V oficiální historiografii před listopadem 1989 jsou výsledky jednání vydávány za určitý konsensus, dohodu mezi aktéry zmíněných jednání. Některé, dosud nezveřejněné archivní prameny však ukazují, že jak složení vlády tak i obsah vládního programu prosadila delegace KSČ přes odpor značné části ostatních účastníků jednání především z řad národně socialistické strany. V uvedených materiálech je možno nalézt také odpověď na otázku proč se vedení KSČ podařilo prosadit vlastní návrh proti vůli jejich politických odpůrců.

Od počátku února 1945 se vedení komunistické strany pečlivě připravovalo na nastávající moskevská jednání o vládním programu a složení první poválečné vlády. Vyplývá to i z obsahu dokumentů KSČ, které vznikly v průběhu února a na začátku března roku 1945. Mimo jiné ukazují rozdíl mezi tehdy veřejně deklarovanými a skutečnými záměry komunistické strany. Zároveň svědčí o schopnosti vedení této strany reálně hodnotit situaci a možnosti jednotlivých aktérů následujících jednání. Jedním ze zmíněných dokumentů je materiál s názvem "Dohoda o základních otázkách programu". I když není uveden autor ani datum zpracování, lze podle určitých souvislostí a jeho obsahu soudit, že vznikl počátkem února 1945. Obsahuje celkem 9 bodů, které se měly stát předmětem následujících jednání v Moskvě.

První bod řeší problém zahraniční politiky a) linie mezinárodní, b) Sovětský svaz a ČSR. Zajímavý je bod 2. - Dohoda o vnitřní politice: pětiletka. V tomto bodě je kromě úkolů rekonstrukce válkou zničených oblastí vyjádřen názor na rozsah předpokládaného znárodnění. Jednalo se o znárodnění dolů, lesů, hutí, hlavních lázní, hlavních podniků zbrojních a některých podniků těžkého průmyslu a dále o zestátnění bank, nových linií autobusových a o provedení pozemkové reformy. Následovaly body: 3. Zajištění bloku tří politických stran, 4. Dohoda o Mnichovu, 5. Dohoda o Slovensku, 6. Dohoda o systému národních výborů, 7. Dohoda o transferu - Němci a Maďaři, 8. Dohoda o postupu v tisku a 9. Dohoda o účasti ve vládě.

Dne 18. února 1945 předložil čs. velvyslanec v Moskvě, sociální demokrat, Zdeněk Fierlinger Klementu Gottwaldovi rozsáhlý 21 stránkový dokument s názvem: "Hospodářský plán pro přechodnou dobu." Uvedený dokument obsahoval návrh řešení celého spektra problémů počínaje neodkladnou první pomocí osvobozeným územím, přes reorganizaci říční dopravy na Dunaji, Labi a Odře, až po řešení otázek fungování zemědělství a sociálního pojištění.

O přípravách vedení KSČ na moskevská jednání svědčí také obsah dokumentu "Projekt struktury a složení nové vlády", který nese datum 23. února 1945. Jeho autorem je s největší pravděpodobností K. Gottwald. Projekt obsahoval přesné početní složení vlády, včetně personálního obsazení funkcí v nové vládě. Podle zmíněného dokumentu měla mít nová vláda 20 členů - 14 Čechů a 6 Slováků (3 KSČ, 3 ČSSD, 3 ČSNS, 2 ČSL, 3 KSS, 3 DS a 3 bezpartijní). Z toho za války působilo v Anglii 8 členů, 6 členů v SSSR a 6 členů na Slovensku. Z deseti členů londýnské emigrační vlády se počítalo s pěti. Návrh předpokládal vytvoření Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova složeného s KSČ, ČSNS a ČSSD.

Součástí dokumentu je i návrh na vytvoření Vojenské rady při předsednictvu vlády včetně jejího složení podle zastávaných funkcí (ministerský předseda, ministr národní obrany, hlavní velitel branné moci, šéf generálního štábu, ministr vnitra a zástupce SNR).

V materiálech najdeme také podrobné charakteristiky jednotlivých osob navrhovaných na ministerská křesla jak z pohledu KSČ, tak i z pohledu londýnské emigrace. Z nich je zřejmé, že Z. Fierlingera považovalo vedení KSČ v této době "za komunizujícího elementa, který se vyslovoval pro spolupráci s komunisty a vůlí po sjednocení SD a KSČ." Naopak v charakteristice J. Masaryka je uvedeno -- "proti komunismu je ostře nepřátelsky zaujat, snažil se brzdit rozhodný příklon Československa k SSSR. Káral Fierlingera za jeho oddanost SSSR" a údajně prohlásil: "Kdyby měli v budoucí republice rozhodovat komunisté, tak se do republiky nevrátím." Dále je v dokumentu konstatováno, že v poslední době došlo ke změně vztahu J. Masaryka ke komunistům.

