Nový Zéland si dříve dělal nárok na to, aby byl vyzdvihován jako rodiště státu blahobytu, jako první země, která dala ženám volební právo a také za zásluhu o vybudování harmonické mnohorasové společnosti. Dnes se však stává neblaze proslulým kvůli tomu, co je známo jako "novozélandský experiment". Ekonomické teorie, nikdy nevyzkoušené, natož verifikované kdekoli ve světě, se staly novozélandskou vládní politikou -- nejprve v rukách labouristické vlády v letech 1984 -- 1990, načež v ní pokračovala se stejnou, ne-li větší tvrdostí následující vláda Národní strany (novozélandská strana konzervativní pravice -- pozn. překl.). "Základy" - liberalizace trhů a volný obchod, minimální vláda, úzce monetaristická politika, deregulovaný trh práce a fiskální restrikce -- byly považovány za "dané", založené na zdravém rozumu a mimo diskusi. Tato radikální politika byla systematicky chráněna proti změně. Šlo o klasický program strukturálních změn toho druhu, který tradičně vnucují MMF a Světová banka chudším zemím Třetího světa. Nový Zéland jej prováděl dobrovolně. Výsledek je propagován na Novém Zélandu i v zahraničí jako model pro rozvinuté země OECD. Jejich vlády i lid však by se měly podívat, co je v pozadí toho "generátoru dobrých zpráv" a vzít si opravdové ponaučení z našich posledních 10 let.

Ekonomický deficit

Nebyl to žádný příběh o úspěchu. Po většinu dekády novozélandská ekonomika čelila stagnaci nebo recesi. V letech 1985 -- 1992 ekonomiky zemí OECD narostly v průměru o 20%, zatímco ekonomika Nového Zélandu za stejné období poklesla o 1%. Jiné objektivní indikátory ukazují, že v letech 1984 - 1993 produktivita rostla v průměru o 0,9% ročně, hlavně v důsledku snižování zaměstnanosti. Inflace činila v průměru 9% ročně. Úrokové sazby zůstávaly výjimečně vysoké. Nezaměstnanost rostla do bezpříkladných výšek. Čistý přírůstek imigrace byl záporný. Zahraniční dluh se zvýšil na čtyřnásobek. Úvěrový rating Nového Zélandu byl dvakrát snížen. Poměr investic k HDP se snížil na polovinu a výdaje na výzkum a vývoj spadly na polovinu průměru OECD. Když Nový Zéland konečně v roce 1993 vykázal jisté známky ekonomického růstu, stala se jeho "ekonomika obratu" lahůdkou pro globální ekonomickou komunitu. Po další tři roky tohoto halasně vytrubovaného znovuzrození se některé ukazatele jako třeba veřejný dluh aspoň blížily k jejich úrovním před rokem 1984. Jiné, např. nezaměstnanost, se jim nepřiblížily ani zdaleka. Řízení životně důležité národní infrastruktury, tj. financí, energetiky, dopravy a komunikací, a většina jejích přírodních zdrojů je dnes v zahraničních nebo nadnárodních rukách. Přestože se ukazatele jako jsou inflace a vyrovnaný státní rozpočet zlepšily, mnoho komentátorů se domnívá, že země je na tom mnohem hůř, než by mohla být při jiném ekonomickém přístupu. Navíc se ekonomika ustálila daleko od toho, co bylo slibováno. Koncem roku 1995 se znovu objevily známky poklesu. Růst zaměstnanosti se zpomalil, reálné mzdy dále klesaly, platební deficit se prohloubil a ekonomický růst byl potlačován, aby se naplnil inflační cíl centrální banky.

Sociální deficit

Ať je výsledkem ekonomiky cokoliv, země a mnoho jejích obyvatel jsou na tom mnohem hůř. Nezaměstnanost a chudoba se staly strukturálními rysy života na Novém Zélandu. Labouristická vláda byla zodpovědná za za počáteční pokles a rostoucí nezaměstnanost, za neschopnost udržet sociální dávky a podporu v nezaměstnanosti v souladu s tempem inflace a za daňovou politiku zvýhodňující bohaté na úkor chudých. Její konzervativní následovnice přilévala olej do ohně nezaměstnanosti deregulací trhu práce, aby stlačila úroveň mezd. Snížila podpory v nezaměstnanosti a nemocenské dávky a zpřísnila kritéria jejich přiznávání, uvalila nové spotřební daně a zrušila inflační valorizaci rodinných přídavků a sociálních dávek. Není pochyb o tom, že chudoba a nerovnost se prohloubily. Počet Novozélanďanů žijících v chudobě se v letech 1989 -- 1992 zvýšil asi o 35%, takže v r. 1993 se odhadovalo, že pod hranicí chudoby žije každý šestý. I kdyby se nezaměstnanost vrátila na úroveň poloviny 80. let -- i tak v historii Nového Zélandu velmi vysokou -- chudoba a životní obtíže nejspíše zůstanou zhruba stejné.

