Jako když zloděj křičí: "Chyťte zloděje!", pan Petřík ukazuje prstem na sprostého demagoga z nepřátelského tábora. Používá k tomu osvědčené kličky, úkroky stranou, zkreslující polopravdy, a nejméně jednou je buďto naprosto neinformován a nebo vysloveně lže. Zkrátka a dobře, vládne ve svém článku mocnými nástroji klasické demagogie (viz heslo demagogie na české Wikipedii). Nedělám si nejmenších nadějí, že bych snad mohl pana Petříka o něčem přesvědčit. Píši tudíž pro všechny ty, kteří stejně jako já nemají rádi konspirační teorie a nevěří, že se vědecký konsenzus dá koupit.

Také bych se nechtěl vyjadřovat k emocionální rovině Gorova dokumentárního filmu. Žil jsem tři roky v USA a domnívám se, že americký způsob komunikace je pro českou společnost v jistém směru nestravitelný. Vůbec mě také neudivuje, že pan Petřík podsouvá Alu Gorovi pózu politika zachránce, který (jako jediný) blížící se katastrofu odvrátí. Sám přece pochází z politického prostředí, a tak si asi nedokáže ani nic jiného představit. Film Davise Guggenhaima s Alem Gorem v hlavní roli jsem viděl, ale k polemice s panem Petříkem to téměř není potřeba. V tomto článku se zaměřím jen a pouze na demagogickou argumentaci pana Petříka, i když by si poselství Gorova filmu zasloužilo můj čas podstatně více.

Seriozní vědec neprezentuje své výsledky jako jistotu

Na rozdíl od většiny naší populace (viz letošní zářijový průzkum Institutu pro výzkum veřejného mínění) nemá pan Petřík o vědcích valného mínění. Představuje nám ekologii jako vědu, která zkoumá pohyb bažantů v prostoru a čase a extrapoluje své závěry do oblasti ekonomických aktivit člověka. To, že obvykle hovoříme o "ekologických problémech" nebo o "ekologických katastrofách", ho zmátlo natolik, že přehlédl existenci klimatologie, paleontologie, geologie a podobných věd, jejichž výsledky dnes naznačují, že na zemi dochází ke globálnímu oteplování v důsledku činnosti člověka (viz nedávná konference v Paříži, např. MF Dnes 3. 2. 2007). Pan Petřík se nás však snaží přesvědčit klasickým úkrokem k irelevantnímu tématu, že tyto vědy došly ke svým závěrům pokusy na úrovni Mendlova pěstování hrachu. Na jedné straně prý tvůrci "katastrofických scénářů" vycházejí z toho, že lidské poznání je prakticky u konce a svět je statický, jednou provždy daný a jednoduše predikovatelný, hned na to má Alu Gorovi za zlé, že jeho argumentační přístup se podobá spíše jistému "tak nějak to asi bude". Toto "tak nějak to asi bude" má však k vědeckému přístupu k jakémukoli problému podstatně blíže, než politicky motivovaná jistota.

Neznám žádnou jinou profesní skupinu, ve které by byl tak jasně vnímán fakt omezenosti současného stavu poznání, jako mezi přírodovědci. Žádný seriozní vědec neprezentuje své výsledky jako jistotu. Tento, zdá se mi, velmi upřímný a také jediný možný způsob prezentace vědeckých výsledků je velmi často zneužíván těmi, kterým se závěry vědců nehodí. Navíc je často, jak to bravurně činí pan Petřík, vědcům podsouváno, že si omezení platnosti svých předpovědí nejsou vědomi. Pan Petřík se také snaží přesvědčit čtenáře, že autoři "katastrofických scénářů" neberou v úvahu technologický pokrok a podobné společenské faktory. Ani to však není pravda, jak by se sám mohl přesvědčit, kdyby se o problém trochu zajímal. Jeden z nejznámějších realistických rozborů lze nalézt např. v časopisu Scientific American ze září 2006.

Nedýcháme? Nepijeme? Nejíme?

Pan Petřík si jakožto člověk blízký politice snad může dovolit přehlédnout varovné signály ve formě ustupujících ledovců, stejně jako si realitní makléř může dovolit "taktně" pomlčet o záplavách v Karlíně. Pojišťovací agent už si však takový luxus dovolit nemůže. A tak jako se seriozní firmy pojišťují proti různým rizikům a vzdávají se tím vědomě části svého zisku, musí se i globální společnost umět pojistit proti globální katastrofě. K posouzení toho, jak takové "pojištění" má vypadat a jak drahé musí být, je však potřeba racionální diskuze, bez překrucování faktů. Té však pan Petřík zřejmě není schopen.

