnějším životě a možnostech rozvoje jejich duchovních schopností hlupácký režim desavuoval anebo i kriminalizoval. Prohlédli, ale už bylo pozdě. Na začátku si totiž nevšimli, že jejich rozhodnutí mohou být nezvratná. Jejich naivní, nezralé politické nadšení a z něj plynoucí nedomyšlené postoje v bezprostředně poválečných létech pak odsoudilo je a další dvě generace jejich dětí a vnuků k omezenému životu deprivovaných nevolníků. Zastavil anebo při nejmenším zpozdil intelektuální, mravní i citový vývoj celé populace.

Děti a nedozrálí lidé se v životě chovají infantilně. Neuvědomují si, že budou muset nést důsledky svých rozhodnutí a činů a jejich nedostatečně vyvinutá představivost jim ani nedovoluje, aby si tyto důsledky dokázali představit. To, co můžeme a musíme odpustit dětem, protože nemohou jinak, nedospělcům život nepromíjí. Hloupost, ať už individuální anebo kolektivní, je proto největší luxus, který si člověk může dovolit. Zaplacena musí být vždy; podle svého dosahu často velmi draze, někdy i vlastním životem a nezřídka i životy těch, kdo byli do důsledků hloupých rozhodnutí jiných bez vlastní viny zahrnuti.

Hegel se mýlil, když tvrdil, že se dějinné tragedie opakují jako frašky. To se děje jen výjimečně. Zpravidla se dějinné tragedie opakují opět jako tragedie anebo dokonce jako tragedie prohloubené technologickým a cynickým "pokrokem" civilizace.

Historik může téměř na každé stránce lidských dějin s úžasem registrovat vliv hlouposti na lidské osudy. Nikoliv pravda, ale hloupost téměř vždy vítězí, protože hloupých lidí je všude většina. Svým způsobem jsme nakonec relativně hloupí všichni. I geniální Einstein měl svůj hloupý kout. Proč by ho neměl mít politik anebo - a tím spíš - občánek, jenž má tohoto politika rád a schoulí se slzíc, veřejně a beze studu, do jeho "oteckého" náručí? Občánek, který naletí na každou hloupost. Například na tu, že nepřítel jeho nepřítele musí být jeho přítel.