Poznámka překladatele: Článek Jane Kelseyové byl napsán v r. 1999. Před zahájením reforem v roce 1984 byla nezaměstnanost na Novém Zélandu 4%. Koncem roku 2004 byla nezaměstnanost na Novém Zélandu, v originále "unemployment", počítaná podle metodiky OECD, celkem 92 000 lidí, což činilo cca 4,5% práceschopného obyvatelstva, kterého národní statistický úřad uváděl něco málo přes 2 milióny. Tento údaj zařadil Nový Zéland na vůbec první místo ze všech 27 členských zemí OECD. Ze stejné statistiky však vyplývá, že kromě toho dalších asi 72 000 lidí hledajících práci, anglicky "jobless", nebylo z různých důvodů do výpočtu oficiální míry nezaměstnanosti zahrnuto. Kdyby tomu tak bylo, míra nezaměstnanosti by byla asi 8%. Kromě toho se udává, že asi 465 tisíc z necelých 2 miliónů evidovaných zaměstnanců, tj. skoro čtvrtina, pracuje na zkrácené pracovní úvazky. Novozélandský statistický úřad sice na svých webových stránkách toto číslo nijak dále nerozebírá, ale dá se důvodně předpokládat, že charakter většiny těchto úvazků se příliš nebude lišit od toho, čemu se ve Spojených státech říká "McJobs", tj. špatně placená místa na krátkodobé smlouvy. Mimoto je statistika ovlivněna směrem k pozitivnějším číslům i poměrně vysokou migrací Novozélanďanů za prací hlavně do Austrálie -- např. v r. 2000 se jich v Austrálii usadilo 31 000, tedy zhruba 1,5% zaměstnaného obyvatelstva N. Zélandu, na což australská vláda reagovala v r. 2001 zpřísněním imigračních předpisů pro ně.)

Zdá se však, že vládu to nezajímá. Ministr Bill Birch připustil, že rozdíly v příjmech "se prohlubují a prohloubí se ještě mnohem víc. Neznepokojuje mě to."

Nový Zéland je dnes hluboce rozdělenou společností. Statisíce osob, jejich rodin a obcí přetrpěly desetiletí neustávajících těžkostí. Břemeno dopadlo nejtíže na ty, kdo už měli nejméně: Na Maory (původní obyvatele Nového Zélandu, kterých je necelých 10% populace, pozn. překl.), chudé, nemocné, ženy s dětmi a nezaměstnané. Jejich "svoboda volby"spočívala v tom, zda použít své omezené zdroje na pořízení bydlení, zdravotní péče nebo vzdělání či jiných životních potřeb jako např. potravin -- a bez kterých z těch životních potřeb se obejít. Vláda a její movití fanoušci pořád vykládali něco o potřebě stability -- ale vždy jen ekonomiky, nikdy životů lidí. Napětí neustálých změn působilo nejistotu a nedůvěru a znemožňovalo lidem plánovat do budoucna. "Flexibilita trhu práce" znamenala jít spát a nevědět, zda budete mít zítra zaměstnání. "Cenová stabilita" znamenala šokové zvýšování úroků z vašich hypoték a půjček a potlačování růstu ze strany centrální banky. "Rozpočtová odpovědnost" znamenala stálé škrty podpor, dávek a sociálních služeb. "Privatizované veřejné služby" znamenaly nutnost vybrat si, které životně nutné služby zachovat a na koho přitom nebrat ohled. "Trvalé selhávání politiky" znamenalo přehodnocování a návraty v podobě nových provedení experimentu pokoušejících se léčit katastrofální následky jeho původní verze. V této dekádě nenasytnosti řeči o "krátkodobém utažení opasků pro dosažení dlouhodobého zisku" znamenaly utažení opasků pro chudé za účelem zajištění zisku pro bohaté. Sociální politika nadále nepodporovala právo lidí podílet se na správě a patřit do své obce. Místo toho slibovala "podporovat jednotlivce při zajišťování základních potřeb jako potravin, oblečení a bydlení na důstojné úrovni". V polovině 90.let však vláda mnoha občanům neposkytovala ani tuto minimální podporu. Oběti trhu byly donuceny k závislosti na zužující se sociální síti nebo na soukromé charitě. To, co bylo kdysi prioritami -- kolektivní odpovědnost, přerozdělování zdrojů a moci, sociální stabilita, demokratická participace a víra, že lidské bytosti jsou předurčeny žít a pracovat v bezpečí a důstojně -- se zdálo být opuštěno někde daleko v minulosti. Bída, izolace a odcizení se staly trvalými vlastnostmi novozélandského sociáního prostředí.

