2. 5. 2005
Babylonské zmatení kolem katarského "prince"Po pádu Stanislava Grosse najednou skoro není o čem psát. Novináři proto zavětřili a vrhli se na čerstvou vonnou kost, kterou jim hodila příležitostná mediální hvězda, nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová, zveřejněním neslýchaného rozhodnutí poštvat orgány činné v trestním řízení přímo na ministra spravedlnosti. Záminkou jí bylo jeho rozhodnutí předat do jeho vlasti trestní stíhání katarského "prince", který je právě vazebně stíhán pro mravnostní trestný čin. Díky reklamě, kterou takto "princovu" procesu udělala, se v médiích píše a mluví o jeho jinak celkem bezvýznamném procesu daleko více, než zasluhuje. Často při tom dochází k matení pojmů, takže řadový čtenář nemůže pochopit, co se vlastně děje. |
Potíž je již s pojmenováním obžalovaného. Noviny o něm píší jako o katarském princi a jmenují ho "Sání". Oficiální znění jeho jména je Hamad ben Abdullah Thani al-Thani, " Hamid Saní" je fonetický přepis. Princem není v žádném případě, byť je blízkým příbuzným katarského emíra. V Praze žije a podniká již řadu let. Budu jej dále označovat jako "katarského prince", protože s jeho dlouhým jménem se mi nechce zápolit. Pokud se shodneme na názoru, že žena, která dobrovolně poskytuje sex za předem dohodnutou úplatu, je prostitutka, pokud dále připustíme, že vedle žen, jež se prostitucí živí trvale, existují také příležitostné prostitutky, a pokud se vyrovnáme s tím, že také v našich poměrech si občas vydělávají tímto způsobem i dívky, jež jsou dosud "pod zákonem", pak můžeme jeho provinění charakterizovat tak, že používal služeb mladistvých příležitostných prostitutek. Nelovil je na E55, na parkovištích, diskotékách, nočních klubech, ale nechával si je spolupachatelkami přivádět domů, kde se s nimi před přijetím jejich služby vlídně pobavil, pohostil je bonbony a džusy (žádný alkohol či drogy, je přece muslim) a cigaretami, pak je zavedl pod sprchu a do ložnice. Při odchodu je štědře odměnil. I když se o jeho návštěvnicích vyjadřuji jako o nezletilých příležitostných prostitutkách, upozorňuji čtenáře, že se nejedná o odpuzující asociální typy, které mají na čele napsáno znamení neřesti. Většinou jsou to hodná děvčata, která z nějakého důvodu v dané chvíli lehkomyslně zabloudila na nesprávnou cestu. Téměř všechny si takto obstaraly peníze na zbytné věci, jako na obohacení šatníku nebo utrácení na diskotékách, jen výjimečně takto vylepšovaly rodinný rozpočet v době finanční tísně. Jejich rodiče, přátelé, známí, škola, zřejmě vůbec netušili, že mají vlohy k tomuto druhu výdělečné činnosti, dokud nezjistili, proč se o ně zajímá policie. Určitě bych nebyl potěšen, kdybych zjistil, že si takto "přivydělává na parádu" má dcera a na "prince" bych měl pořádnou zlost, že jí tento druh výdělku umožnil. Aby tedy bylo jasno: nechovám sympatie k obžalovanému. Na druhé straně přemýšlím, kolik věznic bychom museli přistavět, kdyby měl jít do vězení každý muž, který použil služeb mladistvé příležitostné prostitutky. Zde cítím otazník nad mírou společenské nebezpečností jednání obžalovaného. Jak by to bylo, kdyby u nás byla prostituce trestná?
Současně mě trápí otázka, kde je odpovědnost rodičů, a proč státní zastupitelství pro Prahu 2 místo maření času nesmyslnou kriminalizací ministra spravedlnosti raději nenechalo prověřit, zda se někteří z rodičů nedopustili trestného činu tím, že nedostatečným dohledem umožnili svým dcerám klesnout až na hranici prostituce. Mimochodem, ještě naléhavější je tato otázka v kauze Bohumila Kulínského, kde se tentokrát týká státní zástupkyně pro Prahu 4, jež s obviněným sbormistrem nakládá jako s těžkým zločincem, prodlužujíc mu bez ohledu na presumpci neviny ze sporných důvodů neúnosně vazbu. Nezdá se mi možné, že by o některých věcech, které se ve sboru po dlouhá léta údajně děly, nikdo z rodičů nevěděl. Pokud věděli, měli při nejmenším zabránit pokračování výstředností a popřípadě je včas oznámit příslušným orgánům. Skutečnost, že státní zastupitelství ani v jednom ze zmíněných případů odpovědnost rodičů nezkoumá, dokládá, že tyto úřady neplní řádně svou zákonem uloženou povinnost prověřit každé podezření na trestnou činnost, o němž se doví. Další potíž s kauzou katarského "prince" je v tom, že téměř všichni, kdo o věci referují, se zlobí na ministra spravedlnosti, že rozhodl o "princově" vydání do Kataru a zasáhl tak do pravomoci nezávislého soudu. Rázem se tak kauza katarského "prince" posunula do polohy sporu mezi mocí výkonnou a soudní a ministrův krok byl pochopen jako útok na nezávislost soudu. Ve skutečnosti Pavel Němec předal na žádost katarských orgánů do "princovy" vlasti