Doba, kdy krev nebyla rudá, neboť se fotografovalo na černobílý film. Svět zažloutlých dokumentů, svět pamětníků, svět 2. světové války, svět vzpomínek a nepochopení, svět bolesti a svět nenávisti. Svět naší společné paměti. Za čtyřicet let senilnějících oslav slavných vítěství, plných márnic a udatných bojovníků jsme si zvykli ignorovat vnucovanou podobu historie. Kulkou mezi lopatky, nebo lopatkou mezi kulky... Okleštěná, propagandisticky převařená hmota historie se slila v nechuť. Zapomnění. Nepochopení. Za patnáct let "svobody" poté vyrostla celá jedna generace, která neví nic o tom, jak se umírá za vlast. Neví už nic o tom, co je to vlast. Japonská fabrika, francouzskej obchoďák, katolickej kostel, vykácenej les, mexická hospoda či rozpadlá silnice?

Unikátní fotoreportážní výpovědí ruských fotografů dostáváte možnost poznat černobílý svět velké lásky i velké nenávisti. Poznáte tváře lidí, kteří šli na smrt a věděli přitom proč. Otevíráme vám možnost vidět východní front 2. světové války očima těch, kteří ji zažili. Fotografie hovoří beze slov.

FOTOGALERIE

AUDIOARCHIV '45

Vzpomínáme na druhou světovou válku a na dlouhou cestu Evropy od zkázy do normálního světa. Ale jak rychle, jak groteskně zapomínáme. Je možné, že se 60 let po ukončení druhé světové války obrátil projekt evropské jednoty v prach, ptá se bývalý šéfredaktor listu Guardian Peter Preston. Promění Francie své znudění s Chiracem dne 29. května v katastrofu pro evropský kontinent, který je řízen bez vlivu z Paříže? Odmítnou Francouzi ústavní smlouvu? Učiní o několik dní později totéž Holandsko? Pokud se to stane, dříve nebo později se octneme v samém ohnisku krize.

O této válce se toho namluvilo a napsalo už velice mnoho... jisté je, že se jedná o nesmírně složitý komplex různých událostí, zákulisních jednání a historických faktorů, což všechno umožňuje značně rozdílné výklady a hodnocení. Můj text nemůže být historickou analýzou, je spíše pokusem o zdůraznění věcí, které se mně a dnes zdají velice důležité.

Nic proti tomu. Lid se chtěl odjakživa především bavit, když mu nekručelo v břiše. K zaokrouhlenému 60. výročí velké a nesmírně kruté války defilovala v mnoha městech nejen válečná technika. K větší poutavosti všech těchto akcí mnohde bylo navíc možno spatřit "spektákl", neboli takovou menší "hru na válku", se spoustou střelby a hrané tragiky smrti. Samozřejmě že lze říci, že na "divadlo" přijde více účastníků. Pastva pro oči láká, že ano? Člověk si přitom ovšem nesmí připouštět, že za náš dnešní život zcela nepateticky umírali lidé. A že jim v okamžiku jejich smrti s diváckým uspokojením nikdo netleskal.

< Ein, zwei, Polizei, 13. 6. 2002 foto: Michal Růžička

Pod titulkem "Neveřejný tajný" vydal Týden 19/2005 retrospektivní informaci Karla Vrány o tom, jak známá firma je jeden "tajný" policista - rváč a arogantní násilník, který se tentokrát účastnil zásahu o prvomájové manifestaci komunistů. Prý tentýž tajný policista, který se podílel na zatčení Otakara van Gemunda na posledním mítinku ODS před volbami roku 2002 na Staroměstském náměstí. Dotyčný tehdy odmítl ukázat své číslo a pravil, že "na novináře sere". Jako služební číslo pak okolí vnucoval číslo dresu Prague Panthers, v němž byl oděn - 66. Je to muž s vyholenou hlavou a tmavými brýlemi na temeni na snímku Michala Růžičky. Britské listy o něm informovaly v článku Ein, zwei, Polizei. Podle našich informací ale tento muž už policii opustil.

