Se smrtí papeže Jana Pavla II. jsme byli svědky nečekané hysterie ze strany nevěřících na diskusních fórech českých zpravodajských serverů. V jednom případě byly nadávky na papeže tak ostré, že musel zasáhnout dokonce webmaster a celý server měl výpadek.

Ať má kdokoliv na osobnost papeže (nedávného i nového) a na katolickou církev jakýkoliv náhled, nedává mu to přece právo nadávat a urážet. Pokud zastáváme názor, že menšiny mají právo na svůj život a mají se v demokratické společnosti možnost vyjádřit, pak není důvod, proč zrovna vylévat svou nenávist tímto směrem a takto nechutně. Některé výkřiky však o něčem evidentně svědčí -- o netoleranci, to samozřejmě, ale také o nízké, spíše minusové úrovni slušnosti diskutujících a o jejich minimálním životním i historickém rozhledu, o nějakém vzdělání ani nemluvě. Člověk se mohl dočíst mnohé perly, které dnes již historici dávno vyvrátili, ať jde o inkviziční soudy nebo křižácké války, případně vůbec historické nesmysly.

Vedle těchto nenávistných, zlobných a v podstatě nijak inteligentních projevů se však v poslední době začaly objevovat věcné komentáře, mnohdy snad ani ne od věřících, ale evidentně studovaných lidí, kteří se klidně a věcně snaží vysvětlit nějaké historické jevy, omyly diskutujících apod. Bohužel odpovědí jim opět bývají spíš emotivní výlevy proložené spoustou nijak slušných nadávek, někdy nejen hrubšího zrna, ale také cynických příměrů. Kupodivu se na těchto diskusních fórech objevují i věřící lidé, jejichž stručné poznámky k věci ale většinou opět jen naštvou ateistickou většinu.

Zdá se, že komunistická výchova udělala svoje. V Anglii je zvykem na školách učit se řečnickému a diskutérskému umění, stačí si ostatně třeba pročíst biografii G. K. Chestertona. Nejspíše něco z toho zůstalo lidem v zahraničí blízké i dnes -- většinou se na zahraničních diskusních fórech komunikuje slušně, s respektem k odlišnému názoru druhého, bez snahy ho přesvědčit za každou cenu o té "mé jediné pravdě".

Česká republika se má mnohému co učit -- a to nejen diskutérskému umění, ale evidentně i základní slušnosti. Ne nadarmo právě katolická církev považuje Česko za zemi, kam bude nutné vyslat misijní pracovníky. Do té doby snad budou diskusní fóra pro věřící možnou novou formou evangelizace, kde dochází ke skutečně tvrdým střetům, jež by se snad daly přirovnat k filmovým hororům, kde živé pronásledují nemrtví zombie.

Otázkou všeobecnou pak zůstává, nakolik z takto postižené generace, která ani na internetu nedokáže ovládnout své emoce a diskutovat slušně, v klidu a k věci, vyroste nová elita národa, nedej Bože toužící třeba po vysokých politických postech.