Ke čtenářům Encyklopedie literárních žánrů (sepsali Dagmar Mocná, Josef Peterka a kolektiv, složený vesměs z učitelů Pedagogické fakulty University Karlovy, vydalo nakladatelství Paseka v r. 2004) budou jistě patřit především učitelé a studenti; pokud jde o ostatní čtenáře, o "širší obec milovníků literatury", jak ohlašují autoři v úvodu, je možné, že před koupí ne právě levné, objemné (sedmisetstránkové) knihy zaváhají: Dozvědí se z publikace opravdu něco nového? Budou se v ní dobře orientovat? Umožní jim, aby si mohli předestřené výklady porovnat s vlastními názory a zkušenostmi?

Svým tematickým zaměřením na genologii, tj. na teorii literárních druhů a žánrů, kniha nesporně vyplňuje mezeru ve spektru příruček, věnovaných literární vědě a historii, i když některé čtenáře už při běžném prolistování napadne, že by pojetí a rozsah hesláře mohly být komplexnější. Proč například nenajdou k heslu "Rozhlasová hra" korespondující heslo "Televizní hra" (místo něj objeví rovnou heslo "Televizní seriál" -- zřejmě proto, že ho autoři považují za aktuálnější)? Proč chybí zastřešující heslo "Literatura faktu", je-li zařazeno heslo "Literatura pro děti a mládež"? Nemělo by být heslo "Country" součástí hesla "Píseň"? Zkrátka přijdou i čtenáři, orientovaní na dramatickou, satirickou a náboženskou literaturu: Neobjeví například samostatná hesla "Fraška", "Absurdní drama" a "Thriller", "Pamflet" a "Paskvil", "Modlitba", "Žalm" a "Koleda".

Značnou nevýhodou knihy je totiž absence pojmového rejstříku, který by čtenáře rychle odkázal k termínům, rozptýleným uvnitř jednotlivých statí, a který by uvedl také alternativní termíny; pak by bylo zřejmé, že například o "Frašce" a o "Konfesi" je zmínka pod jinými hlavičkami a že "List" je v knize synonymní s "Dopisem" a "Intermedium" s "Interludiem" (čtenáři různých generací se setkávali a setkávají s různými termíny).

K celistvosti genologického obrazu by mimoto, jak se domnívám, přispěla hesla "Alegorie", "Monografie", "Mystifikace", "Parafráze" a "Podobenství (Parabola)", případně "Prolog" a "Epilog".

Předností jednotlivých statí je jejich jasné členění; skládají se vždy z pěti oddílů: Prvá kapitolka (tištěná pro odlišení groteskem) heslo definuje a charakterizuje. Je logické, že definice mají někdy až příliš volný kabát: "Literární oblast, jejíž tematickou dominantou je lidská sexualita", dočteme se například o "Erotické literatuře" (není to vlastně definice kruhem?). V jiných případech možná vyvolá definice polemickou odezvu u psychologů či kulturních antropologů: Například "Mýtus" je vymezen jako "symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu" (z následujících řádek vyplývá, že se tato definice opírá o formulaci Jana Sokola). Ve výkladu, navazujícím na definici, sledují autoři "funkci a ladění žánru, jeho tematiku, rozsah, implicitního autora a adresáta" atd., a protože se snaží o exaktní formulace, vycházejí vstříc především odborníkům; pro běžného čtenáře není, jak se obávám, tato partie příliš záživným soustem, což samozřejmě nemíním jako výtku. Druhý oddíl pak vřazuje daný žánr do kontextu světové literatury; výklad se tentokrát omezuje na zakladatelská díla, nejdůležitější koncepce apod.

Nejcennější je bezesporu třetí oddíl, který sleduje vývoj daného žánru v české literatuře -- od nejstarších památek (včetně staroslověnských a latinských textů) přes jeho rozkvět, příp. úpadek, až po příklady ze současné tvorby. Předností této kapitoly je moderní, dynamické pojetí, jakož i hutnost a přehlednost podání; občas se - k prospěchu věci -- styl pojednání mění ve styl eseje, jak to dokládají například pasáže o Máchově Máji v "Básnické povídce" nebo o obrozenském mytologismu v "Mýtu".

Svou myšlenkovou konzistencí upoutají čtenáře jistě i stati "Cestopis", "Elegie", "Folklorní slovesnost", "Reflexivní lyrika" a "Utopie"; ocení pravděpodobně i zařazení autorů, na jaké ostatní příručky zapomínají, jako je J.K. Šlejhar (ve stati o "Psychologickém románu"), J. Vilímek (ve stati o "Rozhlasové hře") nebo Libuše Moníková (ve stati o "Próze"), a připomene si formativní úlohu Jana Nerudy.

