K posunu nedošlo ani ve vztahu k homosexuální menšině, kterou katolický klérus s papežem v čele stále vidí jako hřešící a perverzní havěť, která má jediné právo, tedy zdržet se všech hříšných a nemravných homosexuálních intimností. O toleranci ve vztahu k registrovaným partnerským párům osob stejného pohlavní ani nemluvě. Zajímavé je, že se Vatikánu nějak nedaří své přísné mravní maximy uplatnit ani mezi svými kněžími. Aféry s "asexuálními" kněžími, kteří pohlavně zneužívají tu chlapce, tu dívky, nejsou nijak řídké. V některých amerických státech prý podobně motivované soudní pře dokázaly ekonomicky ohrozit místní církevní struktury. Nikdy jsem neslyšel minulého ani současného Svatého otce říci na adresu sexuálně delikventních kněží podobně silná slova, jaká pronášejí ve vztahu třeba k potratům. Zato je známa řada případů, kdy se vysoký klérus nepochopitelně zastává svých hříšných kněží a zametá podobné aféry "pod koberec".

Nikdo z nás samozřejmě neočekává, že se snad někdy z katolíků stanou liberálové, kteří by prosazovali otevřenou sexuální výchovu a volnou lásku. Církev, která si dělá ambice na univerzální sílu, by však měla nějak reflektovat změny, které nastávají v hodnotových schématech lidí ve vyspělých zemích. Lidé, kteří mají vesměs liberální postoje k antikoncepci včetně kondomů, k právu žen na bezpečné interrupce, k otevřené sexuální výchově a nakonec i k homosexuální menšině, sotva budou přijímat nekompromisně negativní postoje k těmto jevům, které jim církev předkládá k následování. Co je pro Vatikán ještě horší, lidé se podle jeho učení neřídí. Moderní společnosti ve vyspělých zemích jsou sekularizované. Pokud se v nich nějaké náboženské učení šíří, pak to rozhodně není to, které prosazuje Vatikán. Když jsme před časem zkoumali sexuální chování české populace, zjistili jsme málo překvapivou skutečnost. Sexuální praxe věřících se od sexuální praxe ateistů liší jen nepatrně. Ty rozdíly se navíc spíše stírají než prohlubují.

Je zřejmé, že úplně jiná je situace v rozvojových zemích. V některých z nich se katolická církev docela účinně prosazuje v ovlivňování veřejného mínění. Výsledky nejsou ovšem nikterak pozitivní. Restriktivní postoje k sexualitě vedou k nevědomosti, potlačování informací, k nebezpečným potratům, šíření pohlavních nemocí a k podobným jevům, kterých je rozvojový svět plný. Katolíci v tom nejsou sami. Tam, kde rozvojový svět neovládají, působí stejně restriktivně náboženství jiná, nekřesťanská.

Ostatně také současná administrativa Spojených států, a to z podobně fundamentalistických křesťanských pozic, dělá co může pro omezení ekonomické podpory sexuálně výchovným programům v rozvojových zemích. Poslední papež v této oblasti neudělal vůbec nic alespoň trochu pozitivního. Je evidentní, že papež nový jej v tom bude následovat. Zatímco ve vyspělých zemích je to konec konců jedno, protože většina lidí v nich Svatý stolec ve svém intimním životě ignoruje, v zemích rozvojových by katolická církev hodně pozitivního udělala, kdyby alespoň svoji nepřátelskou rétoriku vůči sexuální výchově, antikoncepci a kondomům poněkud zmírnila. Její zatím dosti magický vliv na nepříliš vzdělané obyvatele některých rozvojových zemí se totiž jinak časem nepochybně oslabí úplně stejně, jako v zemích rozvinutých. A církev by měla uvažovat v hodně dlouhých perspektivách.

(Autor je sexuolog a poslanec Evropského parlamentu)