Zatímco stínovému ministrovi spravedlnosti za ODS JUDr. Jiřímu Pospíšilovi jako představiteli pravice nelze upřít, že k zavedení veřejnosti na nesprávnou cestu obratně zneužil své odborné erudice, nedbalost uchopení tématu levicově orientovaným Petrem Uhlem, je až směšná. Je také patrný podobný posun v přístupu médií jako v případě kampaně proti Stanislavu Grossovi: tam se rychle přestalo mluvit o "nebezpečném" tématu zneužití policie zřízením týmu "Mlýn" a pozornost se přenesla k nesrovnalostem financování různých činností rodiny Grossových, zde odplouvá do zapomnění neurvalý útok nejvyšší státní zástupkyně proti ministrovi spravedlnosti a pozornost se soustřeďuje na civilizovaně probíhající spor se soudy. Základem kritiky ministrova postupu se stala mantra o domnělém rozporu mezi předáním trestního stíhání katarského "prince" do ciziny a ústavním pořádkem země, konkrétně se zásadou, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Někteří autoři jdou tak daleko, že ministrovo rozhodnutí hodnotí nejen jako zásah do práva soudu rozhodovat o přiděleném obžalovaném až do právní moci rozsudku, ale jako újmu na právu obžalovaného, vyjádřeném citovaným výrokem. Zapomínají vysvětlit, k jakému užitku by v tomto případě takové právo obžalovanému bylo.

Pokud budeme chápat věci tak, že ústavní práva účinkují bezprostředně, bez zprostředkující úlohy zákonů a podzákonných předpisů, což je samozřejmě nesmysl, pak skutečně zjistíme v tomto procesu několik vážných poškození základních práv obžalovaného, a to nejen ze strany ministerstva. Především mám na mysli právo stíhaného, aby na něj bylo až do právní moci rozsudku pohlíženo jako na nevinného. Avšak jeho stíhání probíhá vazebně. Životní podmínky ve vazebních věznicích jsou o hodně horší než ve výkonu trestu. Pobyt ve vazbě mu způsobil zdravotní potíže a vyvolal ztrátu hmotnosti 21 kg za necelého půl roku. Ve skutečnosti s ním tedy justice jako s hypoteticky nevinným nakládá před rozsudkem hůře než jako s odsouzeným ( a stejně se děje tisícům dalších vazebně stíhaných).

Posuzováno se stejnou mírou dogmatismu, jakou uplatňují kritici ministrova rozhodnutí o předání věci do Kataru, je trvání soudu na vazbě obžalovaného popřením jeho základních práv. Teprve připustíme-li, že základní práva působí prostřednictvím zákonů a dalších právních předpisů, můžeme přijmout jejich dočasné omezení za zákonem stanovených podmínek a jen v nejnutnějším rozsahu. Přistoupíme-li na to u jednoho práva, musíme tak učinit i u ostatních. V této souvislosti prohlašuji, že dle mého názoru pražští soudci jednají nezákonně, prodlužujíce vazbu obžalovaného, jehož další stíhání u nás zakazuje §448 odst. 3 tr. ř. Ministrovo rozhodnutí proběhlo v souladu se zákonem a je platné i pro arogantní soudcovskou kastu.

Připustím-li, že v "princově" kauze by se orgány činné v trestním řízení mohly obávat útěku obžalovaného a v souladu se zákonem mohou tím odůvodnit omezení základních práv obžalovaného, nemohu jim naproti tomu přiznat nárok na pošlapání jeho práva na doručení obžaloby v překladu do arabštiny (justice nám dobře "zadělala" na další mezinárodní ostudu). Obžalovaný neovládá češtinu tak dobře, aby se mohl orientovat ve složitém právnickém textu a ve vazbě nemá možnost posloužit si v přiměřeném rozsahu pomocí tlumočníka a advokáta. Státní zastupitelství a soud společně a v dobré shodě odůvodňují protiústavní postup v této věci formalisticky, důvody, jejichž nicotnost je v přímém protikladu k významu práva na doručení soudních písemností obžalovanému v jeho mateřském jazyce.

Nejvíce se v souvislosti se sporem mezi justicí a ministrem mluví o právu na zákonného soudce. Předáním trestního řízení do ciziny by podle ministrových odpůrců byl obžalovaný domněle odňat svému zákonnému soudci, čímž by došlo k porušení ústavního pořádku. Podle stejné logiky by bylo protiústavní a tedy neúčinné a bez faktických následků odnětí zákonnému soudci obžalovaného, jehož trestní stíhání by po podání obžaloby zastavil prezident republiky udělením milosti před vynesením rozsudku.

Stejně tak by ve jménu citované zásady nemohlo dojít k odnětí obžalovaného soudci, vyloučenému pro podjatost, z důvodu ukončení výkonu úřadu soudce nebo v případě přikázání věci jinému soudu.

Hnáno ad absurdum, nemohlo by řízení pokračovat v případě úmrtí soudce. Zejména však z hlediska ústavního pořádku trojstranný vztah moci výkonné, soudní a stíhaného občana se řídí zásadou suverenity moci výkonné v rozhodování, zda a kdy vydá stíhaného moci soudní, přičemž moc soudní ji nemůže v jejím rozhodování ovlivnit ani omezit. Výkonná moc má přirozeně také právo za zákonem stanovených podmínek stíhaného občana soudní moci odejmout.