Politický deficit

Politické klima bylo stejně tak zničující. Většina voličů se cítila ochromena tempem změn, zmatena rolí labouristické vlády po roce 1984 a ochromena nostalgií po intervencionistickém státu blahobytu, který mizel před jejich očima. S pocitem stísněnosti většina zůstávala izolovaná, nejistá, neorganizovaná a politicky netečná. Kritici pravicového "experimentu" byli odmítáni jako dinosauři nebo jako zainteresovaná lobby skupin snažících se chránit své vlastní zájmy. Média příliš často rezignovala na svou investigativní roli a nechávala se ukřičet tržním humbukem. "Protagonisté změny" se zároveň obklopili spolubojovníky, kteří bránili nový režim proti každému zpochybnění a kritice. Politická volba se tak stávala stále sterilnější. Kromě deregulace pracovního trhu a stále zřejmějších útoků na sociální stát i strukturální změny sledovaly tentýž neoliberální kurs, nehledě na to, která strana byla u moci. Volební zisky Labouristické i Národní strany byly jako na houpačce během celé dekády. Většina, zbavená reálné politické volby, v referendu odmítla volební systém (do té doby většinový, pozn. překladatele) a hlasovala pro smíšený systém s prvky proporcionality. Mnozí předpokládali, že to učiní politický systém předvídatelnějším a reprezentativnějším a že tak poslouží ke zmírnění, ne-li zvrácení tempa změn. Jejich očekávaní však byla přehnaná. V r. 1995 se ukázalo, že mohou počítat stále s tímtéž.

Kulturní deficit

Během desetiletí se země a životy jejích obyvatel převrátily vzhůru nohama. Tato pravicová revoluce -- nekrvavá, ale devastující pro ty, kdo se stali jejími oběťmi -- byla realizována ve jménu "národa jako celku". Neustálé odvolávání se na národní bohatství, blahobyt národa a národní zájmy bylo vedeno snahou o vnesení hlubokých nerovností do beztvarého celku. V konečném důsledku se národ, jehož jménem byl experiment prováděn, nezvratně změnil za současného zdůrazňování existenčních obav o identitu a suverenitu a ze zahraničních vlivů. Tržní morálka se rozprostřela nad každodenním životem. Její kořistí se stal dokonce i jazyk, odlidšťující zasažené lidi a společnost. Stalo se přijatelným mluvit o "zbavování se dělníků", jako by nebyli nic než svlečená stará kůže. "Motivace" znamenala snižování podpor v nezaměstnanosti, aby lidé byli donuceni přijímat málo placenou práci. "Rozšiřování daňové základny" znamenalo přesunutí daňového břemena z bohatých na chudé. "Osvobození trhu" znamenalo odstranění všech omezení tvorby zisku.

"Deinstitucionalizace" znamenala rušení institucí státní péče a přesun odpovědnosti za jejich osazenstva na chudé rodiny a obce. "Otevřená ekonomika" znamenala vítání zahraničních kupců národního majetku a zdrojů. "Mezinárodní konkurenceschopnost" znamenala soutěžení se zeměmi, jejichž ekonomiky jsou založeny na práci vězňů a dětí, na zdrcující chudobě a degradaci životního prostředí.

