Několika krátkými poznámkami se některé tyto mýty snažím usměrnit a paradoxně se tak přidávám k těm, kteří volají po realistickém uvažování o směru reformy sociálního státu -- na rozdíl od většiny svých "spoluvolajících" jsem přesvědčen, že takovýto projekt může být a má být sociálně progresivní.

Radikální otevření ekonomik, které bylo odstartováno deregulací trhů a kapitálových toků v druhé polovině sedmdesátých let, rozhodně nevedlo ke snížení sociálních výdajů a snížení daňového zatížení kapitálu -- obojí se, navzdory některým očekáváním a mýtům, ve většině zemí OECD zvýšilo a státní výdaje jsou stále silně korelovány jak s otevřeností ekonomik tak s růstem HDP (viz tabulku). Navzdory svým extenzivním sociálním systémům, sociálně demokratické země jako Norsko, Rakousko a Dánsko si v devadesátých letech vedly ekonomicky lépe než liberální ekonomiky jako Japonsko, Kanada, a Velká Británie. Švédsko se dlouhodobě dělí s USA o první místo na žebříčku konkurenceschopnosti zemí.

Tyto fakta sice usměrňují některé představy, zdaleka ale nemohou vést k přílišnému optimismu. Zatímco se absolutní výdaje sociálních států zvýšily, můžeme pozorovat snižování reálných výdajů při započítání některých faktorů "poptávky" (například stárnutí populace). Dnešní svět skutečně není co to bývalo. Rozpad globálního finančního systému Bretton Woods a konec poválečného Keynesiánského kompromisu mezi prácí a kapitálem v rámci jednotlivých národních států odzvonily éře "klasických" sociálních států. Otázkou však je: 1) nakolik jsou současné změny vedeny reálným tlakem "globalizované ekonomiky" (např. toky přímých zahraničních investic) a nakolik jsou vedeny dominantními myšlenkami o stavu ekonomiky či neoliberálním politickým projektem, 2) v rámci jakých omezeních a příležitostí uvažovat o progresivním sociálním projektu.

Při přemýšlení o "globalizované ekonomice" je dobré se podívat, jak vlastně taková ekonomika vypadá. Relevantní výzkum konzistentně prokazuje, že obchodní toky jsou ve vzrůstající míře koncentrovány v rámci jednotlivých regionálních bloků (Triads) -- v našem případě v rámci Evropy, nikoliv mezi nimi. Lze dokonce prokázat, že trend ve tocích obchodu i investic vede v Evropě ke deglobalizaci -- ukazuje se, že geografická vzdálenost se stává stále důležitější. Nejen při uvažování o tom, s jakými zeměmi vlastně soupeříme je proto lépe spíše hovořit o regionalizaci či Evropizaci ekonomiky.

Dalším z mýtů, kterým se je dobré vyvarovat, a jež se objevuje v Dokulilově článku, je, že podnikům jde v prvé řadě o snižování nákladů na pracovní sílu. Jakkoliv je tento ohled důležitý, je v uvažování firem podřízen cíli celkového zlepšení ekonomické výkonnosti (návratnosti investice). Sociálně orientované režimy mohou kapitálu nabídnout důležité výhody jako dlouhodobou spolupráci mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a sociální stabilitu. Tyto výhody přináší větší návratnost investic než nízkonákladové prostředí.

Proto například průzkum mezi top manažery Amerických a Evropských korporací v roce 2002 ukázal, že kapitál je ochotný vysoce zaplatit pracovní sílu aby získal přístup k kvalitní infrastruktuře, vzdělaným pracovníkům a atraktivním trhům. Tyto faktory totiž zdaleka převyšují nízké náklady na mzdy. I analýzy vlastního investičního chování ukazují, že preference mobilního kapitálu systematicky odporuje představám na jejichž základě je nastavena velká část investičních pobídek.

Kapitál je také mnohem méně mobilní než se často předpokládá. Díky některým investicím "utopeným" v lokalitě může být volba odchodu mnohem dražší než placení vyšších daní a mezd. Často je proto obava a přehnané představa o mobilitě kapitálu hlavním motorem regresivních reforem. Zde se také nabízí tento "kacířský" postřeh: samotný fakt, že korporace hrozí odchodem a vyjednává lepší podmínky může indikovat to, že odejít jen tak nechce. Pokud firma nemá žádné zábrany a jinde se jí nabízí lepší podmínky, je přece z jejího hlediska daleko racionálnější rovnou odejít bez jakéhokoliv vyjednávání. Například Flextronics v Brné při racionalizaci svého výrobního řetězce vůbec nevyjednával, když věděl, že se mu vyplatí odejít.

Jak jsem se již zmínil, prostředí pro projekt sociálně spravedlivého systému však zdaleka není příznivé. Domnívám se však, že jsou daleko reálnější a politicky uchopitelnější omezení než "nezastavitelná logika ekonomické globalizace". Jedním z nich je například směr jakým se ubírá institucionální reforma Evropské unie, hlavně pak projekt Evropské měnové unie a jeho deflační tlak, který dělá politickou soutěž nesmírně nerovnou v neprospěch levice. Tyto omezení a hrozby jsou však v rámci horizontů jednání nás všech. Přesto -- a možná právě proto -- se obávám, že se o nich na sjezdu v Brně nemluví.

Zdroj: Navarro, V., J. Schmitt and J. Astudillo, 'Is globalisation undermining the welfare state?', Cambridge Journal of Economics, 28 (2004), pp. 133-52.