A někdejší kardinál Ratzinger docela logicky využil této tradice k jejímu raison d'être: k ochraně církve před státem v ožehavých kauzách, které by pro ni mohly mít fatální následky. Slouží-li tím vskutku církvi, o tom lze pochybovat, spíše tím přiznal, že je v ní velké množství sexuálních delikventů (jiných zločinů se jeho pokus eliminovat světské právo netýká, např. vraždy, krádeže, defraudace atd.). Na katolících z rozvinutého světa (v rozvojovém světě právo de facto neexistuje žádné) je nyní rozhodnutí, zda se s tím smíří, nebo zda hierarchii pomocí žalob a soudních pří ujistí o tom, že zákony liberálního sekulárního státu musí platit pro každého, včetně oznamovací povinnosti a trestní odpovědnosti za krytí viníka.

Dále bych se chtěl vyjádřit k článku Miloše Dokulila o mariánském kultu římské církve. Budu zas apelovat na každého, kdo chce psát o náboženské tematice, aby se seznámil aspoň se základní teologickou literaturou. Předně: katolická i ortodoxní věrouka obsahují mnoho věcí, jež nejsou přímo uvedeny v Bibli. Vedle Písma totiž uznávají také posvátnou Tradici za druhý hlavní zdroj svého učení.

Zvláště římská církev kladla dlouhou dobu (od středověku až do Druhého vatikánského koncilu) Tradici nad Písmo, čili dogmatem o nanebevzetí Panny Marie se ničím neprovinila proti své nejvnitřnější logice. Po Druhém vatikánském koncilu se sice důraz přemístil opět na Písmo, ale hodnota Tradice nebyla potlačena úplně. V názoru na to, co už Tradice je a co není, je římská církev velmi pružná, naopak ortodoxie je celkem rigidní a celkem logicky se odvolává na samo Písmo, v němž čteme tato slova apoštola Pavla (2Te 2,15): "Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem."

Čili v raných dobách církve kromě psaných textů existovala i nauka s apoštolskou autoritou, která byla šířena ústně. Spisy přímých žáků apoštolů nebo spisy, jež pocházejí z nejstarších církevních obcí a jež byly spontánně přijímány svobodnými sbory křesťanů, jsou spolu s rozhodnutími sedmi ekumenických koncilů a učením významných světců staré doby brány v ortodoxii za Tradici (jako příklad nejstarší Tradice lze uvést Didaché, Ignácovy Listy nebo Dopis Diognetovi atd.). Obě církve, římská i ortodoxní, přitom zdůrazňují, že právě Tradice je místem života, že samo Písmo, jakožto soubor kanonizovaný starou, nerozdělenou církví, je de facto Tradice, již je nutno vykládat v duchu kontinuity a ne jako mimo čas umístěný a absolutizovaný soubor litery.

Pan Dokulil sestrojil celý příběh "vzniku mariánského kultu", aniž připomněl (a tím, myslím, jeho článek ztrácí smysl, měl-li dokázat novost tohoto typu zbožnosti), že Maria je uctívána víc než intenzivně křesťany od nejstarších dob. Ortodoxní církev považuje její nanebevzetí za součást své Tradice. Abych toto tvrzení doložil, budu citovat z Pravoslávneho dogmatického bohoslovia II. (Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešov 1996): "Panna Mária ako potomok Adama bola počatá a narodila sa ako starý Adam, preto se nevyhla následku Adamovho hriechu, odlúčeniu duše od tela. Avšak jej odlúčenie duše od tela Cirkev nazýva "Uspenijem" (zosnutie, spočinutie, spánok). Gréci nazývajú zosnutie Bohorodičky "Božije pereselenije" -- božské premiestnenie. Podľa Podania, mŕtve telo Bohorodičky bolo uložené do hrobu, ale po troch dňoch bolo vzaté na nebo. Svätý Jan Damaský o tom zvestuje, že najsvätejsie telo Bohorodičky bolo najprv položené do hrobu a potom po troch dňoch bolo vzkriesené, vznieslo sa na nebo (BC: Jan Damašský byl pozdně starověkým ortodoxním teologem, jeho učení mělo velký vliv na východní i západní křesťanství)... Podľa Podania sa svätý apoštol Tomáš nezúčastnil na pohrebe Panny Márie. Prišiel po troch dňoch, apoštoli, zľutujúc sa nad ním, odvalili kameň od hrobu, aby mu aspoň ukázali mŕtvé telo Božej matky. Avšak keď odvalili kameň, v hrobe našli už iba plátno..., do ktorého bolo zavinuté jej telo. Potom bolo apoštolom zjavené, ako sa Panna Mária aj s telom vznáša do neba."

Čili dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo ze strany Pia XII. pouze vyslovením toho, co církev, a to jak na východě, tak na západě, dávno uznávala za součást křesťanské věrouky. Je to také jediný případ, kdy papež užil svou neomylnost, již mu propůjčil První vatikánský koncil -- jediný papežský výrok pronesený od těch časů ex cathedra. Žádný z těch nesmírně konzervativních papežů konce devatenáctého a první půlky dvacátého století neměl odvahu své učení dogmatizovat, může být tedy změněno. Z uvedeného citátu ovšem také vyplývá, že dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, jež vyhlásil Pius IX. v roce 1854, naopak s ortodoxií v souladu není (říká totiž, že se Marie narodila bez prvotního hříchu, tedy ne jako Adam) -- a co víc!, nebylo nikdy v souladu ani s jednotnou tradicí římské církve, kde se proti němu často stavěly její největší autority (např. Bernard z Clairvaux, Tomáš Akvinský a dominikánská tradice).

A nakonec kratičká poznámka: náš kosmický věk navzdory pocitu pana Dokulila nemá s žádným dogmatem o nanebevzetí nic společného. Nebe totiž v teologii znamená něco zcela jiného než ve fyzice.