Dne 25. února 1945 předal Z. Fierlinger K. Gottwaldovi upravený návrh Hospodářského programu na přechodnou dobu ve formě vládního prohlášení. Obsah výše uvedených dokumentů využilo vedení KSČ při zpracování "Návrhu platformy nové čs. vlády" z 10. března 1945. Tento materiál na rozdíl od "Dohody o zásadních otázkách programu" již neobsahoval pasáže o znárodnění. V této době byli s ním již podrobně seznámeni sociální demokraté Z. Fierlinger a B. Laušman.

Klíčovými osobami se pro KSČ stali ministra vnitra
V. Nosek a "nestraník" gen. L. Svoboda, ministr národní obrany

Rozhovory o vládním programu a složení první poválečné vlády probíhaly v Moskvě ve dnech 22.-29. března 1945. První schůze delegací sociálně demokratické strany, komunistické strany a strany národně socialistické se konala na československém velvyslanectví v Moskvě dne 22. března. Delegace jednotlivých politických stran na jednáních tvořili: za sociální demokracii -- Z. Fierlinger, V. Majer a V. Patzak, za KSČ -- K. Gottwald, V. Kopecký, R. Slánský, V. Nosek a B. Laštovička, za národně socialistickou stranu J. Stránský, J. David, P. Drtina a F. Uhlíř. Za lidovou stranu byli přizváni na jednání Msgre Jan Šrámek a František Hála. Jednání se účastnil pouze Hála. Slovensko zastupovali na jednáních představitelé Slovenské národní rady (dále SNR) G. Husák, L. Novomeský, V. Šrobár, J. Styk, J. Šoltés aj Ursíni.

Prezident dr. E. Beneš se na rozdíl od jednání v průběhu války rozhovorů neúčastnil ani do nich aktivně nezasahoval. Také londýnská emigrační vláda podala podle dřívějších ujednání mezi vedením KSČ a prezidentem Benešem demisi. Při jednáních o vládním programu měli komunisté určitým způsobem zjednodušenou pozici i vzhledem k tomu, že se projevila nejednota a rozdílnost zájmů v názorech představitelů ostatních politických stran na poválečné uspořádání republiky. Vzhledem k těmto skutečnostem však bylo zároveň jednání o vládním programu složité a obtížné. Delegace nekomunistických politických stran, které se účastnily jednání, nebyly a ani nemohly být vůči komunistům takovou autoritou jako prezident, popřípadě vláda v době výkonu její funkce.

Při jednáních o vládním programu využili komunisté dovedně všech faktorů působících v jejich prospěch. Opírali se především o nesporný růst autority a vlivu KSČ na základě aktivní účasti členů této strany v domácím i zahraničním odboji, o autoritu Sovětského svazu vyplývající z jeho úspěchů v boji proti fašismu a podílu na osvobozování republiky. Při prosazování vlastních záměrů komunisté neustále zdůrazňovali údajnou vinu čelních představitelů nekomunistických politických stran zastoupených v londýnské vládě na přijetí mnichovského diktátu.

Samotný průběh a výsledky jednání ovlivnila řada vzájemně působících faktorů. Za rozhodující limitující vnější faktory můžeme považovat reálnou situaci na frontách II. světové války a rozdělení sfér vlivu mezi vítězné mocnosti. Praktický postup Rudé armády na osvobozeném území svědčil o tom, že SSSR sledoval své vlastní zájmy a to bez ohledu na výsledky dosavadních jednání s představiteli čs. londýnské vlády, zakotvené ve smlouvách z 12. prosince 1943 a z 8.května 1944. Zmíněný postup byl zároveň v souladu se zájmy KSČ. (Omezování vlivu londýnské vlády na vývoj situace na osvobozeném území a při formování čs. vojenských jednotek v SSSR, znemožnění činnosti vládního delegáta pro osvobozená území, znemožnění činnosti velitelství pro osvobozená území v čele s gen. A. Hasalem atd.)

Nezanedbatelnou výhodu pro KSČ znamenal i fakt, že jednání o vládním programu a složení vlády probíhala v Moskvě. Tuto skutečnost si uvědomovali i vedoucí činitelé ostatních politických stran. H. Ripka k tomu ve svých pamětech uvádí: "Komunisté byli ve výhodném postavení, protože se nová vláda měla utvořit v Moskvě a protože se počítalo s tím, že se v Moskvě dohodne nový program. Posíleni podporou Sovětů, projevovali se agresivně a výhrůžně." Skutečně aktivním činitelem jednání byli především představitelé KSČ.