Přesně to se stalo v případě katarského "prince": předáním trestního stíhání do ciziny katarský "princ" přestal být osobou stíhanou na našem území a jeho zákonný soudce na něho čeká v Kataru. Pravomoc ministerstva předat trestní stíhání do ciziny je jednoznačně stanovena trestním řádem, jenž nepodřizuje jeho rozhodování názoru soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že nedílnou součástí našeho ústavního pořádku je nadřazení platnosti specielní právní úpravy ( zde §448 tr.ř.) nad úpravu obecnou (zde §11 tr.ř. a navazující ustanovení). Z ní skutečně vyplývá, že ministerstvo nemělo důvod prosit soudkyni obvodního soudu o souhlas k rozhodnutí ministra, jenž postupoval podle specielní právní úpravy. Ostatně mylnost domněnky o rozporu ministrova rozhodnutí se zmíněnou ústavněprávní zásadou je zřejmá také při významovém výkladu věty "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" s přihlédnutím k použité gramatické formě. Věta vyjadřuje právo občana, tedy zákonem chráněný nárok či zájem, a chrání jej před nebezpečím, že by byl o ně připraven jako pasivní objekt rozhodování třetí osoby, stojící mezi ním a soudcem, popř. nad nimi. Má význam zejména jako ochrana obžalovaného před možností účelové změny přidělení případu soudci.

To ale není případ kauzy katarského "prince", jenž pro sebe právo na souzení českým soudcem neuplatňuje, naopak považuje náš soud za nepřátelský, upírající mu základní práva. To, čeho se dožadují soudci pražských soudů, by muselo být formulováno jinak, např.: "nikdo nesmí být odňat soudci, který mu byl přidělen po převzetí obžaloby soudem." Zde už ale není ani stopy po právu stíhaného občana, zřejmé je pouze právo moci soudní manipulovat s ním jako s pasivním předmětem.

Výkladem smyslu zásady "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" se ostatně několikrát zabýval Ústavní soud ČR, a své stanovisko, závazné a samozřejmě nerespektované pražskými soudci a autory různých filipik proti postupu ministra Němce, vyjádřil např. v nálezech III. ÚS 232/95 a III. ÚS 132/04. Pružnost internetového prostoru mi dovoluje citaci: "Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož i nestrannost jejího výkonu, je zvlášť zdůrazněna dalším ústavním příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 7 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb.).

Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc".

Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru."

Uvedený citát dokládá, že senát JUDr. Petra Stutziga a všichni publicisté, kteří jeho nesmyslné stanovisko začali horlivě používat k ohlupování veřejnosti, použil odvolání na zmíněný ústavní princip ve zcela nepatřičné souvislosti. Nevěřím tomu, že páni soudci jsou nevzdělaní a jednali nevědomě. Vnímám proto jejich výrok jako další ukázku násilného účelového ohýbání paragrafů k obhajobě nezákonného postupu justice, jichž lze najít ve výrocích soudů celou řadu.

Výrok Městského soudu v Praze proto nepovažuji za projev svědomitého, uvážlivého a nestranného výkladu práva, ale za akt účelové soudržnosti soudů za účelem obrany sobeckých fiktivních práv nad zákon a ostatní vrstvy obyvatelstva se vyvyšující kasty soudců. V tomto názoru jsem blízko mínění obhájce obžalovaného, uznávané právní autority, JUDr. Josefa Lžičaře, jemuž profesní ohledy samozřejmě nedovolují použít tak ostré formulace.

Ústavní pořádek také předpokládá horizontální a vertikální dělbu pravomocí a odpovědnosti mezi orgány státní moci. V případech, kde dochází k setkávání a prolínání kompetencí, zákon je má vymezit jednoznačně, aby nedocházelo k dvojkolejnosti rozhodování a odpovědnosti. Z toho vyplývá, že např. soud nemůže zasahovat do té oblasti rozhodování ministerstva, která je v jeho výlučné pravomoci. Tou je zcela určitě řízení mezinárodněprávních vztahů a jednání. V případě, že zákon nevymezí v některých oblastech hranice kompetencí zcela jednoznačně, ten, kdo se cítí krácen ve své pravomoci, má právo přenést spor před příslušný soud. Náš právní řád se vznikem podobných situací počítá a řeší je jednoznačně.

Povinnost soudkyně JUDr. Moniky Křikavové respektovat pravomocné rozhodnutí ministra je dána ustanovením §9 tr.ř. Pokud se přesto domnívala, že ministr zasáhl nesprávně do její pravomoci, měla přerušit řízení a v souladu s ustanovením §10 odst.b) tr.ž. měla požádat o právní názor Nejvyšší soud ČR. V žádném případě neměla "na truc" ministrovi zahajovat hlavní líčení.

To, co pražské soudy předvádějí, není nezávislost justice, ale justiční svévole. Ostatně působnost obvodního soudu je územně omezená. Soudce obvodního soudu nemůže rušit závazky, které v rámci své zákonem vymezené pravomoci přijal ministr vůči cizímu státu, protože by tím přesáhl hranice obvodu své působnosti. Přiměřeně to platí i pro Městský soud v Praze.

Jedná-li tedy někdo v rozporu s ústavním pořádkem, pak to jsou pražské soudy, které nerespektují zákonem vymezenou dělbu kompetencí mezi orgány státní správy. Krátí současně základní práva obžalovaného, jemuž brání, aby se dostavil před svého zákonného soudce v Kataru, nezákonně omezují jeho osobní svobodu a nutí ho žít v podmínkách, škodících jeho zdraví. Dokonce zasahují do práv cizího státu, jenž nemůže pokračovat v stíhání svého občana, ačkoli mu bylo předáno kompetentním orgánem České republiky. Poškozují tak mezinárodní prestiž státu.

Jenže co je mezinárodní prestiž vlasti proti velikášským představám o kastovní nadřazenosti soudců nad zákon a ostatní společenské vrstvy?

Pouhá "malina".