Tak v nálezu Pl. US 20/05 ze dne 28.2.2006 vyslovil Ústavní sodu tento právní názor: "Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezující případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (§ 696 odst. 1 obč. zák.) je protiústavní" ....

Z tohoto právního názoru pak Ústavní soud odvodil, v nálezu I. ÚS 489/05 ze dne 6.4.2006, tento závěr: "Jak již bylo uvedeno výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody."

I když značná část odborné právnické veřejnosti, včetně některých soudců Ústavního soudu, vyjadřovala vážné pochybnosti nad tím, jak si Ústavní soud představuje vymáhání odpovědnosti za škodu vůči státu jen proto, že jeho zákonodárný sbor nějaký zákon nepřijal, agresivnější část pronajímatelů pochopila text těchto nálezů tak, že bude možné požadovat na státu náhradu škody, která jim, alespoň podle jejich názorů, vznikla tím, že nemohli nájemné zvyšovat jak je napadne.

Ohledně této problematiky se Nejvyšší soud ČR zabýval dovoláním jednoho z vlastníků domu z Prahy 1, který se domáhal proti českému státu zaplacení náhrady škody ve výši 3.520.-Kč, která mu od 1.1.2003 každý měsíc měla vznikat tím, že mu nájemci neplatili takové nájemné, které si představoval, a právě se odvolával na nečinnost státních orgánů, které připustily regulaci nájemného a tím mu způsobily onu škodu, za kterou prý stát nese odpovědnost. Jak Obvodní soud v Praze 1, tak Městský soud v Praze však tuto žalobu zamítly.

Soudy se především zabývaly otázkou, za jakou škodu vlastně stát odpovídá a za jakou škodu nese vůči poškozeným odpovědnost. Kterýkoliv stát jistě může způsobit svým i jiným občanům značnou újmu, ale odpovědnost za škodu jako právní pojem je něco zcela jiného. Odpovědnost českého státu za škodu se řídí zák. č. 82/ 1998 Sb. Podle § 13 tohoto zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nese stát odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, čímž se rozumí porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

K dovolání žalobce na jeho námitku, že zákonodárné sbory měly dávno přijmout zákon, který by umožňoval pronajímatelům jednostranně zvyšovat nájemné, a pokud tak neučinily, způsobily pronajímatelům škodu, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.1.2007 ve věci 25 Cdo 1124/2005, kterým toto dovolání žalobce zamítl a potvrdil tak právní názory nižších soudů, vyslovil tento právní názor: "Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní. Vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších změn, dále jen "Ústava"), který v podmínkách zastupitelské demokracie rozhoduje hlasováním svých členů -- poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani existovat nemůže pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat (podle čl. 23 odst. 3 a čl. 26 jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy), nelze proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a - pokud pravidla jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebo Senátu byla zachována - už vůbec nelze uvažovat o " soudní" kontrole, zda výsledek hlasování je správný či nesprávný. Jde o princip ústavní suverenity moci zákonodárné, která je odpovědna lidu..... Výsledek hlasování poslanců nebo senátorů v zákonodárném sboru však není úředním postupem a nelze z něj dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům."

Zdá se tedy, že problematika náhrady škody pronajímatelům bytů, pokud se vůbec takových žalob dočkáme, bude asi soudy posuzována poněkud složitěji, než si dosud někteří pronajímatelé, ale, žel, i někteří soudci Ústavního soudu, představovali... A ještě k obecnému problému: k názoru žalobce, že jako majitel domu a pronajímatel je českým právem, umožňujícím regulaci nájemného diskriminován, a proto by jeho žaloba měla být předložena Evropskému soudnímu dvoru v Lucembursku, Nejvyšší soud v odůvodnění stejného rozsudku uvedl: "Pokud tvrdí, že jako vlastník bytu s regulovaným nájemným je diskriminován proti jiným vlastníkům a že je omezeno jeho vlastnické právo a svoboda podnikání, je třeba uvést, že komunitární právo zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti (srov. článek 12 Smlouvy), na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace (srov. článek 13 Smlouvy). Žádná diskriminace tohoto typu není českým právním předpisem, upravujícím tzv. regulované nájemné, založena a pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva dovolatelů, úprava vlastnictví v jednotlivých členských státech je obecně z komunitární úpravy vyloučena článkem 295 Smlouvy."