Splnění stanoveného cíle - tedy prosazení vlastních návrhů odpovídal i postup KSČ při jednáních. S předstihem seznámili komunisté s návrhy své spojence v ostatních politických stranách, především Z. Fierlingera. Dalším účastníkům jednání předložili návrhy, zejména složení vlády a personální obsazení funkcí tak, aby nemohli koordinovat svůj postup.

Na počátku března 1945 předala delegace SNR vedoucím činitelům politických stran, které se účastnily jednání, a prezidentu republiky "Usnesení pléna SNR ze dne 2. března". To obsahovalo řadu požadavků, jež odporovaly dosud prezentovaným názorům prezidenta E. Beneše a londýnské emigrační vlády na postavení a úlohu Slovenska v rámci obnovené republiky.

Slovenská národní rada žádala, aby vláda a prezident republiky ještě před příchodem na Slovensko oficiálně proklamovali úplnou rovnoprávnost českého a slovenského národa v rámci jednotné Československé republiky a aby nová vláda oficiálně vyhlásila, že se neztotožňuje s vyhlášením čsl. vlády v Londýně z 30. června 1943 o jednotném československém národě. Zároveň dokument obsahoval požadavek na oficiální potvrzení postavení SNR na Slovensku vládou republiky a prezidentem. Současně SNR požadovala, aby jí na území Slovenska byly svěřeny kompetence v resortech vnitra, školství a osvěty, zásobování, zdravotnictví, průmyslu a živností, zemědělství a pozemkové reformy, veřejných prací, sociálních věcí a spravedlnosti. Následoval i požadavek ohledně tvoření slovenských národních jednotek v rámci obnovené čs. branné moci. Následná jednání o požadavcích SNR v průběhu moskevských rozhovorů patřilo k nejsložitějším a nejkritičtějším momentům celého jednání.

S určitou mírou nadsázky lze říci, že "generálkou" na moskevská jednání v březnu 1945 se pro vedení komunistické strany staly rozhovory s prezidentem republiky E. Benešem v Moskvě 1943 při příležitosti podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy. Prosté srovnání obsahu jednání z prosince 1943 s obsahem komunisty předloženého konceptu vládního programu ukazuje, že do konkrétní podoby rozpracovali řešení většiny problémů, o kterých bylo při jednáních v prosinci roku 1943 dosaženo konsensu.

Praktický postoj prezidenta dr. E. Beneše k moskevským jednáním vycházel z jeho přesvědčení o nutnosti sociálních změn v osvobozené republice, z jeho přetrvávající důvěry v SSSR i z jeho iluze o možnosti a nutnosti budoucí spolupráce mezi Východem a Západem. Ve svých Pamětech k tomu uvádí: "..myslím, že je mírová spolupráce obou možná a že je správná a nutná, aby - stejně jako ve válce - i dnes oba tyto systémy svorně spolupracovaly a navzájem se loyálně tolerovaly i po válce."

Podstatným způsobem ovlivnil postoj prezidenta k moskevským jednáním i jeho názor, že rozhodnutí o vládním programu i o dalších otázkách náleží reprezentaci politických stran, které se podílely na národněosvobozeneckém boji a následně občanům republiky ve svobodných volbách.

Šéf obranného zpravodajství B. Reicin
se sovětským důstojníkem NKVD mjr. Kambulovem

V pracích autorů poúnorové emigrace i v dalších publikacích, vydaných po listopadu 1989, se setkáváme s rozsáhlou kritikou prezidenta E. Beneše mimo jiné i proto, že údajně svými rozhodnutími v této době umožnil prohlubování vlivu KSČ v mocenských složkách státu, což ve svém důsledku vedlo k ovládnutí těchto složek KSČ. Domnívám se, že při prezentování uvedených názorů nebrali jejich autoři v úvahu mnohé z faktorů (vnějších i vnitřních), které podstatným způsobem ovlivňovaly a limitovaly konkrétní rozhodnutí prezidenta E. Beneše. Na rozdíl od jiných politiků si ještě v době, kdy velmoci antifašistické koalice úzce spolupracovaly na porážce fašismu, jasně uvědomoval důsledky rozdělení sfér vlivu mezi vítězné mocnosti.

Důsledky rozdělení sfér vlivu mezi vítězné mocnosti se odrazily také v míře zasahování SSSR do vývoje situace na osvobozených územích. SSSR zde považoval uplatňování svého vlivu za "svaté právo" jednoho z vítězů nad fašismem. Skutečností zůstává, že jistou míru uplatňování vlivu SSSR na poválečný vývoj v republice akceptovali také představitelé všech nekomunistických politických stran.

