A pokud jsme kdy v minulosti velebili hrdiny, prince přemáhající draky a zachraňující princezny, pokud jsme připustili při výchově svých dětí vliv rytíren dob minulých či současných, "ideály cti, za které stojí zato bojovat" (včetně boje proti všem formám okupace), vliv vojevůdců a chrabrých králů, Dia, Jana Žižky či kapitána Klosse, pak sklízíme jen to, co jsme zasili. Protože šíp Vinetoua je stejně smrtící, jako palcát Žižky, meč krále Artuše či pistole hrdinného Klosse. Není dobrá smrt a špatná smrt - je jen smrt.

Pokud trávíme třetinu svého bdělého stavu s médii, nutně se musí jejich virtuální prostor prolínat s prostorem mýtů knižních či mýtů vyprávění. Na počátku bylo přeci slovo - nebo ne? Bible je plná ukrutností a krve. Nepřátel i přátel. Rozdíl mezi fantazií a realitou splývá stejně rychle, jak se prolíná virtuální svět mediální se světem reálné práce a simulované reality zábavy. Stejně tak, jak se produkty sci-fi stávají realitou a inspirují naši představivost, naplňují náš ideál pokroku, stejně tak matou i etické hranice mezi filmovou krví a reálnou krví. Mezi virtuálním dopisem a reálným psaním. Mezi virtuální smrtí a reálnou smrtí. Mezi virtuálním násilím a reálným násilím. Protože hrdinové vždy poráželi své nepřátele a krev stříkala. Protože jen Karafiátovi Broučci a Rychlé šípy neužívali agresi k řešení konfliktu. Fantasy horory se stávají realiou, protože to chceme.

Hodnotové žebříčky jsem upravili v honbě za poklady kapitalismu - abstraktním ziskem za cenu něčí bídy. Konkrétním ziskem za peníze. Žebráka dnes do domu nepozveme, ačkoliv za časů šnorerů to byla povinnost slušného občana. A chlkebem neházíme po těch, kdo po nás kamenem. Heslem doby je boj. Proti terorismu, který byl zaviněn naší lačností. Proti bídě, na kterou vydáváme stokrát méně, než za zbraně zbytečných žoldáckých armád. Proti sociálnímu vyloučení, které jsme zavinili vlastní lhostejností při plánování svého světa.

A my si dnes stěžujeme na média? Copak po nich nechceme voyerismus a bulvarizaci? Copak po nich chceme zprostředkování pozitivních informací? Dobrá zpráva, žádná zpráva... Žádná krev, žádná zpráva. Vzpomeňte si na Grosse. Pradoxní jev nastane, když televize, která přivedla "světové" násilí a "světové hvězdy" tohoto násilí do českých chaloupek, přijímá "etický kodex" své "práce". Přichází snad nová Nova? Ne. Je to stále tatáž Nova.

A pak najednou mravokárci, toužící romanticky po lásce bližních i vzdálených, praví spolu s Bolkem Polívkou v roli šaška své královny: A co ty děcka?

A co ty děcka? Odpověď zní: Jsou taková, jaká jsme si je vychovali. Jsou taková, jací jsme my.