Nechci zde usuzovat na záměr nějakého nevyřčeného působení, rozhovor nebyl prvoplánově zaujatý ve prospěch interviewovaného, přesto nejsilnějším rysem ve vztahu novinář -- zpovídaný byla přehnaná úcta. Mimo to byl Tomáš Halík představen v "netypické" roli polárníka, jinou polohu zase zdůrazňovala fotografie, na níž hovoří s Václavem Havlem. To se mi zdá být, vzhledem ke známé orientaci Literárních novin, příliš silným, až nadprahovým signálem.

Podobu všestranného člověka dokreslovalo textové uvedení rozhovoru, kde byl Tomáš Halík představen jednak v poloze vysokoškolského učitele a jednak v roli katolického kazatele.

Samotný rozhovor akcentoval jednak téma Halíkova vztahu k církvi, dále vztahu církve a disentu, a samozřejmě také konfrontace církve se současností. Autoportrét se v otázkách a odpovědích prolíná s výpovědí pozorovatele. Vztah k disentu trochu evokoval úvod o životě hlavního hrdiny. Možná je ale tento dojem subjektivní, anebo také aktuálně společenský, protože disent je za posledních patnáct let médiemi důkladně proprán a vybělen. Otázky byly vesměs věcné.

Zajímavé je podání Halíkova vztahu k vlastní roli v církvi, konkrétně k roli kazatele. Na otázku, jakou úlohu spatřuje v tomto poslání, Halík odpovídá: "Povzbuzovat k odvážnému, ale trpělivému a kompetentnímu hledání, doprovázet, inspirovat, provokovat otázky, varovat před lacinými zkratkami." Je zarážející, že snad až na jednotlivé literárnější pojmy je použitý jazyk silně politický, alespoň podle významu: Slova o "kompetenci" a "laciných zkratkách" dávají tušit cosi o téměř až odborné a určitě výjimečné možnosti, jak doslova obhospodařit lidskou víru. Je to formulované jako program politické strany. Očekával bych daleko větší subtilnost a kontemplativní charakter vyjádření a nikoli nabídku vysoké konkurenceschopnosti, je-li řeč o víře.

Ve vztahu k současnosti, jak už bylo řečeno, je pochopitelně rozhovor také více konfrontační. Je škoda, že novinář usoudil při dotazu na vztah církve a zesnulého papeže k antikoncepci, resp. k nemoci AIDS, že je potřeba dotazovanému gentlemansky nabídnout spolupráci na odpovědi a zredukovat tyto jinde veřejně diskutovaná témata na protesty "levicových intelektuálů". Dokonce i někteří katolíci jsou v tomto ohledu proti oficiálnímu katolickému diskursu. Pro vzdělance formátu Tomáše Halíka je to medvědí služba a spíše ho příprava argumentačního terénu dehonestuje než mu pomáhá.

Takhle Tomáš Halík v nabídce "smečuje", že "to obviňování církve a papeže za oběti AIDS je velmi problematické mediální klišé." Je debata nad možnostmi ovlivňovat životy milionů lidí klišé?

Tomáš Halík soudí, že ano: "Jestliže papež řekl, že manželská věrnost je lepší ochranou před AIDS než kondom, pak v tom má úplnou pravdu. A ti kteří ignorují učení církve o manželské věrnosti, ti přece nejspíš ignorují i to, co říká církev o kondomech."

K tomuto problému jsem se již vyjadřoval v jiném článku a nechci se opakovat. Jen by bylo dobré dodat, že vyžaduje-li církevní etika absolutní odpovědnost člověka (v křesťanské etice to snad ani jinak nejde), měla by se také zvažovat absolutní škála možností, jak etické problémy řešit, nikoli tvrdit, že když někdo neposlouchá první, neposlouchá (a neposlouchal by) ani druhé.

Chce snad řešit církev naprostou zdrženlivostí sexuální život dospívajících lidí? Jinak by přece nebylo možné řešit sexuální vztahy před vznikem manželství. V dnešní době je to nepředstavitelné.

Celou tu větu o neposlouchání toho či onoho je vůbec možné, při výběru jiného předmětu, naprosto otočit -- "nejsou-li kondomy dostatečnou ochranou před AIDS, není jí ani výzva k manželské věrnosti". Je to dogmatická konstrukce.

Na otázku o vztahu církve k "umělé" antikoncepci naopak odpovídá Tomáš Halík velmi otevřeně: "Zcela striktní odmítání umělé antikoncepce nemá budoucnost", říká, aby dále vysvětlil, že "tady nejspíše dojde k tichému promlčení některých dokumentů."

V církvi se to, podle Tomáše Halíka, občas stává. To je jistě pravda, ovšem vzhledem ke skutečnosti věku 21. století, žádajícího za všech okolností transparentnost v jakémkoli počínání, tím spíše v otázkách ideologických a etických, se jeví takto formulovaná "reformace" jako nějaký žert. Budeme si asi muset počkat a příliš nerušit, aby katolická církev měla dost klidu a času na rekonstrukci své věrouky. Hlavně žádná "mediální klišé". Vzhledem k novému pontifikátu se však zdá být i Halíkova vidina "tichého promlčení" spíše kacířskou myšlenkou v pravém slova smyslu než reálně naplnitelnou "reformou".

Není možné zde také neupozornit na fakt, že komunisté vlastně nedělají nic jiného, než že tiše promlčují fakta vlastní minulosti. Obojí je stejně nedůstojné a stejně pokrytecké a nevím, do jaké míry je sebereflexí o pokrytectví mluvit, ale neodstraňovat jej jako běžné nebo dokonce nenahraditelné. Zdá se, že historická kontinuita, byť sebehorší, má vždy velký vliv a není jednoduché se jí vzdát nahlas a přímo.

Nevím, zda-li výstižný obraz o kritičnosti katolíků vůči vlastní církvi nabízí Halíkova odpověď na úlohu nového papeže: "Nový papež bude stát před úkolem jedno činit a druhé nezanedbávat -- církev musí rozvíjet jak solidaritu (tedy sociální důrazy), tak spiritualitu -- po ní je nemenší žízeň a tady je církev nenahraditelná."

Znovu se objevuje ten ráz politického programu, který slibuje to i to (tzv. komplexní řešení) a deklaruje "nenahraditelnost" svého programu. Je to výzva k volbě, nikoli, jak uvedl Tomáš Halík při charakteristice vlastní kazatelské činnosti, k "hledání" a "inspiraci".

K závěru a ilustraci - padla i "ostřejší" otázka narážející na fakt, že se Jan Pavel II. setkal s kontroverzními osobami typu Castra nebo Arafata. Tomáš Halík rozumně a uvážlivě uvádí, že papež měl možnost promluvit i o věcech, které se v běžném politickém kontaktu v dialogu neotvírají. Jako důkaz odlišování "dobra od zla" však dodal: "Vatikánská diplomacie dovedla velmi jemně odstínit typ přijetí (včetně toho, že Arafat šel zadním schodištěm)."

Sázet na symboliku v době, kdy symbol degeneruje na logo a kdy média v rychlosti uvedou, že se papež sešel s Arafatem a nikoli že šel zadním schodištěm, asi není příliš efektivní ani v politické ani v sociální oblasti. A zřejmě také ne v oblasti etiky. Ale Benedikt XVI. má jistě úplně jiný názor.