trestní řízení. Je to jiná záležitost než vydání osoby do ciziny a její právní režim je značně odlišný. Trestní řád skutečně doslova uvádí, že o předání trestního řízení do ciziny po podání obžaloby rozhoduje ministerstvo spravedlnosti; jeho rozhodování neváže na názor žádné jiné instituce. Dále trestní řád výslovně zakazuje pokračovat na území České republiky v trestním stíhání, jež bylo předáno do ciziny. Proti tomu ovšem namítla "princova" dříve zákonná soudkyně, že s trestním stíháním se předává i obžalovaný, a že by tedy ministrovu rozhodnutí měla předcházet stejná soudní procedura jako v případě projednání žádosti cizího státu o vydání stíhané osoby. Z logiky vztahů ale vyplývá, že zastavením trestního řízení padá zákonný důvod omezování osobní svobody stíhaného. Ten člověk již dále není v postavení osoby stíhané v ČR, soudce už není jeho zákonným soudcem, čili není ani důvod, proč by měl soud rozhodovat o jeho vydání. Kritici ministrova rozhodnutí dále namítají, že trestní řízení je v Kataru neproveditelné, protože spolupachatelky a svědkyně-poškozené zůstanou v ČR. Avšak ani u běžného tuzemského soudního řízení se nemusejí znova fyzicky vyslýchat všichni svědci, kteří poskytli v přípravném řízení procesně použitelné vysvětlení. Takže katarská strana má možnost buď převzít výpovědi, pořízené českými orgány činnými v trestním řízení, nebo na vlastní náklad předvolat některé svědkyně do Kataru (anebo je vyslechnout prostřednictvím videolinku, jak se to děje u soudu v poslední době např. v Británii, pozn. red.) . A český soud může věc jeho pomocnic, mladých kuplířek, vyloučit do samostatného řízení. Zejména se ale vynořily pochybnosti, zda katarský "princ" v případě předání trestního stíhání do Kataru neujde trestu. V tomto bodě můžeme pouze vzít na vědomí, že katarská strana doložila, že tamní orgány činné v trestním řízení již zahájily proti "princi" trestní stíhání ke stejné skutkové podstatě, kvůli které je stíhán u nás. Mimo to zástupce katarského generálního prokurátora, který dlel nějaký čas v souvislosti s touto věcí v ČR, zdůraznil, že Korán ukládá panovníkovi, aby své rodinné příslušníky trestal podstatně přísněji než obyčejné občany. Ozývají se samozřejmě pochybnosti, zda Katar dodrží závazky, které vůči ČR přijal. V tomto směru mohu jen připomenout, že před poměrně krátkou dobou Česká republika vyprostila z thajského vězení dva pašeráky drog, kteří by se v nelidských podmínkách tamních věznic zřejmě nedožili konce svých astronomických trestů. Byl to výsledek dlouhodobého pracného usilování české diplomacie a daňoví poplatníci za to zaplatili hříšné peníze. Mimo to se ČR thajské straně zavázala, že odsouzení odpykají v našich věznicích uložené tresty. Považovali jsme za samozřejmé, že thajská strana uvěří v upřímnost našeho závazku. Ale veřejnost je stejně samozřejmě připravena přijmout porušení závazku např. udělením milosti prezidenta republiky. Jeden ze zachráněných má ostatně již teď ze zdravotních důvodů povoleno přerušení výkonu trestu, je na svobodě a údajně se usilovně léčí, aby se mohl vrátit do vězení odpykat zbytek trestu (kdo nevěří, nechť tam běží). Proč tedy nevěříme katarské straně, když nám bylo v podobné situaci uvěřeno? Snad proto, že my jsme kultivovaní bílí Evropané, zatímco ti druzí jsou cizinci tmavé pleti? Kritikům ministrova rozhodnutí vadí předání trestního stíhání do ciziny i proto, že se domnívají, že katarský soud uloží "princi" méně bolestivý trest. Zmátli je novináři, kteří jako vždy v podobných případech informovali, že "princi" hrozí trest odnětí svobody v trvání až osmi let. Vyvolali tak očekávání velmi přísného trestu od českého soudu. Lze se ale domnívat, že ve skutečnosti mu tak vysoký trest nehrozí. Nebyl dosud trestán, požívá dobrou pověst a čin spáchal v mezích možností celkem "kultivovaným" způsobem. Poškozené nebyly bezbranné oběti, svou zištností a nízkou úrovní mravního vědomí mu usnadnily páchání trestné činnosti. Soud bude jistě zvažovat společenskou nebezpečnost jeho jednání, kterou vzhledem k zmíněným okolnostem patrně nebude hodnotit jako příliš vysokou. Základna pro vyměření trestu je naproti tomu v Kataru vyšší: horní hranicí sazby je doživotní trest a nutno mít v patrnosti také výše připomínaný náboženský motiv pro přísné trestání. Je docela možné, že skutečný trest, uložený v Kataru, bude tvrdší než by byl v ČR. Musíme připustit, že důvody k žádosti Kataru o předání trestního stíhání mohou být jiné než snaha umožnit "princi" únik před trestem. "Princ" v české vazební věznici strádá, takže zhubl o 21 kg a denně musí navštěvovat lékaře. Přirozeně má ztížen styk s rodinou, a to pro něj v případě