Působení výše uvedených faktorů se projevilo především v kritických momentech jednání při řešení sporných problémů. K. Gottwald předpokládal, že k takovým momentům bude patřit jednání o kapitole VI. vládního programu o postavení Slovenska za účasti představitelů SNR, jednání o struktuře a složení nové vlády a jednání o kapitole VII. o Karpatské Ukrajině.

Debata ke kapitole VI. skutečně skončila odchodem delegace národně socialistické strany z jednání. Stanovisko prezidenta E. Beneše k této situaci vyjádřené slovy "musíte se dohodnout" v rozhovoru s P. Drtinou, členem této delegace, znamenalo určitý zlom v dalších jednáních. Pro delegaci komunistické strany znamenalo konec nejistoty vyjádřené K. Gottwaldem před zahájením jednání a pro ostatní účastníky konec jakýchkoliv nadějí na podporu jejich požadavků ze strany prezidenta.

Obdobně skončila i debata o politickém složení vlády. Delegace národně socialistické strany odmítla návrh komunistů na personální obsazení funkcí v nové vládě. Za nespravedlivé považovala, že všechny klíčové resorty (zahraničí, vnitro, národní obranu, finance, informace a zemědělství) obsadili členové jiných politických stran, popřípadě odborníci bez stranické příslušnosti. Po dlouhých komplikovaných a rozporných jednáních byl nakonec přijat návrh KSČ. Svědčí o tom i srovnání návrhů KSČ z února 1945 a z počátku března se skutečným personálním obsazením vlády potvrzeným prezidentem E. Benešem. Oproti návrhu KSČ z 23. února došlo pouze k doplnění předsednictva vlády o Viliama Širokého. Ke změnám došlo jen u Ministerstva vnitra - nahrazením R. Slánského osobou V. Noska a u Ministerstva financí, kde Jána Ursíniho nahradil Vavro Šrobár. Ján Ursíny se stal místo V. Šrobára členem předsednictva vlády.

Při jednáních o složení vlády považovali komunisté za jeden z důležitých úkolů zajištění svého vlivu v mocenských složkách státu. K naplnění tohoto cíle směřovalo obsazení resortů vnitra a obrany V. Noskem a gen. L. Svobodou. Původní návrh K. Gottwalda z 23.února 1945 počítal s obsazením funkce ministra vnitra Rudolfem Slánským. Zřejmě pro předpokládanou nepřijatelnost tohoto návrhu pro ostatní partnery v jednání jej samotné vedení KSČ nahradilo V. Noskem, který působil za války v Anglii.

Jednání o Karpatské Ukrajině, kde komunisté předpokládali komplikace nakonec proběhlo poměrně hladce. K. Gottwald seznámil účastníky s obsahem dopisů, které si vyměnili E. Beneš s Molotovem. Výsledek charakterizuje sdělení K. Gottwalda na závěr jednání dne 24. března 1945: "Jsme tedy jednotni v tom, že Karpatská Ukrajina přijde k Sovětské Ukrajině. Diskutujeme jen o otázce kdy a jak a s jakou motivací"

Již v průběhu jednání o vládním programu se projevil diametrálně rozdílný přístup KSČ a ostatních politických stran k řešení problematiky armády a bezpečnostních složek ministerstva vnitra. Vedení nekomunistických politických stran vycházelo z tradičních přístupů z období předmnichovské republiky. Tehdy patřila armáda, četnictvo a policie ke složkám, jejichž příslušníci nesměli být členy politických stran. Politické strany, kromě KSČ, do jejich činnosti nezasahovaly. Působení komunistické strany směřovalo převážně do řad příslušníků armády se zaměřením na prezenčně sloužící vojáky. V řadách důstojnického sboru armády a v ostatních ozbrojených složkách neměla KSČ v období předmnichovské republiky téměř žádný vliv. V roce 1927 přijal parlament zákon, jímž zbavil příslušníky ozbrojených sil volebního práva. Toto opatření mělo zamezit vnášení stranických sporů do armády ve snaze získat volební hlasy příslušníků ozbrojených sil. Pravomoci vůči armádě byly vyhrazeny prezidentu, vládě republiky a parlamentu.

Sovětským velením dosazený šéf
obranného zpravodajství Bedřich Reicin

Nevýhodná výchozí pozice nekomunistických stran vyplývala z již zmíněných okolností přijetí vládního programu, ale také z toho, že vedoucí činitelé nekomunistických politických stran podcenili možnosti vlivu ministerstva vnitra na budoucí vývoj událostí v osvobozené republice.

