V roce 1945 byla ovšem hmotná převaha západních spojenců drtivá. Kritický moment však nastal uprostřed válečných let, kdy byla před Stalingradem moc sovětského režimu na vlásku, Rommel byl připraven okupovat Egypt, bitva o Atlantik ještě nebyla vyhrána a Američané teprve začínali řádně zbrojit. Vítězství nebylo automatické. Rozhodující byl sovětský odpor. Nejistě, a někdy nekompetentně se sovětské jednotky poučily z lekcí, které jim v roce 1941 daly německé pancéřové divize. Spěšně proběhly improvizované reformy a celá ruská ekonomika se téměř výlučně zaměřila na zbrojení, což vedlo k obrovským bitvám roku 1943, všechny z nichž Rusové vyhráli.

Německá armáda nebyla poražena čistě počty ruských vojáků (do roku 1943 byly usmrceny miliony Rusů a Rudá armáda měla zoufalý nedostatek mužstva), ale bystrou taktikou a solidní technologií jejich nepřítele. Kdyby se toto Rusům nepodařilo, Hitlerovy armády by dále vítězily a obrovské, Německem ovládané hospodářské impérium v Euroasii by bylo pro západní spojence strategickou noční můrou.

Samozřejmě, sovětské vítězství zanechalo kyselou chuť v ústech. Sovětské osvobození zavedlo charakteristiky stalinského státu. Studená válka po roce 1945 vedla k tomu, že bylo obtížné včlenit sovětský příspěvek k druhé světové válce do kolektivní paměti Západu a Sovětský svaz ve své interpretaci také potlačil západní příspěvek k porážce německých nacistů.

Ve skutečnosti se Západ i Rusko navzájem potřebovaly. Sovětské válečné úsilí potřebovalo rozsáhlou západní pomoc, v rámci programu "Land lease". Zbraní bylo málo a Sověti je považovali za podřadné. Ale nesmírně důležité pro ně byly západní dodávky nerostného bohatství, potravin a sdělovací a dopravní techniky. Bez této pomoci by se zřejmě rozložila ruská železnice i dodávky potravin tak, jak k tomu došlo za první světové války.

Zejména po pádu komunismu a otevření sovětských archivů vyšlo najevo, že Rusové vytvořili systém, který se v některých ohledech vůbec neodlišoval od totalitního nepřítele, proti němuž bojovali. Nejenže byli obyčejní Rusové nepočítanými obětmi války, ale navzdory svému válečnému triumfu nedosáhli žádných politických reforem. Avšak i po šedesáti letech bychom si měli připomínat jejich výjimečnou oběť. A nakonec byly národy východní Evropy na tom za nových komunistických režimů neskonale lépe než by tomu bylo za německé nadvlády. Němci plánovali na Východě úmyslně usmrtit uměle vyvolaným hladomorem 35 milionů lidí, které označili za "zbytečné jedlíky", vyvraždili židovské a romské obyvatelstvo.

Chybou je také zapomínat na další oběti na východě - v Číně v důsledku japonské agrese přišlo podle odhadů o život dalších asi 20 milionů lidí. Stejně tak jako sovětská armáda blokovala německé jednotky, obdobně zadržovala početnější, i když méně efektivní čínská armáda japonskou agresi. Toto je málo známé na Západě, ale kdyby bývalo Japonsko v Číně rychle zvítězilo, uvolnilo by to obrovské zdroje na útok proti Sovětskému svazu z východu. I v tomto případě by byl počet západních mrtvých bez pomoci východního spojence daleko větší.

Nakonec měl Západ možnost naplánovat a provést svou globální strategii jen v důsledku schopnosti sovětské a čínské armády zadržovat německého nepřítele, zatímco západní spojenci Německo intenzivně bombardovali.

Odsuzujeme-li sovětskou represi ve středovýchodní Evropě, nesmíme však zapomínat, že západní spojenci bombardovali německá a japonská města až do samého konce války, usmrtili více než 600 000 civilistů a zahájili jadernou éru. Po roce 1945 znovu vnutila Británie a Amerika nedemokratickou imperiální vládu Africe a jihovýchodní Asii. Ani jedna vítězná strana v druhé světové válce nemá právo pohlížet na své vítězství se samolibostí. Snaha dosáhnout vítězství vedla všechny spojence k tomu, že nakonec dělali věci, které byly zcela nemyslitelné.

Je škoda, že se v rámci nynějších oslav šedesátého výročí ukončení druhé světové války nebude uvažovat o tom, jak je možné, že státy, které se považovaly za nositele pokroku a modernosti, propadly v letech 1914 - 1945 děsivé orgii válek, občanských konfliktů, represe a genocidy. Tyto znepokojivé otázky zůstávají. Jestliže to evropské mocnosti dělaly tehdy, co jim brání dnes, aby znovu uvrhly rozvinutý svět do šílenství masové války a státního násilí? Je zapotřebí, abychom těmto zábranám dobře porozuměli. Příště by to totiž mohlo být horší.

Kompletní článek v angličtině ZDE