odsouzení na delší dobu bude velmi nepříjemné. V ČR se snažíme umisťovat odsouzené do věznic v blízkosti jejich původního bydliště a není důvod, proč bychom se měli jinak chovat k cizinci. "Princův" případ by měl být důvodem, aby si veřejnost a následně i příslušná místa všimla toho, že orgány činné v trestním řízení nadužívají možnosti stíhat podezřelé vazebně. Poměrně velký počet vazebně stíhaných odchází od soudu s osvobozujícím rozsudkem nebo je jejich stíhání zastaveno před podáním obžaloby. Podle zásady presumpce neviny by se mělo s vazebně stíhaným nakládat jako s nevinným. Právě "princovo" strádání, doložené děsivým hubnutím a nutností vyhledávat lékaře, ukazuje, jaká je skutečnost. Víme, že "princ" je držen v části věznice, vyhrazené pro mladistvé, čili v lepších podmínkách. Způsob, jakým obecně ČR nakládá s vazebně stíhanými, je hanbou této společnosti. A měli bychom vzít na vědomí, že omezování osobní svobody je zločin a zůstává zločinem, i když jej ze zlé vůle, pohodlnosti nebo neschopnosti spáchá policie, státní zástupce nebo soudce. Probíhá-li navíc věznění neodsouzených osob v nehumánních podmínkách, jde o zločin zvlášť závažný. Celou situaci kolem katarského "prince" komplikuje poměrně nedávná novelizace trestního řádu, při které do něj byla začleněna obsáhlá hlava dvacátá pátá, pojednávající o právních stycích s cizinou. Případy, jako je kauza katarského "prince", jsou za běžných okolností vzácné a tento má smůlu, že ministerstvem použitý postup předání trestního stíhání nebyl dříve uplatněn. Proto právníci nemohou při rozhodování sporu mezi ministrem a soudem použít oblíbeného a současně spolehlivého postupu porovnání věci s precedenčním rozhodnutím Nejvyššího nebo Ústavního soudu ČR. Zatím zůstává skutečností, že ministerstvo použilo doslovné znění §448 trestního řádu, zatímco soudkyně se domnívá, že jeho použitelnost je podmíněna splněním podmínek podle §172, §11 a příp.§10 tr.ř., které až dosud určovaly, kdy je trestní stíhání, příp. jeho pokračování nepřípustné. Naproti tomu v §448 tr.ř. se výslovně uvádí, že ministerstvo je oprávněno řízení předat, a po jeho rozhodnutí o předání se v něm již nesmí pokračovat a nestanoví žádné omezující podmínky pro rozhodování. Možná se při novelizaci trestního řádu zapomnělo na zřízení "oslího můstku" mezi výše citovanými třemi paragrafy a §448, čili může to být jeden z mnoha legislativních nedodělků, které poslanecká sněmovna při překotných novelizacích zákonů občas vyrobí. Domnívám se ale, že takový nástroj není nezbytný, protože hlava dvacátá pátá je uzavřený logický celek, jehož účinnost by neměly ony tři zmíněné paragrafy ovlivňovat. V každém případě je třeba rozpory v právních názorech účastníků šarvátky mezi ministerstvem a soudem, která se kolem případu "katarského prince" zrodila, posuzovat opatrně jako projevy samostatného právnického uvažování, a k jejich hodnocení jako kárného přestupku nebo dokonce trestného činu přikročit teprve v případě, že mýlící se státní úředník (ministr i soudci jsou sice ústavní činitelé, ale současně povahou práce nic více než státní úředníci) tvrdohlavě setrvá na svém stanovisku a způsobí měřitelnou škodu (soudkyně ji způsobila již teď, protože nezákonně omezuje osobní svobodu katarského "prince", zasáhla do mezinárodněprávních zájmů státu a podlamuje autoritu resortního ministra; nezákonné omezování osobní svobody je trestným činem). S ohledem na výše uvedené se domnívám, že předsedkyně senátu zašla ve své svobodě myšlení příliš daleko. Její úvahy odporují suché logice a její jednání směřuje k maření záměrů ministra spravedlnosti v oblasti, která přesahuje hranice působnosti justice. Je to vzdělaná a vysoce inteligentní žena a jinak skvělá soudkyně, která by si měla uvědomit celý dosah svého konání. V závěru prvního hlavního líčení dne 25. 4. 2005 naplánovala další jednání tak, aby pokud možno vynesla rozsudek ještě v měsíci květnu, tj. dříve, než se ministerstvo a obhajoba domohou zrušení různých jejích vedlejších rozhodnutí stížnostmi k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu ČR (které by byly nutné za předpokladu, že Městský soud v Praze jako soud odvolací by se připojil ke vzpurné soudkyni a podpořil její stanovisko). Pokud se jí to podaří, "vypálí ministrovi rybník", protože právní mocí rozsudku končí trestní stíhání a začíná výkon trestu. Pak by už ministrovo rozhodnutí nebylo účinné, pokud by nějakým způsobem nedosáhl zrušení prvoinstančního rozsudku. Počínání předsedkyně senátu je riskantní, protože ministr jednal v rámci svých ústavních pravomocí a rozhodl přesně podle znění zákona. Jeho rozhodnutí zůstane platné až do té doby, než je sám odvolá, nebo