Alternativy existují

Poselství je velmi jasné: I když novozélandské hospodářství vykazuje znaky oživení, mnoha lidí se to netýká. Novozélandský experiment je nyní stále ještě oslavován Světovou bankou, OECD a jinými spřízněnými dozorci nad globální ekonomikou jako "příběh úspěchu" a jako model pro zbytek světa. To, čemu však ve skutečnosti tleskají, je neomezené vnucování ideologického modelu, na kterém lpějí -- bez ohledu na jeho sociální a ekonomické důsledky.

Málokdo by nesouhlasil s tím, že novozélandské hospodářství v roce 1984 potřebovalo péči. Heslo, že "nebyla žádná alternativa" k pravicové revoluci, se neustálým omíláním stalo akceptovanou pravdou. Ve skutečnosti to však pro vládu Nového Zélandu nebyla jediná možnost volby. Byla to prostě jediná možnost, v té době promyšlená a prosazovaná -- možnost zaštítěná politickými, byrokratickými a podnikatelskými elitami. Tito zodpovědní byli motivováni iniciovat a upevnit "správnou" politiku, nikoli zajistit sociálně přijatelné výsledky. Podle jejich teorií jsou tyto dvě věci v absolutním souladu. Během procesu ospravedlňovali náklady přenesené na jednotlivce, rodiny a obce jako nevyhnutelné a krátkodobé. Obhajovali nedemokratické praktiky a privatizaci energetiky jako "národní zájem". (Poznámka překladatele: Podobně jako v Kalifornii měla privatizace novozélandské energetiky za následek dlouhodobé plošné výpadky přetížených energetických sítí v oblasti největšího novozélandského města Aucklandu, které má i s přilehlou aglomerací asi 900 000 obyvatel. Možná i tato skutečnost přispěla svým dílem k vítězství Labouristické strany ve volbách v r. 1999.) Ignorovali propast mezi obecnými sociálními hodnotami a tím, co sami dogmaticky sledovali. Dezertovali od zodpovědnosti za udržení společnosti, která pečuje a soucítí. Nyní začínají sklízet takové následky jako je sebeobrana rostoucího počtu obětí, především Maorů.

Spekulovat o tom, "co mohlo být", je po deseti letech takového experimentování neužitečným řečnickým cvičením. Je historickou a nezvratnou skutečností, že program strukturálních změn byl prosazen bez možnosti výběru. Novozélanďané cítí, že ztrácejí kontrolu nad svou identitou, svým hospodářstvím, svou zemí, dokonce nad svými životy. Řeší teď praktickou otázku, kam se odtud odstěhovat. Ještě mají možnosti, jak inovovat a bojovat. Ještě mají na výběr. Mohou zapadnout do řady a zůstat oběťmi globálního trhu v rozdělené a polarizoané společnosti; nebo mohou hledat novou identitu, nové ekonomické strategie a nové formy politiky, tvůrčím způsobem odpovídající na rychle se měnící svět.

Jedině lid Nového Zélandu se musí rozhodnout, v jaké společnosti si přeje žít a společně pracovat na jejím vytvoření.

Ostatní země, vlády a lidé, kterým se říká, že nemají jinou volbu než agendu korporací, by se zatím měli z tragického omylu Nového Zélandu poučit.

9. července 1999

Celý článek v originále ZDE

Britské listy: O vytunelovaných telekomunikacích: Novozélandský příběh ZDE

Prameny, odkazy:

Autorka článku Jane Kelseyová je profesorkou na právnické fakultě University of the Auckland a přední novozélandskou aktivistkou proti globalizaci, za lidská, sociální a menšinová práva.

K tématu autorka vydala studii Jane Kelsey: Economic Fundamentalism, London and East Heaven, CT: Pluto Press, 1995, kterou cituje John Gray ve své práci Marné iluze -- falešné představy globálního kapitalismu, česky vydalo Paradigma.sk, Košice, nedatováno (přeloženo bylo anglické druhé vydání z r. 2002).

Další relevantní odkazy k tématu -- jen některé z mnoha - najdete na netu např. zde:

• článek nezávislého kanadského novináře Murraye Dobbina v kanadském listu National Post 15. května 2000

• obsáhlý referát Noama Chomského na symposiu, které bylo v roce 1996 uspořádáno k citované knize Jane Kelseyové Economic Fundamentalism.
• článek australského univerzitního výzkumníka Johna Quiggina z roku 2000 rozebírající kolaps novozélandských reforem z pohledu ekonoma