V úterý večer by měl zasedat branně bezpečnostní výbor Sněmovny, který na žádost poslanců ODS a KDU-ČSL chce projednávat poslední incident "tajných" policistů. Je mi to líto, ale Karel Vrána se nejspíše mýlí... Brutalita zásahu těchto goril vůči antikomunistickým demonstrantům není o nic menší, než byla proti těm antiglobalistickým. Gorily jsou si všechny také navzájem podobné, ale ...

Dvě třetiny disponibilního času tráví Češi s médii. Z doby, kdy nespí, věnují médiím třetinu času.

U starší generace to je více televize, u mládeže mají silnější pozici nové technologie - osobní počítač a internet. Tento stav je důsledkem vývoje posledních desetiletí. Jedná se o proces, v němž média vytvářejí jakési technologické nástavce lidských smyslů a s rozšiřováním na další a další smysly postupně vytvářejí novou dimenzi lidského prožívání. Vývoj postupuje od média - nástavce jednoho smyslu (fotografie, rozhlas) přes média spojená s více smysly (film) k multimédiím, od mediální konzervy k živému - on line působení ( film - televize) od studených k horkým médiím, od jednosměrné komunikace od média k příjemci (diváku, posluchači) k obousměrné komunikaci, od přenosu sdělení, v němž jsou příjemci pasivní masou, k přenosu sdělení, které si jedinci aktivně a diferencovaně vybírají (internet, digitalizované vysílání), od komunikace média omezené na příjemce ke komunikaci mezi individuálními jedinci (internet), od komunikace prostorově a časově omezené na zde a nyní ke komunikaci časoprostorově neomezené.

Mezinárodní festival animovaných filmů AniFest 2005 ZDE

Můžeme si za to sami. Tím je ve zkratce řečeno vše na téma násilí a média.

Začali to pradědové vzpourou třetích stavů. Pokračovali dědové národně osvobozeneckým a sociálně emancipujícím bojem dělníků a otcové bojem proti fašismu, případně za jiné ideály. Tak se dostalo násilí do povědomí mnoha generací. A tak se přirozeně odrazilo v hrách "malých mužů". Akceptace rozdílných rolí v dětství sice rozčiluje všechny feministky i feministy, ale společností je neustále přijímána jako standard. Hra je předobrazem reálného života. Hra je zároveň vštěpováním modelových rolí a akcí. A pokud měl pravdu Johann Huizinga v knize Homo ludens aneb o původu kultury ve hře, pak je hra i archetypem kultury a společnosti.

Nevím, zdali existuje země, která dává na zdravotnictví tolik peněz, že by tím uspokojila všechny občany. Bohaté země - jako jsou Spojené státy, západní Evropa, Kanada, Saúdská Arábie a jiné státy založené na ropě - i když mají odlišné společenské zřízení, mohou dávat více, než jiné. Otázka je, zdali i v bohatých státech mají přístup ke zdravotní péči všichni občané. Případně, co jim v tom brání.

Petr Šabach, Iva Pekárková, Miloš Urban, Daniela Fischerová, Ivan Klíma, Zdena Bratršovská a František Hrdlička, Alexandra Berková, Kateřina Rudčenková, Eva Kantůrková: Už tě nemiluju. Nakladatelství Listen, 142 stran, cena 185 Kč, ISBN 80-86526-15-1, Jihlava 2005

Zejména Čechům žijícím v zahraničí a ovšem též budoucím bohemistům, prozatím univerzitním posluchačům, kteří se začínají rozhlížet v soudobé literární tvorbě, představují komponované povídkové sbírky pravidelně uváděné nakladatelstvím Listen (editor Boris Dočekal) přední, dnes nejčtenější a často nejpřekládanější prozaiky. Proto by bylo vhodné na obálce či v závěru připomenout jejich stručnou bibliografii a několik životopisných dat, samozřejmě vedle obvyklého doporučení již publikovaných svazků.