než je zruší správní soud nebo některá z vrcholných soudních instancí. Z něho pak jednoznačně vyplývá, že soud nesmí pokračovat v trestním řízení. Pokud pokračuje, jedná protizákonně a zejména drží ve vězení bez právního důvodu vlivného cizince, jehož vláda nás za to napadne u mezinárodních institucí. Nabízí se tak otázka, zda spor, který paní soudkyně s ministrem vede, stojí vůbec za to, aby byl veden (proč se tak rvát o jednoho protiprávně stíhaného, když nám po ulicích běhá kolem tří tisíc odsouzených, kteří se vyhýbají trestu a stejně je téměř nemáme kam zavřít?), a zda svéhlavá dáma nenaplňuje svým počínáním skutkovou podstatu trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, útoku na státní orgán, omezování osobní svobody či poškozování cizích práv. JUDr.Monika Křikavová vstoupila na tenký led, který se pod ní může snadno probořit. V této situaci padá velká odpovědnost na Městský soud v Praze, který má na základě stížnosti obhájce rozhodnout o správnosti postupu soudu 1.stupně. Na něm záleží, zda nesmyslná vzpoura soudkyně proti nejvyšší autoritě resortu spravedlnosti skončí a nastoupí cestu do zaslouženého zapomnění, nebo se přemění v požár, jehož rozšiřování budou naši občané i zahraniční veřejnost sledovat se stejným zmatkem a nepochopením, jaké projevovali během absurdistánské agonie kariéry bývalého premiéra. Obecně by si měli soudci uvědomit, že jejich nezávislost je omezena zákonem a končí tam, kde začíná pravomoc jiných orgánů státní moci, a kde popřípadě překračuje hranice resortních zájmů. V tomto případě se dotkli mezinárodních zájmů státu, které v souladu se svou ústavní pravomocí zastupuje ministr spravedlnosti. Je nepřípustné, aby soud narušoval mezinárodní závazky státu, byť jsou teprve ve stavu zrodu. Způsob, jakým naše justice funguje, je častou příčinou kritiky naší země ze strany mezinárodních institucí, a patří k hlavním příčinám nespokojenosti občanů s poměry v zemi. Právě z toho důvodu by soudcům slušelo více pokory ve vztahu k jiným složkám státní moci. Jejich mandát vládnout nad národem je ostatně velmi slabý, protože není odvozen přímo od vůle občanů, ale zprostředkovaně se odvozuje od vůle moci výkonné a zákonodárné, které by v případě opakování podobných excesů, jakých jsme nyní svědky, musely sáhnout k upřesnění vymezení postavení soudní moci v ústavním systému, čili k podstatnému omezení prostoru pro soudcovskou svévoli. Nelze se spoléhat na to, že hněv lidu hledá někdy cestu k uplatnění velmi dlouho. Když se pak provalí výbuchem, padají rány... Je ostatně zřejmé, že hlasitá podpora vzpurných úředníků resortu justice Soudcovskou unií a Unií státních zástupců je projevem napětí mezi jimi zastupovanými kastami a ministrem, vyvolaného tím, že mladý, oprávněně sebevědomý a s justiční lobby svou minulostí nesvázaný ministr volá nehodné služebníky státu k odpovědnosti za jejich hříchy podstatně častěji než jeho předchůdci. Dává jim příliš zřetelně najevo, že nezávislost soudce či státního zástupce nelze vykládat jako právo beztrestně poškozovat občany nesprávným výkonem svěřeného úřadu, přecházejícím v některých případech až v justiční zločin. Protivníkům ministra Němce v této šarvátce musím nalít čistého vína: za jeho konáním se skutečně skrývá zájem o co nejlepší vztahy s Katarem, vyvolaný tím, že mezi oběma zeměmi byla zahájena jednání o uzavření smlouvy o mezinárodní právní pomoci a podmínkou předání trestního řízení katarského "prince" do jeho vlasti byl souhlas katarských orgánů s případným uplatněním principu reciprocity. Mimo to vydal své rozhodnutí těsně před cestou pana prezidenta do Kataru a asi tak přispěl k jejímu hladkému průběhu. Jednání o uzavření smlouvy byla nyní přerušena právě kvůli rozhodnutí soudkyně JUDr. Moniky Křikavové znemožnit vydání katarského "prince" do jeho vlasti. Zástupce katarského generálního prokurátora, který zde vedl jednání na toto téma, rozhněván opustil Prahu s tím, že s nepochopitelnými českými orgány nehodlá dále jednat a při odjezdu nám slíbil, že jeho země si na náš nekorektní postup bude stěžovat u nejrůznějších mezinárodních institucí. Souhlasím s ním, že politika země, v které neplatí slovo resortního ministra vůči zahraničnímu partnerovi, je nesrozumitelná a země si nezaslouží, aby byla považována za civilizovanou. Skutečné mezinárodně-politické důsledky ztroskotání případu katarského "prince" si netroufám odhadnout. V každém případě je škoda, že kvůli tvrdohlavé soudkyni a nekompetentní nejvyšší státní zástupkyni nebude patrně uzavřena smlouva o právní pomoci mezi Katarem a Českou republiku. Usnadnila by totiž případně pomoc českým občanům, kteří by se v Kataru dostali do