Vedení komunistické strany naopak věnovalo mocenským složkám státu prvořadou pozornost a již v průběhu války si postupně vytvářelo podmínky pro realizaci vlastních koncepce budování armády. Komunisté vycházeli z marxisticko-leninské teorie o nutnosti rozbití starého státního aparátu a v tomto smyslu považovali armádu a bezpečnostní složky za jeho klíčové prvky. K armádě a bezpečnosti však vedení KSČ přistupovalo rozdílným způsobem.

Cíl vojenské politiky KSČ směřoval k narušení kontinuity obnovované čs. armády s armádou předmnichovskou především cestou změn v důstojnickém a rotmistrovském sboru. Již v průběhu války docházelo k vážným rozporům mezi londýnskou emigrační vládou (ministerstvem obrany) a moskevským vedením KSČ o koncepci výstavby, ale i použití čs. zahraničních jednotek v průběhu války. Na podzim roku 1944 se ztráta vlivu londýnského MNO na vývoj v čs. vojenských jednotkách v SSSR postupně prohlubovala. Tato skutečnost se projevila také v obsahu vojenské části vládního programu.

V návrhu platformy nové čs. vlády z 10. března 1945 chyběla kapitola o budování armády. K tomu uskutečnil K.Gottwald poradu s důstojníky podle jeho vyjádření, "pokrokového smýšlení". Pasáž o armádě zpracovala skupina důstojníků v čele s přednostou oddělení výchovy a osvěty armádního sboru mjr. JUDr. Jaroslavem Procházkou.V Projektu struktury a složení nové vlády byl na místo ministra národní obrany navrhován gen. L. Svoboda. Kandidaturu gen. Svobody obrany podpořil ve svém dopise K. Gottwaldovi ze dne 6. března 1945 také sovětským velením dosazený šéf obranného zpravodajství npor. Bedřich Reicin. Jako hlavní důvody uváděl - pro Slováky je nejpřijatelnější a má kladný poměr k našemu spojenci. Vztah Reicina k vedoucím činitelům odboje na Západě a k důstojníků předmnichovské armády vyjadřovalo jeho konstatování na závěr dopisu: "Ostatní kandidáti jsou buď reakcionáři nebo nic neumějí, ale většinou obojí".

V rozhovoru s K. Gottwaldem dne 10. března vyjádřil gen.Svoboda souhlas s linií navrhovanou komunistickou stranou. Zároveň uzavřel s K.Gottwaldem dohodu -- "vésti společný boj za odstranění nynějšího reakčního a antisovětského vedení čsl. armády (gen.S.Ingr a jeho klika) a za prosazení velení demokratického a poctivě prosovětského".

Konkrétně o budování armády pojednává III. kapitola vládního programu a zprostředkovaně i další části. II. - mobilizace, IV. - zahraniční politika, V. - zavedení volebního práva v armádě, VI. - tvoření slovenských národních jednotek a převzetí důstojníků bývalé slovenské armády i část vládního programu, pojednávající o potrestání kolaborantů a zrádců. Obsah zmíněné kapitoly vládního programu se nápadně shoduje s obsahem dokumentu moskevského vedení KSČ z léta 1944 s názvem "Budování armády na osvobozeném území" který se stal základem pro zpracování této části vládního programu. Srovnáme-li oba dokumenty, zjistíme, že se liší jen velmi málo. Jejich rozdílnost vyplývá ze skutečnosti, že na základě zkušeností a analýzy situace vzniklé koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 doplnili autoři dokument o některá nová ustanovení. Jedná se o formování slovenských národních jednotek, budování armády podle vzoru sovětské, pomoc sovětských instruktorů v našem vojenském školství a možnost studia našich důstojníků na vojenských školách a akademiích v SSSR.

O předpokládané orientaci nově budované armády svědčí již první část III. kapitoly vládního programu kde, se uvádí: "Aby byla umožněna co nejužší bojová spolupráce s Rudou armádou, nutná v zájmu vítězství i naší budoucnosti, budou organizace, výzbroj a výcvik nové čs. branné moci stejné jako organizace, výzbroj a výcvik Rudé armády." Základem nové armády se měl podle vládního programu stát 1.čs.arm. sbor spolu s letci, čs. obrněnou brigádou ve Francii, slovenskými a českými partyzány a povstaleckými vojsky na Slovensku.

Představitelé KSČ prosadili také přijetí ustanovení o skoncování s tzv. nepolitičností armády. V KVP se přímo říká, že: " ...pod touto nepolitičností se skrývá podceňování morálního faktoru v boji ... a že pod její rouškou bují reakční, antidemokratické a kapitulantské tendence. Naopak je třeba, aby každý československý voják byl uvědomělým bojovníkem za svobodu národa a uvědomělým obráncem jeho svobody a budoucnosti."