"Cílem ODS je převést nájemní vztahy do normálního režimu, zrušit regulaci nájemného". To není nic nového. Cílem ODS je svobodné podnikání a to znamená, že majitelé domů mají právo určit výši nájemného podle svého uvážení. Problém je ten, že soukromé domy jsou převážně staré domy a v nich bydlí převážně staří lidé. A z penze má málokdo tolik peněz, kolik by si pan majitel představoval. Kdo na jejich nájemné nemá peníze, má smůlu. Pod mosty je místa dost a je to tam zadarmo -- zatím. Zajímavým názorem je jeho přesvědčení, že po deregulaci nájemného klesnou ceny nájmů. Jeho optimismus bych chtěl mít.

Toto je můj poslední díl modré šance. Napsal jsem recenzi na 10 kapitol Modré šance ODS tak, jak jsou uveřejněné na stránkách ODS na internetu. Ukončil jsem předčasně svoji práci a nekomentoval jsem všechny kapitoly na uvedeném serveru. Jedním z důvodů je absolutní nezájem čtenářů o tuto problematiku. Velmi jsem se podivil, že budoucnost nikoho nezajímá. Čekal jsem, že na stránkách Britských listů se rozvine diskuse o Modré šanci a názory čtenářů na budoucnost. Od zastánců modré šance jsem čekal články, které se pokusí vyvrátit moje argumenty. Nic. Téměř nic.

Reakce na článek Josefa Víta "Modrá šance - o peníze jde vždy až v prvé řadě"

Vážený pane Víte,

1) Máte poněkud zmatek v termínu "rovná daň", píše Michal Krčma. Návrh rovné daně dle ODS, aby každý platil stejné procento ze svých příjmů, jinak také nazývaný daň proporcionální, samozřejmě solidární je. Člověk s platem 8000 Kč platí 5x nižší daň, než člověk s platem 40000Kč, tedy 5x vyšším.

Román pro ženy
Komedie
ČR, 2005, 100 min
Režie: Filip Renč
Hrají: Zuzana Kanóczová, Marek Vašut, Simona Stašová, Miroslav Donutil, Stella Zázvorková, Jaromír Nosek, Saša Rašilov ml., Jan Svěrák

Docela příjemně pobaví nový film Filipa Renče podle scénáře Michala Viewegha Román pro ženy. Film je v porovnání se svou literární předlohou propracovanější a zábavnější. Samozřejmě, že - jako u Viewegha vždy - jde znovu a znovu o povrchní, na komerční úspěch načasovaný příběh - zachraňuje ho však, myslím sebeironie a občasný přesný (i když karikovaný) postřeh o vztazích mezi ženami a muži, a pak docela slušná dávka vtipu.

Dovolil si totiž v Britských listech poukázat na dogmatičnost některých účastníků nedávné levicové konference v Praze: "Štěpán z Prahy ví, co je to dohnat a předehnat. Fantazíruje o tom, co má rovnou pod nosem: Neuvěřitelné pak bylo závěrečné komuniké, dýchá husákovskou normalizací a žvanivě těžkopádným formalismem. Uvnitř KSČM existují straussovští neokonzervativci.

Zatloukat je pod úroveň. Než fanatismus, horšího rádce neznám. Nadávat - do rudých ještěrů? Zviditelní to - na pár vteřin. Moderní to přijde - leda pitomcům. Jen těm, co nemají - ani kouska svědomí. V prachu je každý restituční nárok - na právo soudit, jaký je kdo marxista.

Nechceš si přestat hrát na schovávanou? Ta konference Tě nenaštvala tím, v čem mohla být ještě lepší. Tebe vytočilo, v čem - se povedla. Skoro 40 levicových stran se radilo, jak vzít za pačesy, o čem je demokracie doopravdy - a právě tak dojít až k socialismu. Jak teď ale plkat o rudých ještěrech?"