potíží s místními úřady. Že tam čeští podnikatelé a turisté příliš nejezdí? Co není, to může být a dokonce jistě jednou bude. Troufám si tvrdit, že předání trestního stíhání "prince" do Kataru je dobrá cena za uzavření smlouvy o právní pomoci. Není také třeba hledat záhadu v tom, že v lednu ministr odmítl do věci zasahovat a v dubnu rozhodl. Z ustanovení §448 odst.1 totiž vyplývá, že až do podání obžaloby rozhoduje ve věci státní zastupitelství, až od podání obžaloby je rozhodování o předání trestního řízení ve výlučné pravomoci ministerstva spravedlnosti. Zatímco vzpoura soudkyně JUDr. Moniky Křikavové proti šéfovi resortu se aspoň jevově pohybuje na úrovni legitimního sporu právních názorů, souboj mezi ministrem a nejvyšší státní zástupkyní má jasnou povahu existenčního zápasu s nezbytným likvidačním vyústěním aspoň pro jednoho z nich. Nejvyšší státní zástupkyně vyhrotila spor kolem katarského "prince" do dramatických rozměrů tím, že dala příkaz orgánům činným v trestním řízení, aby prověřily, zda se ministr spravedlnosti rozhodnutím o předání trestního stíhání katarského "prince" nedopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. A věrna svým špatným zvykům to oznámila národu vystoupením v televizi a informováním novinářů. Je pro ni příznačné, že tak učinila osobně. Tato státní úřednice s poněkud spornou profesní pověstí z minulosti je zřejmě zcela nezpůsobilá odolat pokušení vystoupit na obrazovce či před novináři. Jako jedna z mála špičkových státních úředníků nesvěřuje sdělování svých mouder veřejnosti tiskovému mluvčímu a zdobí tak svou kariéru stále dalšími veřejnými projevy, jež jsou pravými perlami nekompetentnosti. Žádný civilizovaný stát netrpí, aby státní úředníci vedli vnitroresortní spory cestou sdělovacích prostředků, když nevyčerpali možnosti obvyklé výměny názorů mezi spolupracujícími úřady. Nejvyšší státní zástupkyně porušila disciplinu státního úředníku v takovém rozsahu, že ministr ji měl okamžitě nechat odvolat z úřadu. Její nehorázné počínání mimo jiné snižuje důvěru občanů k orgánům státní správy. To, co následovalo po jejím dalším mediálním úletu, mírně připomíná proslulý vrtulníkový únos pánů Večerka a Dalíka: náměstek ministra spravedlnosti JUDr.Roman Polášek byl v pátek 15. dubna ve 23 hod. vytažen pražskými policisty ze svého brněnského bytu na policejní služebnu k výslechu (ministr Němec zřejmě spáchal hrdelní zločin, když bylo nutné kvůli němu provést výslech náměstka v pátek v noci a hnát kvůli tomu policisty z Prahy do Brna; daňoví poplatníci tu kratochvíli nejvyšší státní zástupkyně jistě rádi zaplatí). V pondělí 18. dubna se pokusili vniknout do budovy ministerstva spravedlnosti dva policisté, kteří měli odnést na státní zastupitelství spisové materiály, týkající se předání trestního stíhání. Nebyli ostrahou vpuštěni, protože se neprokázali služebními průkazy a nechtěli vysvětlit, kdo jsou a odkud přicházejí. Nebyl ostatně právě přítomen odpovědný pracovník ministerstva, který spis obhospodařuje. Teprve následující trojice policistů, která se chovala předpisově, mohla spis vyzvednout. Mimochodem: státní zástupce JUDr. Tomáš Bláha by měl národu vysvětlit, proč si poslal pro spis draze placenou policii, když by to zvládla docela dobře nějaká pomocná síla ze státního zastupitelství. Nejvyšší státní zástupkyně při kriminalizaci ministra spravedlnosti porušila svou vlastní směrnici "Pokyn obecné povahy č.12 z 19. prosince 2003", kterou stanovila postup státních zástupců při vyhodnocování trestních oznámení a určení následných opatření. Ze všech dostupných informací lze totiž jako nezpochybnitelnou skutečnost vyvodit, že ve chvíli, kdy rozhodovala, neměla k disposici žádný důkazní materiál ve prospěch vysloveného podezření. Její rozhodnutí nechat obtěžovat ministra, jeho náměstka a další úředníky policií je tedy pustou svévolí. Zahájení přípravných kroků trestního řízení by bylo na místě teprve tehdy, kdyby měla k disposici dostatečné podklady pro orientaci v kriminalizované záležitosti. Teprve vyhodnocením spisu, vedeného na ministerstvu k řízení o předání trestního stíhání do Kataru mohla posoudit, zda podezření proti ministrovi Pavlu Němcovi má nějaký reálný základ. Kopii spisu bylo jistě možno získat civilizovaným způsobem, bez vřeštění polnic a víření bubnů v televizi a bez nasazení policie. Její postup je neúnosný též proto, že ministr je ústavní činitel, politicky odpovědný za chod resortu justice a nejvyšší státní zástupkyně je mu v zákonem vymezeném rozsahu podřízena. Svým jednáním zcela určitě narušila vztahy uvnitř resortu a mezi nimi oběma natolik, že jejich další spolupráce je těžko představitelná. Jeden z nich bude