Odpůrci plánu se nemohou neptat, jaké jsou argumenty těchto lidí, proč jako ústavní činitelé poskytují bianco podporu úmyslu, který nemá oporu v základním zákonu země (ústava umístění cizího vojenského zařízení vůbec neřeší, upozornil v Právu doyen Sněmovny Zdeněk Jičínský), proč odmítají, aby se k přítomnosti radaru mohli vyslovit občané v referendu, a proč zcela ignorují důvody, které kritiky umístění základny vedou k jejich odmítavým postojům.

Je příznačné, že někteří výše jmenovaní politici umístili své články do levicového Práva, s nímž je jinak nespojuje vůbec nic -- spíše naopak. Čtou je však lidé, kteří v něm nacházejí i kritické názory. Zvlášť markantní je tento rozpor u Václava Havla, který do deníku svůj text poslal z pobytu v USA. Názor člověka, který byl vnímán jako nadějný symbol zcela jiného, demokratického pojetí politiky, bohužel nepřekvapil, jeho proměna v prominentního písaře americké PR agentury je zřejmá minimálně od roku 2003, kdy podepsal tzv. dopis osmi podporující americkou invazi do Iráku. Ve svém článku "Proč radar přijmout" se ptá, co by se stalo, kdybychom umístění zařízení odmítli. A odpovídá si: "museli bychom si položit otázku, co vlastně v tomto světě chceme." Možná, že to většina lidí ví lépe, než dnešní Václav Havel. Chceme prostě důstojný život v míru.

Vnímaje veřejnou skepsi, podmínil Klaus souhlas s radarem naoko "doladěním tisíců detailů", nicméně zásadní ano jeho umístění v rozhovoru pro Hospodářské noviny neodmítl. Jeho hlas je zajisté potřebný, má přece podle agentur pro výzkum veřejného mínění největší podporu ze všech politiků. Alespoň těch, které nám den co den jako demokraty otloukají o hlavu mainstreamová média.

Společným jmenovatelem vyjádření vládních politiků, Václavů Havla i Klause je odmítnutí referenda a snaha o banalizaci problému. "Vyhlásit referendum v této věci by znamenalo zpochybnit vlastní mandát, manifestovat nedůvěru k vlastní kompetenci a v posledku i zpochybnit výsledky voleb," napsal Havel.

A co když občané, jichž se proti radaru vyslovuje výrazná většina, skutečně zpochybňují mandát svých politiků rozhodovat za ně ve věci, již pokládají za zásadní, manifestují nedůvěru vůči lidem, kteří jim lžou a zpochybňují, zda volili dobře? Co když skutečné veřejné mínění odráží důvěru v české politiky lépe, než výsledky voleb, jichž se účastnily jen stranické fan kluby, a z nichž vzešlí politici odmítají svrchovaně demokratické rozhodnutí?

Kromě komunistů, které prostě nemusím, jsou v současné sněmovně dvě strany, které referendum požadují. Jednou z nich je Strana zelených. Z důvodů, jež zůstávají veřejnosti utajeny, tak nečiní ústy svého ministra zahraničí. Ten je naopak odmítá. Zásadním argumentem Zelených proti radaru ale je, že je to výsledek bilaterálního, ne multilaterálního ujednání. Technické argumenty proti jeho instalaci nechávají stranou. Členové sociální demokracie radar rovněž odmítají, a jak ukázalo právě skončené jednání jejich ÚVV, požadují také referendum. Jejich předseda se ale chová jako koňský handlíř. Strana jednou radar Paroubkovými ústy nechce, podruhé ho připouští. To, jak se pan předseda v médiích kroutí, záleží na tom, zda zrovna poslouchá členy své strany či amerického velvyslance.

Máme-li si však odpovědět na otázku, proč jednají někteří tzv. demokratičtí politici nedemokraticky, mnoho odpovědí na výběr není. Kdyby se totiž chovali vůči občanům této země korektně, ztratili by svou moc, podmíněnou souhlasem zaoceánského kmotra. Korektivem jejich chování není vůle voličů, ale vůle Bushovy administrativy. A ten, kdo myslí vlastní hlavou, není podle nich svéprávný. Vědí, že bez amerického souhlasu by přišli o všechno. Bez ohledu na zdravý rozum, bez ohledu na argumenty a fakta, prosazují zájmy vojensko průmyslového komplexu Spojených států a snaží se marginalizovat mínění většiny politiků i obyvatel jak této země, tak dalších členských států Evropské unie. Z těch by nejraději udělali stejný Bushův přívěsek, jaký se snaží udělat ze země vlastní.

Někteří čeští politici, kteří demokracii skloňují ve všech pádech, se stali z touhy po moci obyčejnými pohůnky mocenského komplexu, jenž ovládá největší mocnost světa. Nevadí jim ani to, že sabotujíce emancipovanou evropskou politiku sklouzli do pozice páté kolony Velkého Amerického Bratra. Občany, jež promodralá "demokratická média" krmí nepřáteli a mobilizují je k vnitřní válce mezi sebou, potřebují jen k tomu, aby jejich moci dodali legitimitu ve volbách. Funguje to, někteří z nich to k jejich uspokojení i činí.