Jedním z jejích kořenů je nacionalismus. Oproti osmnáctému století, kdy si Angličan Sterne jen tak jezdil po Francii, s níž byla jeho vlast ve válečném stavu, nový věk přinesl opravdovou nevraživost a nedůvěru mezi evropskými národy. Nacionální izolacionismus a egoismus víc než kdy předtím prorůstal do širokých mas, pro něž jiný Evropan byl jinaký cizinec a dávno již ne především člověk téže kultury a týchž humánních ambicí jako za dob osvícenství. Tak jako bylo smeteno světoobčanství kdysi, může být smeteno i dnes.

V tomto ohledu je snad i škoda rozbití Rakouska-Uherska na malé nacionalistické státečky, mezi nimiž Československo bylo spíše světlou výjimkou. Jejich bezmoc a bezvýznamnost z hlediska velké evropské politiky se jim staly osudné. Takové státy existují na světě dodnes a nikoho příliš nepohoršuje, že se v nich Západ neangažuje (příkladem může být Tibet, Čečna, KLDR, moderní dějiny afrických států atd.).

Největší strach v meziválečném období měl civilizovaný svět patrně z komunistů. Ne snad proto, že by bohatým vzali jejich nadbytek a chudým dali, co jim chybělo, ale proto, že to byli hrdlořezové. Masaryk, který si Marxe upřímně velmi cenil, dovezl z Ruska jasnou zprávu: Lenin a jeho bolševici jsou nestoudní vrazi. Hrůzovláda Stalinova to jen potvrdila -- příkladem může být vyvraždění zhruba sedmi miliónů Ukrajinců uměle vyvolaným hladomorem na začátku třicátých let. Důležité je si uvědomit, že evropské komunistické strany v té době podléhaly centrálnímu řízení z Moskvy.

V Německu, zdecimovaném více francouzskou nacionalistickou nenávistí, vtělenou do tzv. versaillského systému, než první světovou válkou samotnou, rostla bída, pohrdání demokracií a liberalismem, čili i vliv komunistů. Hitler byl jasnou alternativou. Jevil se dostatečně ostrý a civilizovaný (likvidace židů byla i za dob Třetí říše přísně tajnou operací, tím méně o ní věděli němečtí občané před válkou), aby zabránil rudému nástupu. Stavěl se nepřátelsky vůči židům, kteří ztělesňovali kapitalismus, liberální řád a kteří především byli nenáviděni všude v Evropě po celá staletí. Zahrál také na romantickou strunu dávných krvelačných bojů, které oslavují nejen germánské legendy. Národ jako tribalistické společenství uspořádané kolem svého Vůdce, předurčené dějinami ke konečnému vítězství, jež přinese rozkvět celému světu, neboť každá rasa konečně přijde tam, kam podle pravdy (zjištěné vědou) patří. Úsvit kmenové civilizace byl nadosah...

Británie a Francie se zalekly preventivního úderu, který měl přijít po militarizaci Porýní. Ba angličtí mladí džentlmeni jezdili na výměnné pobyty do nacistického Německa. Nemalé části Evropanů Hitlerův kulturní sen musel lahodit, vycházel totiž z premis, které zdědili z hloubi devatenáctého století. A naděje, že se obrátí na Východ a zbaví kontinent strachu z bolševiků, byla jen přirozeným dovršením niterných sympatií.

Rakousko i Československo byly jen bezvýznamné státy, navíc překážely Hitlerovi v té cestě, již si Evropa tak vroucně přála -- na Východ. Kdo by se kvůli nim s Německem bil? Která západní matka, dojatá vlastním pacifismem a filantropií, by posílala svého syna umírat v tak strašné válce, jakou by rozpoutali Britové a Francouzi, kdyby neustoupili? Dost válek! Vezu vám mír! Mnichovská zrada, která nikdy žádnou zradou nebyla, nýbrž uzrála jako plod velice racionálního rozhodování, byla podepsána. Mezitím se Německo a SSSR začaly sbližovat. To, co je spojovalo, byl nepřítel i pohled na svět. Oba režimy nenáviděly Západ a zároveň sdílely naději ve šťastné zítřky garantované brutální genocidou, tyranií a lží. Spojenectví obou bylo nakonec podepsáno... a do Německa mířily bohaté zásoby obilí z Ukrajiny.