asi muset ze svého úřadu odejít. Bude-li to ministr, může to zmařit dosavadní výsledky jednání o překonání koaliční krize: ministři z Unie svobody by zřejmě společně opustili vládu a Unie by přešla do opozice. Paroubkova vláda by se rázem dostala do závislosti na poslaneckém klubu KSČM. Pokud ministr Němec nejvyšší státní zástupkyni rázně nezlikviduje, nový premiér od ní dostal na startu své dráhy nepříjemný dar: bude si muset mezi nimi vybrat a jednoho z nich se zbavit. Pokračování boje mezi ministrem a Mgr. Marií Benešovou nebude moci strpět, protože nemůže připustit dlouhodobé ohrožení funkčnosti celého justičního aparátu. A věřit, že nejvyšší státní zástupkyně po nějaké mírné domluvě od základu změní své chování, by vzhledem k jejímu dosavadnímu vývoji a projevům mohl jen nenapravitelný snílek, jímž premiér určitě není. Po věcné stránce je pro pochopení nesprávnosti postupu nejvyšší státní zástupkyně rozhodné zjištění, že ministr se ve svém rozhodnutí držel doslovného znění litery zákona. Jednání v přesném souladu se zákonem nemůže být v žádném případě trestným činem, a nesmí být zkoumáno prostředky trestního stíhání. Pokud přesto nejvyšší státní zástupkyně kriminalizuje ministra, zadává důvody k podezření, že buď vůbec nerozumí své práci, nebo se úmyslně dopouští trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a útoku na státní orgán. V obou případech je na stole důvod k jejímu vyhazovu. Pokud ji někdo nezastaví, můžeme se v budoucnu dočkat toho, že nechá zatknout prezidenta republiky, až omilostní pravomocně odsouzeného zločince. Zakládá-li postup ministra spravedlnosti podle doslovného znění zákona důvod k podezření ze spáchání trestného činu, podle stejné logiky lze považovat prezidentovo rozhodnutí o omilostnění pravomocně odsouzeného pachatele při nejmenším za trestný čin maření úředního rozhodnutí. Snad toto srovnání bude dostačující, aby si čtenář uvědomil absurdnost postupu nejvyšší státní zástupkyně. Neobvyklý je i postup nejvyšší státní zástupkyně při provádění jejího rozhodnutí o prověření jednání ministra. Podle jejích mediálních vyjádření ona sama pověřila státního zástupce pro obvod Praha 2, JUDr. Tomáše Bláhu, aby provedl prověření podezření proti ministrovi. Přihlásila se také k vyslání policie na ministerstvo. Nejvyšší státní zástupkyně ale není ze zákona přímou nadřízenou obvodního státního zástupce, tím méně je oprávněna úkolovat policii. Nejde-li tedy o zkratové matoucí vyjádření, jehož smyslem nebylo podání věcně správné, přesné informace, ale zdůraznění vlastní důležitosti, pak si nejvyšší státní zástupkyně přisvojila pravomoc, která jí nepřísluší. Stejně podivné je ale i to, že příjemci jejích údajných pokynů (mluvím o údajných, protože bych rád uvěřil, že věci ve skutečnosti proběhly instančním postupem podle zákona) se nevzepřeli a vyhověli její vůli. Nejvyšší státní zástupkyně obhajovala své nehorázné jednání odkazem na zákon o státních zastupitelstvích, který jí ukládá, aby stíhala každý trestný čin, o němž se doví. Pochybnosti o zákonnosti postupu ministra spravedlnosti jsou tak chatrné, že bez přezkoumání listinných materiálů k věci předání trestního řízení proti katarskému "princi" do zahraničí o ně nelze opřít podezření na spáchání trestného činu. Ve srovnání s jejím postojem k jiným kauzám je proto ráznost právě v tomto případě podezřelá. Mgr. Marie Benešová by měla například vysvětlit, proč je tak mimořádně horlivá při zákroku proti ministrovi spravedlnosti, zatímco podezření ze spáchání různých trestných činů ex-premiérem Grossem, na něž jsme ze spolku Šalamoun upozornili, ji k žádné činnosti nepřimělo. Ostatně existuje také spousta nepolitických a nezpolitizovatelných případů, v nichž se postižení občané nemohou dočkat stíhání trestné činnosti proti jejich osobě, zdraví, rodině, majetku a paní nejvyšší státní zástupkyně ani jiný státní zástupce jim nepomůže, nejvýše s nimi jednají jako s obtížným hmyzem (pardon, s obtížným vytrvalým stěžovatelem, popř. kverulantem). Připusťme, že nejvyšší státní zástupkyně skutečně dostala poplašnou zprávu o podplacení ministra Němce katarskými emisary, a že dává do souvislosti ministrovu vstřícnost a jeho údajně dobré vztahy ke Kataru, ovlivněné tím, že strávil svatební noc v Dubai. Je škoda, že nenahlédla do atlasu, v němž by zjistila, že Dubai není v Kataru, ale 500 km od něj v Saudské Arábii, takže již v tomto bodě se jedná o pouhou smyšlenku. Oficiálně ale pí. Mgr. Marie Benešová nezdůvodnila postup proti ministrovi podezřením na trestný čin přijetí úplatku. Ostatně kroky, které proti němu zahájila, by v případě šetření podezření z úplatkářství měly svou hlučností a nedostatečností