Vzhledem k tomu, že pojednání, která spolu korespondují, jako je například "Poezie" a "Lyrika", mohou stát samostatně, je drobnou vadou na kráse poměrně chudý výčet románových děl, vzniklých po roce 1945 (str. 584), srovnáme-li příslušné heslo s heslem "Próza". V zájmu spravedlivého hodnocení by bylo navíc třeba doplnit několik relevantních jmen -- Karla Sidona do stati "Autobiografie" (srv. například novelu Sen o mně), Evu Kačírkovou do stati "Detektivka", Jaroslava Foglara do pojednání "Dobrodružná literatura" (srv. román Stínadla se bouří), Jeana Anouilhe do soupisu světových dramatiků 20. století, případně Ivana Krause mezi současné humoristy a Zdeňka Zapletala mezi normalizační prozaiky; do odstavce o proletářské poezii (str. 468) patří jistě i Jiří Wolker, ve výčtu ženských básnířek (str. 469) by neměla chybět Zdena Bratršovská a pojednání o satiře by se nemělo obejít bez výrazného prozaika Karla Michala (srv. povídkový soubor Bubáci pro všední den).

Snaha o aktualizaci, dovedenou až do nedávných let, je sice sympatická, ale také značně riskantní: Výběr současných autorů a titulů nemusí být, jak nás učí historie, vždy reprezentativní; může vycházet jen z dočasné módy, zatímco o jiných dílech dosud nevíme, protože je znalci či čtenáři dosud nezaregistrovali, atd.

Jako doklad může posloužit například výčet polistopadových titulů, uvedených pod heslem "Próza" (str. 536): Dá se očekávat, že konzumenti z roku 2010 či 2020 budou považovat rozhovory Olgy Sommerové s názvem O čem sní ženy za "psychologicky závažné", jak tvrdí výklad? Budou hledat poučení o minulosti v Památníku Evy Kantůrkové? A osloví je ještě knihy Barbory Nesvadbové, které údajně "inklinují k tradici grotesky a humoresky"? Je docela možné, že se tyto tituly v příštím slovníku octnou pod hlavičkou "Populární literatura" (kam výklad poprávu zařazuje například Zdenu Frýbovou a Halinu Pawlowskou), případně že z něj vypadnou úplně.

Za kapitolou o vývoji žánru v domácí literatuře následuje ilustrační, konkrétní literární ukázka a příslušná bibliografie. Ukázky jsou vskutku názorné (vyskytuje se v nich dokonce komiksový obrázek a notový part k melodramu), a někdy i překvapivé, jako v případě úryvku z tragédie Františka Turinského, z r. 1821, a v případě črty Karla Havlíčka Borovského, v níž se dočteme -- řečeno dnešní terminologií -- o moskevské katedře bohemistiky z roku 1843 (Havlíček uvádí mj., že kromě ruské katedry existuje "stolice" slovanských jazyků v Paříži, v Berlíně a ve Vratislavi, což je -- ve srovnání s dnešním neutěšeným stavem -- pozoruhodné).

Pokud jde o poslední oddíl, o bibliografii, zdá se, že se editoři záměrně vyhýbají literárním antologiím a profilům významných autorů; soustřeďují se především na teoretické spisy. Přesto se pokusím některé bibliografické údaje doplnit: Literaturu k folklorní slovesnosti (str. 212) by jistě obohatil monumentální, čtyřdílný Plickův Český rok a výbor Láska a smrt, redigovaný Františkem Halasem a Vladimírem Holanem. Stať "Filmový scénář" by mohly osvětlit knižně vydané scénáře Frederica Felliniho a Ingmara Bergmana; v bibliografii k "Rozhlasové hře" a k "Televiznímu seriálu" by mohly figurovat sborníky Rozhlasové hry (1969, mj. s texty Ludvíka Aškenazyho, Miroslava Stehlíka, Josefa Topola, Milana Uhdeho, J. Vilímka a Ivana Vyskočila), Slyšeli jste (1990) a Televizní hry (1966, s texty od Jiřího Hubače, Jaroslava Dietla a Jiřího Šotoly). V divadelní praxi se dosud osvědčuje Moussinakova monografie Divadlo od počiatku po naše dni (Bratislava 1985), komický účin analyzuje na četných příkladech L. Dvorský v Repetitoriu jazykové komiky (Novinář 1984) a přehlídku mýtů nabízejí Světové mýtologie (Orbis 1972) od Z. Kulcsárové. Korektivem některých zkreslených slovníků, uvedených v závěrečné bibliografii (str. 694), by se mohly stát svěže napsané a poměrně vyčerpávající Přehledné dějiny literatury III (SPN 1997), které zpracovali moravští vědci pod vedením L. Soldána (navazují tím na dílo Bohuše Balajky). Zdá se, mimochodem, že bibliografické údaje jsou častou slabinou současných slovníků (dokládá to například značně nevyrovnaný a nespolehlivý Slovník českých spisovatelů od roku 1945, redigovaný Pavlem Janouškem). Je to vina elektronického zpracování, tj. nesoustavných záznamů, nebo zúženého rozhledu redaktorů, kteří přehlížejí starší, spolehlivé prameny? Nebo se dokonce do výběru promítají osobní sympatie a averze editorů, jak to známe i z novinových recenzí?