Ostře zaútočil na Britské listy v souvislosti s článkem Ondřeje Slačálka jeden anonym na extremně pravicovem serveru www.odpor.net. Na Britské listy útočí pravice i levice, takže zřejmě děláme něco správně poznamenává Jan Čulík. Přitom je poněkud pikantní, že se energicky zastáváme toho, aby pravice i levice měla i v české demokracii právo na svobodné vyjádření názoru - osobujeme si ovšem právo tyto pitomé názory kritizovat.

Vážení čtenáři, odpusťte prosím překladateli následujícího článku zamyšlení nad vědomím marnosti vlastního snažení..., píše Jindřich Kalous. Pronásleduje mě, kdykoli si uvědomím, že se neustále a s nekončícím údivem snažím pochopit, proč se většina lidí tak málo dokáže poučit z minulosti, když už vše důležité bylo řečeno a napsáno, a proč se znovu a znovu nadšeně hrnou do nesnází a neštěstí. Právě na to nesjpíš spoléhají různí demagogové a hlásné trouby kdovíjakých zájmů, když nám občanům vnucují své samospasitelné a jedině funkční cesty k veřejnému blahu a všeobecnému prospěchu.

Co znamená symbol holocaustu pro současnost? Znamená strach z toho, že by se člověk mohl přestat sám sebe bát. Zdá se tato věta nesmyslná? Zdánlivě ano, vychází ovšem z reality dějin. Po mnohačetných historických zkušenostech nelze očekávat, že by člověk jednal za všech okolností smysluplně. Až velmi často opřádal ideologií, tedy určitou smyslu -- plností, právě takové snahy, které naplňovaly hranice absurdity. A často je rozšiřoval do úplně nových a nepředstavitelných rozměrů, jako právě holocaustem.

Autor této modré šance je Petr Bendl - hejtman středočeského kraje - a začal od Adama.

Úvodem vyjmenovává všechny hříchy bývalých socialistických vlád i vlád sociálnědemokratických. Všechny tyto vlády mají stejné hříchy. Nedostatečné investice, špatná legislativa, destabilizace Českých drah a další. Ale nic není ztraceno "hříchy odstraníme, protože máme koncepci, vizi a nezbytnou politickou odvahu".

Takže co nás čeká a nemine - jak to bude vypadat?

Fotograf a novinář z Kalifornie, David Bacon, vyhledává irácké odborové vůdce a dělá s nimi interview. 18. března 2005 oznámila Federace iráckých dělnických výborů a odborů (FWCUI), jedna ze tří největších iráckých odborových federací, vytvoření Iráckého svobodného kongresu. Odborová organizace ho nazvala "širokou organizací odhodlanou vytvořit svobodnou, sekulární a ne-etnickou vládu v Iráku", složenou z "politických stran, odborových organizací, lidových výborů, sdružení a institucí". Federace vnímá současnou situaci jako "občanskou propast", ve které byla "tkáň občanské společnosti v Iráku zničena americkou okupací a nadvládou islamistických, kmenových a politických gangsterů".

David Bacon se ptá Faliha Alwana, prezidenta Federace iráckých dělnických výborů a odborů.

Hned v úvodu Modré šance pro resort financí nám Vlastimil Tlustý sděluje, že "Vláda ČR se rozhodla zahájit reformu veřejných financí. Stalo se tak dlouho poté, co na jejich neudržitelný vývoj opakovaně v minulých letech ODS upozorňovala".

Škoda, že se Vlastimil Tlustý nezmínil o tom, že 70% státního dluhu zahrnuje sanaci vytunelovaných bank za vlády předsedy ODS Václava Klause. První polovina zprávy je polemika s programem sociálně demokratické vlády. Bohužel zpráva není zrovna aktuální, když srovnání provádí vůči vládě Špidlově. Vlastimil Tlustý nemá čas inovovat svoji zprávu. Nebo mu za to nestojí?