důkazů v době zveřejnění charakter varování, pobídky a vytvoření prostoru k odklizení stop, čili preventivního maření vyšetřování, a byly by tak dalším dokladem její nezpůsobilosti zastávat odpovědný úřad nejvyššího státního zástupce ČR. Skutečně kolují pověsti, že rodina katarského "prince" nabízí obrovský úplatek za jeho vydání. Přirozeně se objevily snahy vrhnout stín podezření na ministra spravedlnosti, že si nechal za svůj zákrok zaplatit. Orgány činné v trestním řízení jistě toto podezření v tichosti prověřují a snad se někdy dovíme pravdu. Soukromě věřím, že ministr Pavel Němec vyjde z vyšetřování čistý. Zpráva o nabízeném úplatku může mít ale také úplně jiný význam: ministrovým rozhodnutím o předání trestního řízení do zahraničí zanikla účelnost uplácení. Je tedy možné, že zběsilost útoku na ministra je výrazem rozhořčení těch, kteří se těšili, že se na nabízeném úplatku budou podílet. Chápu, že únik tak velkého vedlejšího výdělku hodně bolí a vyvolává zuřivost, která se obrací proti tomu, kdo zavinil únik tučné kořisti. Jaký je tedy důvod zvláštní služební horlivosti nejvyšší státní zástupkyně při útoku na nadřízeného ministra ? Kolují o tom různé pověsti, z nichž jedna vidí v jejím zásahu zákrok, jenž má odvrátit její ministrem připravené a dobře zasloužené odvolání z úřadu: nezdravě slušný ministr přece nenavrhne vládě její odvolání ve chvíli, kdy by vyvolal dojem, že řeší osobní spor. Příčina bude patrně složitější. Jistě není náhoda, že ve chvíli, kdy nejvyšší státní zástupkyni údajně hrozí pád, uskutečnila veřejný verbální výpad proti Unii svobody, v době krize nepochopitelně loajálnímu spojenci ČSSD, dlouho ochotnému trpělivě zavírat oči nad trapností chování bývalého premiéra. Srovnáním nezákonného postupu proti pánům Večerkovi a Dalíkovi, založení mého trestního oznámení proti Stanislavu Grossovi státní zástupkyní JUDr. Janou Hercegovou bez věcného prověření přesně definovaných podezření, vyšetřování pí. Radky Kalouskové kvůli uplatnění směnky jejího bratra při pořízení bytu, zvláštního postupu státních zastupitelství před zahájením trestního stíhání bývalého ministra Mlynáře a konečně i právě probíhajícího útoku na ministra Pavla Němce vzniká podezření, že některé kroky státních zastupitelství obecně a Mgr.Marie Benešové zvlášť mají politický motiv. Je to v rozporu se zákonem stanovenou a státními zástupci často deklarovanou apolitičností soustavy orgánů činných v trestním řízení. Podezření na zpolitizování orgánů činných v trestním řízení ostatně vyvolala již zpráva o existenci policejního týmu Mlýn: došlo zde k přímému podřízení malé, leč významné policejní jednotky představiteli politické moci, tedy k něčemu, co se v demokratických státech považuje za nepřípustné a odporuje našim zákonům. V případě soustavy státních zastupitelství musíme počítat s "geneticky" založenou ochotou k opouštění principu nezávislosti ve prospěch podřízení politické moci: mezi státními zástupci jsou dosud bývalí prokurátoři a politicky kompromitovaní předlistopadoví soudci, tedy lidé, jejichž oddanost totalitnímu režimu byla kdysi prověřena na tisíc procent, byli vycvičeni v podřizování svého myšlení politickým rozhodnutím vrchnosti a dobrovolně a s neskrývaným potěšením se podíleli na vytváření strachu, jímž bylo obyvatelstvo udržováno v poslušnosti. Čtvrteční mediální vystoupení Mgr. Marie Benešové, v němž otevřeně napadla Unii svobody pro údajné politické tlaky na jednání státních zastupitelství, podezření o politickém podtextu některých jejích kroků značně posiluje. Nechápu nicméně jejich smysl: v podstatě se pokusila o atentát na nadřízeného resortního ministra (jenž údajně ohrožuje její kariéru), ale zprostředkovaně zaútočila na soudržnost právě obnovené vládní koalice. Záhadou zůstává, kdo by si její vystoupení mohl objednat: sociálnědemokratická levice? komunisté? ODS? Kdokoli z nich by mohl mít krátkodobý prospěch z obtíží Paroubkovy vlády, vyvolaných případným odchodem ministrů US z vlády a poslaneckého klubu US do opozice. Rozbití vládní koalice by bylo ještě vážnějším důsledkem vzpoury proti ministru spravedlnosti než zmaření jednání o uzavření smlouvy o právní spolupráci s Katarem. Není jistě náhodou, že místopředseda ODS, poslanec Ivan Langer v nedělní Sedmičce hovořil ve stylu chytré horákyně:vyjádřil nesouhlas s postupem ministra Pavla Němce ve věci katarského "prince", ale značně zmírnil svůj známý kritický postoj k nejvyšší státní zástupkyni, jíž pouze doporučil mediální zdrženlivost, ale v jejím nehorázném chování nashledal důvod k vyhazovu. Poskytl jí tak nepřímou politickou podporu. Je to postoj velmi krátkozraký: také pro případnou budoucí