Během první poloviny dvacátého století nad demokraciemi většinou vítězily drsnější strany a režimy, které líčily demokratické vlády jako svou podstatou slabé a hádavé. V druhé polovině dvacátého století to nebylo o nic lepší. Sovětský svaz energicky falšoval volby v desítkách zemí, zatímco americká "realistická" škola mezinárodních vztahů podporovala často děsivé diktátory jen proto, protože byli na straně Západu, a nechávala svrhnout ty politiky, kteří na straně Západu nebyli. Dnes se zdá, že demokracie triumfuje.

Avšak v teorii i v praxi je demokracie plná rozporů a dvojznačností. Stačí například pohlédnout trochu hlouběji na nedávnou ukrajinskou revoluci a objevíte složitou strukturu machinací a mocenských bojů mezi různými elitami.

Poslední dobou vychází celá řada knih, které poukazují na nedostatky demokracie. Lidé přestávají chodit k volbám a v mnoha zemích klesá i počet členů politických stran. Jiní se ptajím, zda je demokracie vůbec slučitelná s volným trhem a se svobodou.

Amy Chua ve své knize World on Fire například ukázal, že trhy a volby často táhnou lidi úplně opačným směrem. Volný trh většinou zvýhodňuje podnikatelskou menšinu, jako například židy v Rusku či Číňany v Indonésii, zatímco vůli většiny v demokracii bývá takové menšiny potlačit. Kniha Michaela Manna The Dark Side of Democracy (Temná stránka demokracie) ukazuje, že ve vznikajících demokraciích může docházet ke genocidě.

Staromódní autokracie jsou většinou stabilní, stejně jako zralé demokracie. Ale v těch zemích, kde lidé najednou dostanou moc, bývá jejich energie často zaměřena proti nepopulárním menšinám, jako jsou Tamilové ve Srí Lance, Tutsiové ve Rwandě či katolíci v Severním Irsku. Je varující, že podle zprávy lidskoprávní organizace Human Rights Watch došlo k mezietnickým konfliktům začátkem tohoto desetiletí, od Arménie až po Indii a po Turecko, vždycky v zemích, kde se nedávno konaly svobodné volby a kde byly opoziční organizace nacionalističtější než vláda., Fareed Zakaria argumentuje ve své nedávné knize The Future of Freedom (Budoucnost svobody), že by Západ měl podporovat svobodu a nikoliv demokracii: teprve když budou práva a svobody v dané zemi pevně zakořeněny, je možno doufat, že budou demokraticky zvolené vlády slušné.

Až do 19. století lehce vítězili v debatách o tom, zda je lepší demokracie nebo monarchie, právě monarchisté. Kritikové demokracie varovali, že každé lidové shromáždění bude nutně nekompetentní a bude lehce manipulovatelné emocemi. Úspěch budou mít nejhorší demagogové a vedoucí politikové budou bezostyšně prosazovat zájmy úzkých mocenských skupin.

Pro čelné představitelé raného politického myšlení, jako byl Montesquieu nebo Hegel, byla demokracie vládní formou minulosti. Většinové informované mínění před rokem 1800 považovalo demokracii za příliš nestabilní na to, aby za ní mohla vzniknout dobrá vláda.

Historie samozřejmě prokázala, že se tito lidé mýlili, jenže to, co převládlo v moderním světě, je úplně jiná demokracie, než jakou měly Athény ve starém Řecku. Moderní demokracie se skládá jen z občasné a velmi omezené volby, kdy voliči hlasují o tom, jaká malá skupina politiků bude rozhodovat jménem občanů. Výhodou je jedině to, že, jak píše John Dunne, máme "rozumnou šanci" takovou vládu už nevolit, pokud už neslouží našim zájmům.

Dunn je hlavně znepokojen nikoliv, že převládla pouze zastupitelská forma demokracie, ale že koncem 18. století a začátkem 19. století byly ideály demokracii kooptovány a zkresleny osobami, které věřily ve volný, konkurenční trh. Tito "egoisté" degradovali demokracii na "služebníka tržní ekonomiky, o níž se ukázalo, že je nejmocnějším mechanismem pro odstraňování rovnosti, jaký kdy lidé vymysleli".

Dunn má podle Geoffa Mulgana pravdu, když poukazuje na paralely mezi vzestupem konkurenční demokracie a konkurenčních trhů. Avšak demokracie také sama utváří volný trh. Rozšíření všeobecného volebního práva koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století bylo především důsledkem růstu ekonomické a politické moci dělnické třídy. Kdekoliv získala dělnická třída právo účastnit se voleb, hlasovala pro starobní zabezpečení, pro zdravotnictví a pro školy. Vědecký výzkum z poslední doby dokazuje, že je po celém světě přímá korelace mezi demokracií a vyššími výdaji na veřejné a sociální služby a silnější ochranou životního prostředí.

Dunn vznáší důležité otázky. Proč, například, jsou nejaktivnější stoupenci prosazování agresivní politiky na podporu demokracie v zahraničí tak pasivní vůči prosazování demokracie uvnitř podniků, nebo dokonce i uvnitř rodin?

Podle Johna Lukacse, autora brilantních knih o Hitlerovi a Churchillovi, je základní chybou demokracie, že lidová suverenita vyvolává celou řadu zel a nakonec ničí civilizaci. Jakmile začnou být politickými suverény všichni řadoví občané, vzniká množství patologických jevů, nejen pronásledování menšin, ale dochází i k zničení demokracie samotné. V roce 1946 odmítal Hans Krekeler, spolutvůrce německé ústavy, do ní včlenit výrok, že "všechna moc pochází z lidu", a argumentoval, že pokud by byla suverenita občanů absolutní, lidé by mohli znovu rozhodnout demokracii odstranit a nahradit ji diktaturou. Musejí prý existovat zákony i práva, která omezují nejen stát, ale i občany.

Tvůrci americké demokracie si byli vždy vědomi nebezpečí, spočívajících v suverenitě lidu, a vypracovali "smíšenou vládu", která měla populismu zabránit. V americké vládě měl být monarchistický prvek, zosobňovaný prezidentem, aristokratický prvek, představovaný volební kolejí a Senátem, a demokratický prvek zastupovaný Sněmovnou reprezentantů. Avšak podle Lukácse za posledních 200 let aristokratický prvek zmizel a zůstává jen nezdravý populismus. Americká civilizace je dnes podle Lukácse charakterizována intenzivním vzrůstem "tělesnosti, vulgárnosti, brutality" a její stát se stal odstrašujícím příkladem nacionalismu v moderním světě, nacionalismu, který je opilý kultem státní vlajky a národní americké výlučnosti.

Demokracie slibovala být otevřenější, přímá, prostá a poctivá, namísto toho se ukázalo, že je často složitá, temná a záměrně manipulativní. Avšak demokracie se vyvíjí v součinnosti nejen s volným trhem, ale také s nyní obrovsky posílenou mocí moderního státu. Pro mnoho vlád je problémem, že jejich autorita je daleko slabší než jejich moc, a tak se obávají činit složitá rozhodnutí například o sociálním zabezpečení či na záchranu životního prostředí.

Oba autoři, uzavírá Mulgan, užitečně připomínají celou řadu hlubokých, a dosud nevyřešených problémů, které se skrývají za tím, co na první pohled vypadá jako téměř všeobecný, univerzální triumf demokracie.