K odstranění nepolitičnosti armády směřovalo i ustanovení vládního programu o navrácení politických práv vojákům a o zřízení instituce osvětových důstojníků. Toto ustanovení vycházelo ze zkušeností čs. vojenských jednotek v SSSR, kde osvětoví důstojníci pracovali již od vzniku 1.čs. samostatného polního praporu. Na prosazení těchto ustanovení měli opět mimořádný zájem komunisté, neboť téměř všichni osvětoví důstojníci byli členy KSČ a jejich dosavadní činnost směřovala k výchově vojáků v duchu politiky KSČ a v souladu s oficiální sovětskou propagandou.

Vládní program také jednoznačně stanovoval, kdo se může stát důstojníkem nové československé armády a jakým směrem se bude ubírat příprava a výchova důstojnického sboru. V dokumentu se uvádí: " ...velitelská místa v nové čsl. armádě mohou zastávati jen důstojníci upřímně demokratického, skutečně antifašistického smýšlení. Současně je však nutno, aby byla co nejrychleji provedena opatření k nejrychlejší očistě armády od všech zrádcovských, kolaborantských, antidemokratických a protilidových živlů a bude dbáno, aby takové živly nemohly proniknout na velitelská místa. Zkoumání politické a národní spolehlivosti důstojnického sboru v přechodném období bude prováděno příslušnými vojenskými instancemi za součinnosti lidových orgánů, tj. Národních výborů a Slovenské národní rady, jakož i přímo, zvlášť k tomu účelu vládou jmenovanými orgány." /36

Výše uvedená formulace o očistě důstojnického sboru v poválečném období vycházela z výsledků diskuse, v níž účastníci předložili několik návrhů. K.Gottwald požadoval, aby očistu důstojnického sboru prováděly národní výbory v místech, kde důstojníci v průběhu války bydleli. Původní text návrhu, který zpracovala skupina důstojníků 1.čs. armádního sboru v SSSR na žádost K.Gottwalda obsahoval ustanovení, které odpovědnost za přípravu a provedení očisty ukládalo Vojenskému obrannému zpravodajství. B. Laušman nakonec navrhl větu o úloze OBZ z textu vládního programu vypustit a ostatní účastníci diskuse jeho návrh akceptovali.

Zcela nově pojal vládní program přípravu důstojnického sboru. Zdůraznil nutnost osvojení si bojových zkušeností Rudé armády, působení profesorů a instruktorů Rudé armády v našem vojenském školství i vysílání našich důstojníků do sovětských vojenských škol, učilišť a akademií. To fakticky znamenalo jednoznačnou orientaci na SSSR. V tomto smyslu nebral vládní program na zřetel existenci našich jednotek na Západě včetně letců vyzbrojených moderní bojovou technikou a disponujících dlouhodobými válečnými zkušenostmi. Přitom také značná část příslušníků pozemních vojsk absolvovala boje na Středním východě, na západní frontě a absolvovala různé školy a kurzy ve spojeneckých armádách. Jejich zkušenosti mohly být využity při budování nové armády. Z tohoto pohledu tedy již vládní program zakládal podmínky pro nerovnoprávné postavení příslušníků našich jednotek ze Západu při budování nové armády po osvobození.

Další část vládního programu se zabývala řešením složité situace v důstojnickém sboru a možnostmi řešení nedostatku důstojníků. Vládní program stanovil, že činnost v partyzánských oddílech se uznává po přezkoumání v plném rozsahu za službu v nové čsl. armádě. Důstojnické hodnosti získané v partyzánských oddílech se přiznávají v nové čsl. armádě po přezkoušení, eventuelně po ukončení krátkého kurzu. Speciálně kvalifikovaným příslušníkům branné moci (lékařům, lékárníkům, inženýrům atd.) budou přiznány důstojnické hodnosti. Jmenování a povyšování důstojníků nebude podmíněno jen formálními pravidly, nýbrž bude podporován mimořádný rychlejší postup (resp. jmenování) nejschopnějších, především těch, kteří se osvědčili na frontě v boji.

Zvláštní pozornost je v dokumentu věnována řešení národnostní otázky v armádě. Vládní program respektoval v tomto směru celkovou koncepci obnovy Československé republiky na základě bratrského soužití českého a slovenského národa ve společném státu. Vycházel také z konkrétní situace, která se vytvořila v souvislosti s postupným osvobozováním Slovenska a budováním nových jednotek v rámci armádního sboru převážně z branců slovenské národnosti. Ve vládním programu se říká, že vláda : ".. se postará o to, aby v nové čsl. armádě bylo plně respektováno státoprávní postavení Čechů a Slováků podle zásady"rovný s rovným" a aby se dostalo Slovákům ve všech ústředních institucích přiměřeného zastoupení." Postavení případných dalších národností v nové čsl. armádě program neřešil. Otázce poměru Čechů a Slováků v armádě jsou věnovány ještě další části vládního programu. V nich je zakotvena rovnoprávnost češtiny a slovenštiny a stanoveno, že v rámci jednotné čsl. branné moci a při zachování plné jednotnosti velení a armádní organizace budou tvořeny slovenské národní jednotky. Podrobněji je toto ustanovení rozpracováno v kapitole VI.