vládu bude neúnosným břemenem nejvyšší státní zástupkyně, nahrazující svou povrchnost, častou ukvapenost a nedůslednost sklonem k vydávání zpolitizovaných rozhodnutí a vyvyšující svůj osobní zájem existenční jistoty a svou rozhodovací nezávislost nad zákon. Poslanec Ivan Langer šel v odůvodnění nesouhlasu s ministrovým záměrem tak daleko, že shodně s ministrovi nepřátelským ovlivňováním diváků předkládáním zavádějících, věcně nesprávných informací režií pořadu použil argumentace, kterou jako by popřel své právnické vzdělání. Je ostatně příznačné, že se do pořadu nepřišel odborně ztrapnit stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, ale právě poslanec Ivan Langer, který v minulosti opakovaně prokázal svou způsobilost s kamennou tváří se vyrovnat s jakoukoli choulostivou, pro jeho osobní pověst nepříjemnou situací. Nicméně jeho vystoupení v Sedmičce lze pochopit a částečně omluvit, protože odmítání jakéhokoli vládního postoje je v náplni práce opozičního politika. Méně pochopitelný je postoj koaliční poslankyně, předsedkyně ústavně-právního výboru sněmovny, bývalé ministryně spravedlnosti Vlasty Parkanové, která pozvala na zasedání výboru obě strany sporu a předem oznámila, že možná nebude hlasovat ve prospěch důvěry koaliční vládě, najde-li vláda východisko ze sporu mezi ministrem a jeho podřízenou v odvolání nejvyšší státní zástupkyně. Nelze tomu rozumět jinak, než že poslankyně Parkanová vydírá svou politickou stranu, předsedu vlády, ministra Pavla Němce a celou s potížemi právě znova slepenou vládní koalici v zájmu zajištění existenční jistoty státní úřednice, která svým nehorázným vystupováním ve sdělovacích prostředcích a kriminalizací ministra za jednání v přesném souladu s doslovným zněním zákona spáchala cosi jinde neslýchaného, za co by v jiné evropské zemi byla její likvidace otázkou několika hodin. Pokud paní poslankyně setrvá na svém názoru, ministr Němec se bude muset rozhodnout: buď odstoupí, přejde s celým poslaneckým klubem do opozice a vládní krize k "potěšení" občanů začne znova, nebo bude dále se zdvořilým úsměvem dobře vychovaného chlapce hřát na svých prsou hada a čekat, kdy jej znova uštkne. Pochybuje ještě někdo o nepravdivosti tvrzení, že neexistuje propojení mezi světem absurdistánské velké politiky a mediálním divadlem, provozovaným Mgr.Marií Benešovou? Sledujeme atentát na vládní koalici v přímém přenosu, v němž již došlo i na použití trojského koně uvnitř koaliční strany. Nejvyšší státní zástupkyně zde hraje úlohu ochotného nástroje. Ví, že její trvalé soužití s ministrem Pavlem Němcem je nepředstavitelné a nebude mít dlouhého trvání. Vědomě či nevědomě proto hraje hru, která má rozvrátit vládní koalici a zajistit jí za to odměnu v podobě přízně budoucí vládní koalice. Podezření, že aktéři vzpoury proti ministrovi spravedlnosti se dopouštějí trestného jednání, se odrazilo v trestních oznámeních, která na nejvyšší státní zástupkyni Mgr. Marii Benešovou, soudkyni JUDr. Moniku Křikavovou a státní zástupce OSZ pro Prahu 2 JUDr. Tomáše Bláhu a JUDr.Kamila Švece podalo občanské sdružení Šalamoun -- Spolek na podporu nezávislé justice v ČR. Jejich texty jsou uveřejněny na webových stránkách sdružení www.spoleksalamoun.com a www.spoleksalamoun.cz. Napadení o nich vědí prakticky od okamžiku jejich odeslání. Tváří-li se, že je nevidí, aby nemuseli vyvodit pro sebe zákonné důsledky (např. nepokračovat v napadené činnosti, aby se vyhnuli nebezpečí uvalení předstižné vazby, nebo vyloučit se z řízení), dávají najevo jistotu, že se jim nemůže nic stát, i kdyby spáchali zločin. Potvrzuje se tak, že si v soudcích a státních zástupcích pěstujeme kastu, která nemusí dbát stejných zákonů, na jejichž základě posílá za mříže občas i nevinné lidi, dopouštějíc se takto justičních zločinů. |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
2. 5. 2005 | Babylonské zmatení kolem katarského "prince" | Zdeněk Jemelík | |
2. 5. 2005 | Má je! | František Schilla | |
2. 5. 2005 | Blairovo globalizační úsilí o modernizaci Británie | ||
2. 5. 2005 | Hodnoty - zda a proč? | Přemysl Janýr | |
2. 5. 2005 | Usekali jim prsty. Bratra upálili v koupelně. V Británii nemají nárok na azyl | ||
2. 5. 2005 | O chybách v myšlení prezidenta Klause | Václav Legner, Petr Dvořák | |
1. 5. 2005 | Sunday Times: "Blair plánoval útok na Irák už v roce 2002" | ||
29. 4. 2005 | Váha mlčení | Zdena Bratršovská, František Hrdlička | |
29. 4. 2005 | Spěchem k úspěchu | Zdena Bratršovská, František Hrdlička | |
28. 4. 2005 | Jak to opravdu bylo s Giulianou Sgrenovou | ||
28. 4. 2005 | Nebylo to nedospělé rozhodnutí nějakého spratka | Jan Čulík | |
27. 4. 2005 | Mongolské vraždění |