Objem fakt, shromážděných v jednotlivých statích této knižní novinky, je nicméně úctyhodný. Modernost koncepce vysvitne například ve srovnání s jiným, tematicky příbuzným Slovníkem literární teorie z dob normalizace (vyšel roku 1977 a redigoval ho Štěpán Vlašín). Zaprvé: Hesla ve Slovníku se často spokojují jen s akademickými definicemi, zatímco nová Encyklopedie uvádí zároveň řadu příkladů. Zadruhé: Jednotlivé výklady ve Slovníku nejsou vzájemně sjednoceny (i když -- paradoxně -- vycházejí z téhož, tj. z marxistického názoru), zatímco v Encyklopedii je tato snaha evidentní (vyplývá to zřejmě i z převažujícího podílu dvou hlavních autorů). Zatřetí: Slovník je odpudivě zanesen ideologickými kategoriemi ("Stranickost literatury," "Socialistický realismus" aj.), zatímco Encyklopedie uvádí i "nestylová" hesla, k nimž mezitím literární věda upnula pozornost ("Červená knihovna", "Erotická literatura", "Fantasy", "Happening", "Muzikál", "Western" aj.), a snaží se o ideologickou nestrannost.

Uznávám, že to není snadný záměr -- už proto, že při něm vstupuje do hry i profesionální etika zpracovatele. Literární vědci stále ještě dělí produkci minulých desetiletí na "literaturu tří světů", tj. na "domácí veřejnou literaturu, šedou zónu a literaturu samizdatovou" (typickým příkladem, z nějž jsem si ona označení vypůjčil, je 4. díl České literatury od Jiřího Holého), místo aby prostě vycházeli z předpokladu, že kultura je nedělitelná a že rozhoduje umělecká kvalita, zatímco okolnosti, za jakých dílo vznikalo, jsou přinejmenším podružné. Editoři Encyklopedie vytvářejí protiváhu k jménům, potlačovaným v normalizační éře, tím, že opět vynášejí na světlo autory, kteří v té době mohli publikovat bez zábran (například Václava Honse, Vladímíra Janovice, Jana Kozáka, Bohumila Říhu a J. Šimona), přestože jejich soudy o starší literatuře nesvědčí vůbec o hodnotícím relativismu; počínají si vlastně podobně jako televizní dramaturgové, kteří nasadili před nedávnem do programu seriál o Majoru Zemanovi. Je tudíž pravděpodobné, že leckterého čtenáře napadne, zda to s tou vyvážeností záběru trochu nepřehánějí.

To ovšem nejsou otázky, které by zajímaly mladé čtenáře. Zato starší zájemce, neinfikované komunistickou doktrinou, možná vyvede z míry, že se Encyklopedie vážně zabývá takovými tématy, jako je "Budovatelský román", "Politická lyrika" apod.; pokud si však přizná, že i takové kategorie tvoří bohužel součást naší kulturní historie, dá editorům nejspíš zapravdu a pozastaví se nad něčím jiným: Proč tvůrci Encyklopedie, kteří nevyvazují literaturu ze společenských kontextů, rezignovali na publicistické žánry -- proč tedy kromě hesel "Fejeton", "Esej", "Reportáž" a "Soudnička" (která stojí na pomyslném předělu mezi uměleckou a publicistickou literaturou) nezařadili do knihy také specifická hesla "Zpráva", "Referát", "Sloupek", "Interview" a "Recenze"? Autoři sice hned v úvodu vysvětlují, že místo vyčerpávajícího hesláře "upřednostnili výběr přihlížející k významu, příznačnosti a produktivitě daného žánru v české literatuře", ale čtenář může namítnout, že pro českou kulturu je příznačná právě symbióza literáta a publicisty, jak dosvědčují například (kromě citovaného Karla Havlíčka Borovského) Jan Neruda, Jakub Arbes, Ivan Olbracht, Karel Čapek, Eduard Valenta, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma.

Už to, že Encyklopedie literárních žánrů vybízí k podobným úvahám a podnětům, svědčí o jejím přínosu pro všechny milovníky umělecké literatury; co na tom, že jich v současném, ekonomicky řízeném světě ubývá? Menšinám, jak nás ujišťují sociologové, patří budoucnost.