Vždyť ani dílčí úspěch ekologickým aktivistům nedopřeje. Nevím, kdo mu tvrdil, že ozónová vrstva je nenávratně pryč, ale informovaný člověk to zcela jistě nebyl. Naštěstí se ozón přirozeně obnovuje (viz Wikipedia, heslo Ozonová vrstva) a díky snížení emisí halogenových sloučenin a halogenů do ovzduší (viz Wikipedia heslo Montreal Protocol; není to tak dávno co jsme si začali kupovat spreje bez freonů) je naděje, že kolem poloviny tohoto století dojde k návratu ke stavu kolem roku 1980. Pan Petřík však má už ozonovou díru za zacelenou, nebo spíš tento problém podle něj nikdy neexistoval. Najít informaci o aktuálním stavu vás bude stát méně než jednu minutu s vaším oblíbeným internetovým vyhledávačem. Proč pan Petřík svoji minutu neobětoval je nasnadě; taková informace by mu ubrala velkou část jeho "argumentačního" arzenálu.

Zatímco Alu Gorovi vytýká "naprostou absenci obhájení metody, jakou se k výsledným závislostem, úměrám a predikcím došlo...", pan Petřík sám nám bez nejmenšího pokusu o zdůvodnění předkládá k uvěření výrok, že "to co je podstatné pro život rostlin a živočichů není podstatné pro život člověka". My totiž nejspíš nedýcháme, nepijeme a nejíme, nejsme tudíž závislí na klimatických parametrech naší planety. Naše města nejsou závislá na dodávkách pitné vody, potravin a energie. Všimněme si jak se hroutí naše infrastruktura, když se do ní opře jeden orkán. Pan Petřík si je však jist, že ať se děje s klimatem cokoli, vždy bude možno odněkud dovézt potraviny a vždy bude fungovat pražská burza.

Názor může mít každý, závěry ať dělají odborníci

Lhát sám sobě je to poslední čeho by se měl dopustit člověk, který chce ovlivňovat veřejné mínění. Informace odpovídající našemu současnému poznání jsou dostupné všem. Odpovědnost za to zjistit, co z toho pro nás plyne, bych přenechal příslušným odborníkům, ke kterým, myslím, pan Petřík svým zaměřením nepatří. Experti soudí, že v důsledku vzrůstající koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře dochází ke globálnímu oteplení naší planety ZDE. Letmý pohled na grafy koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře (Wikipedia heslo carbon dioxide) přinejmenším napovídá, že se v posledních 400 tisících letech nic podobného, jako se děje teď, nedělo. Zkorelovat si grafy globálních zemských teplot s historickými koncentracemi CO2 lze stejně tak snadno (Wikipedia heslo Geologic temperature record). Tato koncentrace roste ve slušné korelaci s obdobím od průmyslové revoluce. Ale asi bych se neměl ukvapovat, vůbec bych si neměl myslet, že to spolu nějak souvisí. Ani z toho, že se každý měsíc dvanáctého na mém kontě záhadně objeví výplata, bych neměl vyvozovat, že mi snad někdo tu výplatu vyplácí. To by bylo příliš odvážné.

Šetrnější přístup k životnímu prostředí není v rozporu s rozvojem

Buďme však k panu Petříkovi spravedlivější. Zdá se mi, že za jeho poznámkami o vysílačkách se skrývá ne neopodstatněný strach z nebezpečného omezování (nejen ekonomických) svobod radikálními aktivisty. Situace může někdy až příliš připomínat střet divokého kapitalizmu s rodící se levicovou ideologií v období, ve kterém vznikal Marxův Kapitál. Na jedné straně je tu požadavek co možná největší ekonomické svobody a na druhé snaha udržet či vytvořit snesitelné životní podmínky. Myslím, že nelze zpochybnit, že k řešení palčivých problémů poloviny předminulého století došlo kompromisem mezi těmito dvěma (zdánlivě) protichůdnými tlaky. Zároveň však také nelze přehlédnout, kolik utrpení extrémistické ideologie způsobily ve dvacátém století ve jménu různých velmi chytře a hlavně "vědecky" zformulovaných teorií předpovídajících nevyhnutelný osud společnosti.

O to důležitější však je, aby se naše diskuze vedly racionálně na základě dostupných faktů, nikoli informací filtrovaných podle toho hodí-li se nám právě do krámu. Co jiného se může skrývat za zarputilostí, se kterou lidé ze všech možných souvisejících či nesouvisejících oborů, zato však s jednou a tou samou politickou ideologií, odmítají výsledky klimatologů a jiných odborníků. Ekonomická a zákonodárná řešení sociálních problémů se našla, stále se hledají a budou se hledat, dokud bude lidská společnost existovat. Stejně jako se našla podobná řešení v případě ozónové díry a emisí oxidu siřičitého. Pokud problém globálního oteplování existuje, a vědecký konsenzus říká, že ano, budou ekonomická řešení hrát přinejmenším tak velkou roli, jako řešení technologická.

Čekám již dlouho na skutečnou osobnost, třeba z oboru ekonomie, která prolomí zavedené klišé, že požadavek na šetrnější přístup naší civilizace k životnímu prostředí je v nějakém rozporu s jejím pokračujícím rozvojem. Pro mě za mě, ať je naším zachráncem třeba pan Petřík. Nejdříve by si však k tomuto problému měl něco nastudovat.