A to nejen pro Stanislava Grosse osobně, ale též pro stranu, která jej před svým XXXII. sjezdem předem zaštítila v jeho zdvojené funkci šéfa strany i premiéra koaliční vlády. Navíc pro soudržnost samotné koalice to bylo také neblahé znamení.

Známí "zlí jazykové" ovšem hned z toho mohli zároveň vyčíst, že už se blýská na příští (parlamentně-volební) časy. Že ty příští parlamentní volby s velkým náskokem zřejmě vyhraje ODS, se v médiích uvádí už nějakou, stále slušně zapamatovatelnou dobu. Skóre z počátku března 2005 dávalo ODS 35,5 % voličských preferencí, KSČM zhruba polovinu tohoto počtu (17,9 %). Vítěz posledních parlamentních voleb, ČSSD, by v těch příštích volbách měl klesnout až na třetí místo, s dnes pouhými 13,3 %!

Ty posléze zmíněné údaje se hodí mít na mysli i v projekci na ne zrovna "aprílové" hlasování v Parlamentu ČR 1. dubna 2005. Předseda KDU-ČSL Kalousek i poté, co se ujal předsednické funkce ve straně, zůstal mimo vládu St. Grosse. Jako kdyby se již "šetřil" pro příští spolupráci s vítěznou ODS po příštích parlamentních volbách. A ODS tou voličskou přízní, jíž teď už slušnou dobu disponuje, bude i jako vítěz příštích voleb zřejmě potřebovat koaličního partnera. ODS samozřejmě nepočítá pro koalici s "levicovou" ČSSD, tím méně s ještě "levicovější" KSČM.

Lidovci mívají svých 10 % voličské přízně jistých; byli by pro ODS přijatelným koaličním partnerem. (A s úspěchem ve volbách u dalších politických stran a uskupení zatím výzkumy nepočítají. Že tím zavedeným stranám usnadňují jejich politický život, je ovšem zřejmé.) Když teď všichni lidovečtí ministři podali svou demisi (a nezůstali v tom sami!), nutně tím získali další body pro svou příští "středopravou důvěryhodnost", když ta stávající měla být spíše "středolevá", alespoň z hlediska ČSSD.

Miroslav Kalousek má pravdu ve svém tvrzení, že krize nevznikla jako koaliční krize samotného vládnutí vládního týmu, ale vinou osobní důvěryhodnosti premiéra této stávající koaliční vlády. Bylo nepřehlédnutelné v těch diskusích u sněmovního řečniště 1. dubna, že sám premiér zaštíťoval svou pozici deklarovanými úspěchy své vlády, aniž se slovem zmínil o příčinách, které předcházely samotné této parlamentní schůzi a daly k ní zásadní podnět.

Může se debatovat o tom, do jaké míry nedostatečně průhledné finanční zázemí pana premiéra škodí především jemu samotnému (a finančním aktivitám jeho manželky). Nejeden domácí komentátor této naší "vládní" krize podotkl, že v zavedených demokraciích by podobný případ vedl k demisi takto kompromitovaného politika.

Když "lidoveckou" (?) kritiku Grosse začali vnímat politikové ČSSD stále hlasitěji jako "vnitřní věc strany", bylo stále jasnější, že na sjezdu ČSSD v případném zápolení Gross --- Škromach o předsednickou funkci už prestižní důvody posílí Grossovu pozici před volbou. Škromach byl přitom programově lépe na ten sjezd připraven než sám Gross. Je třeba dodat, že ani údajný "německý" model --- personální rozdělení funkcí předsedy strany a vlády --- by tu býval žádné řešení té krize, která nadále trvá, nenabídl.

Kdo sledoval televizní přenos z Poslanecké sněmovny z 1. dubna, možná si všiml, že nakonec ještě se přihlásili o kratší vstupy tři řečníci. Tím posledním byl lidovecký funkcionář Jan Kasal. Ten víceméně vyzval Stanislava Grosse k tomu, aby zvážil, zda by byl schopen podat návrh na případné vyslovení důvěry jeho vládě. Premiér viditelně tohle pocítil jako přímo mířenou ránu. Ztuhl. Musel si uvědomit, že v takovém případě už nemá žádnou solidní půdu pod nohama. Vyzvat k hlasování o důvěře je zcela jiná pozice než pouze neutralizovat hlasování o nedůvěře vyvolané opozicí.

Ani při té "nevinnější" neutralizaci pan premiér nezískal byť náznak účinné podpory sebe a své rozpadající se vlády. Pro tu důvěru v stávající vládu se vyjádřilo jen 76 poslanců, 78 bylo proti. ODS svým návrhem, aby se hlasovalo o vyjádření nedůvěry vůči stávající vládě St. Grosse, vymezila zároveň a navíc nové hranice mezi vládním a opozičním táborem v této sněmovně.

Ať už prezentovali komunisté jakékoli názory během krize nebo nakonec během zasedání Parlamentu 1. dubna, svým postojem umožnili, aby ta stávající krize pokračovala zatím dál. Fakticky se stali Grossovými spojenci. To přece nutně musel očekávat jak sám Gross a za ním stojící ČSSD, tak i KSČM; měli-li oba tito partneři odvrátit hrozbu předčasných voleb, pak už jen s možností nadále do toho mluvit pouze z opozičních lavic pro oba tyto "levicové subjekty.

Neboť když z vůle XXXII. sjezdu ČSSD byl Gross potvrzen jako šéf své strany, byl tím vyslán "signál", aby lidovci ztratili svou předchozí kritickou "rétoriku". To však mohl nakonec někdo po lidovcích chtít stěží. Ale pak o to silněji musel být znovu citlivý post premiéra vlády jako setrvalé "jablko sváru".

I když premiér dnes hovořil o úspěších své vlády, může ode dneška na ně navazovat jen s přímou podporou komunistů. Ta nepřímá podpora KSČM by mu bývala ani při dnešním hlasování nestačila, kdyby tím hlasováním měl sám něco prosadit. Těmi početně dnes sesbíranými hlasy v Parlamentě by Gross nedosáhl ani známého aspoň Pyrrhova vítězství.

Ten nový tlak navozený dnešním hlasováním už je patrný také v tom, jak se dnes ozvali tři další členové stávající Grossovy vlády, že v ní končí, a jak se začali ozývat někteří další politikové přímo v US-DEU (jako posledním "koaličním partnerovi"; že by za tuto stranu ve vládě nakonec zůstal jen Karel Kühnl?).

Takže byla ta krize opravdu dnes zažehnána? Není škoda, že nejen Stanislav Gross, ale i jeho politická strana začali společně vystavovat riziku ten křehký koaliční program? A že teď nadále zůstává v popředí pozornosti naší veřejnosti místo jakéhokoli nyní nejistého vládního programu problematicky "vyřešený" osobní problém pana premiéra?

Tak vysoko nasadit osobní zájem proti tomu, jak zacelit utržené rány prestiži vlastní strany před voliči, to není rozhodně málo. Nepochopil St. Gross, kam už teď vleče za sebou ČSSD v protektorském stínu KSČM? Je to dáno jen nedostatkem soudnosti?! (Miloše Zemana zřejmě na svém posledním sjezdu mluvit neslyšel. Je teď lhostejné, kdo jiný mohl ze Zemanových slov, charakterizujících žádoucího politika, profitovat. ČSSD si dobrovolně podpisuje svůj ortel pro příští volby. Jak to, že si vůbec troufla vytknout si za svůj cíl pro ty volby získat 30 % hlasů? Cožpak jsou dnešní sociální demokraté opravdu raněni slepotou?)