V prosinci roku 1999 navštívil Zachariase Moussaouiho v Londýně (kde údajně žil proto, že ve Francii, jejímž byl občanem, byl sledován) Bin al Šibh, jemenský občan, který v té době žil v Německu. Bin al Šibh byl zřejmě na cestě na schůzku teroristů, na které se měly připravovat útoky na USA z 11. září 2001 a teroristický útok na americkou válečnou loď Cole z října 2000. Schůzka se konala začátkem ledna v Malajsii v Kuala Lumpuru v bytě vlastněném Jásidem Sufátem a její účastníci byli fotografováni a sledováni malajsijskou policií na žádost CIA, která ji ale, údajně, neodposlouchávala. Jásida Sufáta navštívil v říjnu 2000 i Zacharias Moussaoui a dostal od něj před cestou do USA dopis, podle kterého byl marketingovým konsultantem jeho firmy pro USA.

Kritika kapitalismu od šéfa německých sociálních demokratů Franze Münterferinga rozpoutala dosud nevídanou diskusi.

Stalo se tak zejména poté, co židovský historik Michael Wolffson, profesor novodobých dějin na mnichovské univerzitě Bundeswehru, ji přirovnal k nacistické rétorice. Zejména pak srovnání kapitalistů se žravými kobylkami a zveřejnění černé listiny hyperkapitalistických podnikatelů, mezi nimiž jsou nejméně dva, kteří mají židovská jména. Ti podle Münterferinga mají jediný zájem, a tím je zisk bez ohledu na zájmy svých zaměstnanců, které propouštějí nebo své podniky přemisťují z Německa do zemí s levnou pracovní silou.

Vývody mých článků na Britských listech 2. 5. a 6. 5.2005 o záležitostech souvisejících s trestním stíháním katarského "prince" ZDE a ZDE se zásadně rozcházejí s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005 a s názory, které na různých místech v neprospěch ministrova rozhodnutí o předání "princova" trestního stíhání do ciziny uveřejnili různí autoři zvučných jmen. I zde platí můj postřeh, že smečka ministrových kritiků štěká stejným hlasem a ve stejném směru, bez ohledu na politické začlenění a "kastovní" příslušnost autorů. Rozdíly mezi nimi jsou snad jen v pečlivosti zpracování jejich vystoupení.

Československá a později Česká republika vstoupila na počátku 90. let do historie kapitálových trhů originálním způsobem privatizace státního majetku. Kupónová privatizace učinila jednorázově z milionů českých občanů kapitálové vlastníky -- drobné akcionáře.

Od kupónové privatizace, resp. její II. vlny, uplynulo již více než 10 let a struktura vlastníků firem v České republice se stabilizovala. Drtivá většina společností má své jasné majoritní majitele. Vedle nich pak i vlastníky minoritní, ať už vzniklé z kupónové privatizace nebo takové, jež si ve víře v budoucnost některých společností její akcie koupily na kapitálových trzích.

Jednou z velmi přínosných připomínek 60. výročí konce 2. světové války bude třídenní přehlídka filmů zabývajících se holocaustem "Vzpomínky a zapomínání". V Praze se koná ve dnech 8. - 10. 5. v kinech Ponrepo a Světozor za účasti např. známého polského dokumentaristy Marcela Lozinského, Juraje Herze a dalších zajímavých hostů pozvaných k doprovodným diskusím. Ozvěnou této akce v českých regionech by měla být putovní projekce tří velice silných snímků, které se každý v jiné době a jiným filmovým jazykem vztahují k tématu holocaustu. Jedná se o loutkový film Vzpoura hraček Hermíny Týrlové z roku 1946, Pasažérku Andrzeje Munka a Witolda Lesiewicze z roku 1963 a Zlopověstné dítě Lucie Králové a Miloslava Nováka z roku 2003.

Čas od času se dostává na přetřes otázka soukromých vysokých škol v ČR. Místopředseda ústavního soudu Pavel Holländer v Britských listech nastolil problematiku jejich kvality, velkou pozornost věnovala média tomu, že členem správní rady Vysoké školy finanční a správní je Jiří Paroubek a členem její akademické rady Vlastimil Tlustý.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V dubnu 2005 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou částkou 8600.00 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.