Rozbor vojenské části vládního programu ukazuje, že jeho realizace v praxi by znamenala vytvoření nové armády, odlišné od armády předmnichovské, budované v podstatě podle vzoru armády sovětské. Z hlediska budování nového důstojnického sboru by důsledná realizace vládního programu umožnila postupně v budoucnu narušit kontinuitu s předmnichovským důstojnickým sborem a změnit jeho sociální složení a politický charakter.

Výše uvedený obsah vojenské části vládního programu vytvářel předpoklady k tomu, aby KSČ postupně získala rozhodující vliv na vývoj situace v armádě. Proto přijetí vládního programu v tomto znění znamenalo úspěch komunistů. To se týkalo nejen otázek budování armády, ale i většiny ostatních problémů řešených vládním programem.

Zájem o získání vlivu na nově budovanou armádu však projevovali i představitelé ostatních politických stran. Oboustranná pozornost věnovaná armádě vyplývala z toho, že armáda se mohla stát za určitých podmínek jedním z důležitých, ne-li rozhodujících faktorů v celkovém zápasu o uchopení politické moci v následujícím období. Proto je již bezprostředně po přijetí vládního programu zahájen zápas o jeho realizaci.

Souvislosti moskevských jednání dokresluje i jejich hodnocení v dopise moskevského vedení KSČ komunistům do Anglie z 30. března 1945. Komunisté z Moskvy v něm mimo jiné sdělují: "Jednání byla velmi rozčilující. Naše vedení mělo všechno náležitě promyšleno, program i strukturu písemně připravené, kdežto ostatní partneři neměli věci ani promyšleny, ani nic písemného nepřivezli. Sociální demokraté z Londýna přivezli zásady, schválené na jejich londýnské konferenci 18. 2. 1945." a dále "Delegace slovenská vystupuje všude naprosto jednotně pod hlavičkou SNR. Nejhůře v jednání si počínal jako obvykle Stránský a Majer. Teprve potom, když byli strašně zbiti, umlkli a jednání pak pokračovalo rychle dopředu. Dík jednotnému postupu Slováků a pevnému stanovisku naší strany byl slovenský problém vyřešen tak, jak si to přejí Slováci a naše strana."

Znění dokumentu schválili na závěr moskevských jednání představitelé všech politických stran, sdružených v Národní frontě a podílejících se na národněosvobozeneckém boji proti fašismu.

Výsledky moskevských jednání se promítly v obsahu Ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 2. dubna 1945 o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné, ve Jmenovacím dekretu prezidenta republiky ze dne 4. dubna 1945 a v Programu nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, přijatém na prvé schůzi vlády dne 5. dubna 1945. Jmenování všech ministrů prezidentem republiky bylo podmíněno jejich podpisem vládního programu na závěr moskevských jednání. Košický vládní program kladně přijala široká veřejnost, která v jeho realizaci spatřovala naděje na pozitivní změny oproti bývalé předmnichovské republice.

Přijetí vládního programu a konstituování nové vlády znamenalo výraznou změnu poměru sil ve prospěch komunistické strany. Ta poprvé od vzniku Československé republiky v roce 1918 vstoupila do vlády. Komunistické straně se podařilo obsadit klíčové pozice ve vládě buď členy této strany, nebo bezpartijními, kteří již v této době s komunisty úzce spolupracovali. Vedle členů KSČ - náměstků předsedy vlády K. Gottwalda, V. Širokého a ministrů vnitra V. Noska, informací V. Kopeckého, zemědělství J. Ďuriše, státního tajemníka v Ministerstvu zahraničí V. Clementise to byli především ministr národní obrany gen. L. Svoboda a ministr školství Z. Nejedlý. K blízkým spolupracovníkům komunistů můžeme počítat i předsedu vlády Z. Fierlingera, který s KSČ spolupracoval jako čs. velvyslanec v SSSR již v průběhu války.

Místo ministra vnitra měl podle
původních předpokladů K. Gottwalda
obsadit R. Slánský

K charakteristickým rysům personálního složení vlády patřilo i to, že se adekvátního zastoupení nedostalo představitelům domácího odboje, především z českých zemí. Tento fakt jako by předznamenával následné opomíjení mnohých příslušníků domácího odboje při jejich zařazování do politického a veřejného života.

