Připomínka výročí konce II. světové války bývá v médiích často označována za oslavu. Je jistě oprávněné slavit konec absolutního utrpení, ovšem taková oslava v sobě nutně nese vědomí celého průběhu a všech důsledků, nejen konce války. Nejsou to pouze pietní akty u památníků obětí, které kontrastují s obsahem pojmu oslava, ale je to hlavně jakési kolektivní podvědomí hrůz války, které nejčastěji reprezentuje právě holocaust. Společnost si tak připomíná, že je to právě strach z toho, co je lidská společnost schopna vykonat třeba pod dojmem sice monstrózní, ale přece jen pouhé iluze. Německý myslitel Karl Jaspers to ve své slavné klasifikaci viny označil paralelou hříchu, který v sobě podle křesťanství všichni neseme. Pojmem metafyzická vina zavázal každého člověka ke konkrétně nezdůvodnitelné vině za tragédii, která se odehrává kdekoli na světě.

A v tomto duchu žije v evropských společnostech ono podvědomí holocaustu.

S každým vzdálením se o další dekádu je vždy častěji kladena otázka možného zlehčování odkazu temné části spektra lidských možností. To jsou jistě důvodné otázky, které si všímají měnící se historické situace. Společnost se svým vývojem dostává do stále nových pozic vůči vlastní historii. Jednak se společnost zbavuje nedocenitelného faktu živých svědků historického okamžiku a jednak tento okamžik uvádí do vztahů s těmi událostmi, které následovaly mezi ním a současností. Mladým Němcům se proto nelze divit, když odmítají být spojováni s viníky holocaustu. Nepociťují pochopitelně žádnou účast na masakru milionů lidí a nechtějí s ním být v tomto smyslu spojováni.

Jistě, holocaust má být mementem, nikoli obviněním, a jeho význam má být jedině obecný, nikoli konkrétní.

S holocaustem nechce být spojován vůbec nikdo. Neonacistickou představu o "vylhanosti" holocaustu je třeba chápat právě takto. Ani tato jinak odcizená sociopatologická odchylka si není schopna přiznat fakt holocaustu, což jen dokládá její zoufalství. To, že média projevují o veřejné projevy neonacistů takový zájem vypovídá o výjimečném postavení této sociální choroby a zároveň to směřuje otázky po možné relativizaci právě k nim.

Vůbec nejdiskutovanějším tématem je problém kriminalizace těchto projevů. Tady by se jistě měli zástupci spravující společenskou moc dohodnout na tom, zda skutečně dodržovat platný zákon a trestat, nebo zda má dojít k legislativním změnám v rámci prostoru zvaného svoboda projevu. Přesto je však tato problematika zavádějící, protože ani jeden z těchto přístupů nelze argumentativně vyvrátit a oba dva zároveň nesou svá hypotetická rizika.

Právní úprava společenského chování je sekundární záležitostí. Daleko důležitější než právní ploty je skutečný stav společenského vědomí a podvědomí. Tady je znovu důležité podotknout, že míra postižení společnosti relikty nacismu je z celkového hlediska daleko méně významná, než se vzhledem k mediálnímu naladění jeví. Určité míry deviace se žádná společnost nevyhne a vzhledem k historicko kulturním souvislostem je u nás vázána částečně také na nacismus. Skutečné nebezpečí představuje teprve rozrůstání vlivu takové deviace mimo její obvyklé společenské teritorium a zásah do té části společenského systému, která musí zůstat zdravá -- do výkonu společenské moci.

Holocaust by měl být i nadále připomínán. Nikoli mladým Němcům, kteří za něj nemohou, nebo od reality vnitřně izolovaným neonacistům, jejichž "víra" jim nedovoluje uvěřit. Měl by být připomínán Evropě i světu - nikoli jako vzpomínka na hrůznou minulost, ale jako jedna z možností, kterou už lidstvo ve své historii vykonalo. Nejen během světové války, ale už i před ní a po ní - až dodnes. Ten strach by měl zůstat. Ne jako náboženská bázeň, ale jako respekt před životem. Nebo třeba jako připomínka skutečnosti, že Hitler nebyl ďábel, ale člověk.