Vedoucí činitelé nekomunistických politických stran se i přes neúspěch v moskevských jednáních domnívali, že se jim v následujícím období při praktické realizaci vládního programu podaří dosáhnout určitých změn, které zabrání dalšímu prohlubování vlivu komunistů ve všech oblastech života společnosti. Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomovalo i vedení KSČ. K. Gottwald k tomu na konferenci funkcionářů KSS v Košicích dne 8. dubna 1945 uvedl: "Oni jej všichni podepsali. Mysleli si, že se z toho nestřílí. My jim ale dokážeme, že když jsme je donutili, aby program podepsali, že je také donutíme, aby program prováděli."

Již bezprostředně po jmenování nové vlády prezidentem a po přijetí vládního programu se projevily důsledky moskevských jednání. Vedení KSČ plně využívalo svých pozic ve vládě a ostatních institucích k naplnění svých politických cílů. Ještě před ukončením války tak začal zápas o realizaci ustanovení vládního programu.

Reálný vývoj situace na osvobozeném území, jmenování nové vlády a přijetí košického vládního programu znamenalo vytvoření podmínek pro diametrální změnu mocenských poměrů i pro podstatné změny ve státní správě, v hospodářské sféře, v armádě, v bezpečnostních složkách i v ostatních oblastech života společnosti oproti předmnichovské republice. Zápas mezi hlavními politickými silami o realizaci vládního programu po osvobození ovlivnil všechny oblasti společenského života, včetně budování nové armády.

Realizace vojenské části vládního programu, jejíž deklarovaným cílem bylo budování armády podle sovětského vzoru, umožňovalo postupné prohlubování vlivu komunistické strany v armádě. V konečném důsledku se komunistické straně podařilo do února 1948 obsadit v armádě všechny klíčové pozice a prosazením dalších změn vyloučit i jakoukoliv možnost použití armády ve prospěch demokratických sil při řešení politické krize.

Klíčovým krokem na cestě k moci však bylo pro komunisty ovládnutí ministerstva vnitra v létě 1945. Košický vládní program překvapivě neobsahuje žádná ustanovení týkající se ministerstva vnitra. V souvislosti s projednáváním programu činnosti ministerstva vnitra se organizací bezpečnostního aparátu zabývalo jednání předsednictva vlády v Košicích dne 12. dubna 1945 a posléze jednání 4. schůze vlády dne 17. dubna. Předsednictvo vlády se skládalo z předsedy vlády Z. Fierlingera a pěti náměstků (K. Gottwald, V. Široký, J. David, Dr. J. Šrámek a J. Ursíny). Politické složení předsednictva vlády umožňovalo komunistické straně ve většině případů při projednávání různých otázek prosadit její záměry. Vedle členů KSČ K. Gottwalda a V. Širokého našli komunisté jednoznačnou podporu v osobě ministerského předsedy Z. Fierlingera a mnohdy i v osobě J. Davida, člena národně socialistické strany.

Na návrh ministra vnitra, který schválilo předsednictvo vlády, přijala vláda Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu. Uvedený dokument obsahoval rozhodnutí vlády o zrušení starých bezpečnostních sborů a jejich nahrazení novou strukturou bezpečnostní služby. Na místo starého bezpečnostního aparátu měly vzniknout zcela nové složky a to:

• uniformovaný sbor Národní bezpečnostní služby (pořádková a kriminální služba)
• uniformovaný pohotovostní sbor (pluky Národní bezpečnosti)
• neuniformovaný sbor Národní bezpečnostní služby (státní bezpečnost včetně vnitřního a zahraničního politického zpravodajství)
• zvláštní bezpečnostní služba (ochrana prezidenta, členů vlády, úřadů atd)

Usnesení vlády zároveň předpokládalo, že při výstavbě nových bezpečnostních složek budou přednostně využíváni příslušníci 1. čs. armádního sboru v SSSR a účastníci domácího odboje.

Dne 15. května 1945 oficiálně převzal V. Nosek resort vnitra. Navíc se stal předsedou vládní personální komise, která projednávala obsazení důležitých míst v jednotlivých ministerstvech. Cesta k úplnému ovládnutí ministerstva vnitra se tak komunistické straně otevřela dokořán. Význam ministerstva vnitra pro další vývoj v Československu zvýrazňoval i fakt, že mu podléhaly základní články moci v republice -- národní výbory. V době, kdy v republice vrcholily oslavy osvobození od německých okupantů tak již bylo z hlediska dalšího vývoje osvobozené republiky o mnohém rozhodnuto.

Autor přednáší politologii a historii na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově