Nedávné bouřlivé debaty kolem drahoty mi připomněly téma, které se mi již několik roků dere před oči. Rozeznávám některé podobné rysy v situaci a projevech sociálně slabých lidí bez ohledu na původ. Za vynikající proto pokládám zveřejněné pásmo rozborů romské problematiky Jana Potměšila. Navrátilo mne totiž k několikerému pohledu na obsah pojmu „kultura chudoby“.

S pojmem samotným jsem se setkala poprvé v rubrice „Téma“ časopisu Respekt 4/2005 a doslova mne šokovalo, jak popisované příznaky odpovídaly mé tehdejší zkušenosti. Ne kdesi na východu Slovenska, ne u Romů, ale u rodin českých nebo smíšených a uprostřed Čech.

Těsně po prezidentské volbě mi dlouholetý kamarád z Brna napsal: "Mrzí mě, že naše životy jednou ponesou nálepku Klausova éra."

Moc se mi ten rychlý závěr nezdá. Z pupku mu ještě čouhá neskonalé zklamání z poslechu rozhovoru o tom, který ctihodný zástupce lidu si jiným ctihodným zástupcem lidu vytře brýle, nebo co vlastně (poslední dobou se mi při poslechu parlamentního zpravodajství rapidně zhoršuje sluch). Pokud vyjdu z vlastní zkušenosti, mě dnes -- až na výjimky -- nikdo neříká, že jsem vyrostl "v Husákově éře", poněvadž ta doba je jednoduše dávno pryč.

V prezidentských volbách, které se konaly v pátek 15.2. nad Janem Švejnarem vyhrál, jak se dalo čekat, Václav Klaus, byť to bylo těsnou většinou. A to i když se jednu chvíli zdálo, že jeho protikandidát má jisté šance.

Vedle uhranutosti osobou V. K. značnou částí poslanců (hlavně členů ODS, kteří volili jednomyslně) se na tomto výsledku podepsal i zarytý antikomunismus členů strany Zelených, kteří odmítli přistoupit na požadavek komunistů, aby ve vládní koalici, jíž jsou členem, podpořili celostátní referendum o zřízení radarové stanice USA v Brdech, což konec konců není nerozumný návrh.

tisková zpráva Bertelsmannovy nadace

Německý rating vidí českou demokracii a tržní hospodářství na špičce -- vláda by však neměla polevit v provádění dalších reforem

Berlín, 18. února 2008: Česká republika je nejúspěšnějším transformačním státem světa. Mezi 125 analyzovanými zeměmi se její demokracie a tržní hospodářství vyznačuje největším rozvojem. K tomuto závěru dospěla mezinárodní srovnávací studie německé Bertelsmannovy nadace, tzv. transformační index, který byl dnes zveřejněn v Berlíně. Podle jeho závěrů se Česká republika ve srovnání s předcházejícím sledovaným obdobím zlepšila o další dvě místa a předběhla dosavadní šampióny Slovinsko a Estonsko. Poté vedle Tajwanu následují rovněž bezprostřední sousedé České republiky, Maďarsko, Slovensko a Polsko.

Stran volby hlavy státu: tělo nezklamalo! Místo korpusu národa volí prvního občana partaje, v nichž se zpravidla rozpouští svobodně jednající člověk. Prostor pro sebeuplatnění má nenápadný půvab stranické byrokracie a lobbismus. Přísliby o vhodnosti výběru prezidenta lidem jdou do větru. Kolik pevných slov garantovalo před pěti lety příští přímou volbu po vzoru Slovenska, Polska, Rakouska, Srbska, Ruska, Francie či USA. Jenže populistické sliby se slibují, blázni se radují. Hradního pána volí a napříště také zvolí placený zastupitelský sbor. Chumel zákonodárců, kteří by přenesením výtečné pravomoce výběru (a zpravidla nějakého zavázání si) prvního občana na občany řadové, o mnoho přišli. Obvyklou, celkem průhlednou výmluvou bývá představa, že podobná změna pravidel by musela zákonitě měnit vliv vrcholného ústavního činitele. Což samozřejmě není pravda. Přímo volení, a nikterak mocní prezidenti sídlí v Bratislavě nebo Vídni.

Prezidentská volba nepřinesla podle očekávání žádné velké překvapení. Zkušený harcovník, který se vyzná v zákulisních procesech Václav Klaus uhájil mandát hlavy státu i pro dalších pět let. Měli bychom si ale dobře zapamatovat způsob, kterým byl letos hlavou státu na období do roku 2013 zvolen. Staronový prezident měl cestu k vítězství otevřenou již dávno dopředu, potřeboval získat 141 hlasů z celkového počtu 281 zákonodárců (200 poslanců + 81 senátorů). ODS totiž nyní má 122 zákonodárců, takže potřeboval získat již jen 19 dalších hlasů, což ale nebylo úplně jednoduché. Někteří "nezávislí" senátoři a také lidovci se však netajili svými sympatiemi ke Klausovi. Náhončí hlasů pro Klause tak měi svůj úkol ulehčený, l ulehčený, navíc sociálnědemokratičtí zběhové Pohanka a Melčák opět v pravý čas zvedli na povel ruku, tak jak jim bylo "doporučeno", píše čtenář Miroslav Pořízek.

Milan Daniel se na adresu ČSSD ptá, kdo koho zradil při presidentské volbě. Tuto otázku nejen lze rozšířit na veškerou politiku sociální demokracie, ale dají se z ní odvodit i požadavky, které musíme na její politiku klást, chceme-li si aspoň udržet naději, že se v této zemi ještě najdou politici, které zajímají životy a osudy nás, lidí žijících z mezd, platů, důchodů a podpor, lidí nepodezděných rozkradenými majetky a potenciálně nejzranitelnějších v nadcházejících globálních krizích všeho druhu.

K volbě prezidenta už toho bylo napsáno a vyřčeno hodně. Přesto mě včerejší vyjádření nadstranického prezidenta a čestného předsedy ODS Václava Klause přimělo k napsání pár řádků.

V Nedělní partii řekl, že za zvolení vděčí široké občanské podpoře.

Jiří Paroubek pokládal za potřebné vyjet po předsedovi KSČM Filipovi hned po skončené prezidentské volbě. Šéf ČSSD, zřejmě aby předešel tomu, že tak bude někdo hodnotit jeho samého, oznamuje médiím, která po každém plivanci na komunisty lační, že "Filip je buď neschopný, nebo všeho schopný".

Proběhnuvší prezidentská volba svědčí především o hluboké krizi levice. Žádného z kandidátů nelze považovat za kandidáta levicového, máme-li pod levicovostí na mysli respekt k vůli většiny občanů a reprezentaci jejich zájmů.

Sociální demokracie se kvůli své vlastní impotenci, způsobené jak vnitřními rozpory, tak ideovou bezzásadovostí, nechala Stranou zelených vmanipulovat do prosazování pravicového kandidáta.

Prezidentská volba - druhé kolo, Pražský hrad 15. 2. 2008

Více než sedm set snímků z prvního kola voleb a osm set snímků z druhého kola voleb v archivu Britských listů dokumentuje velmi surově to, jak volba probíhala, i to, jak se tvářili jednotliví účastníci této povedené taškařice. Sociálním demokratům a Zeleným se podařilo zvolit Václava Klause. I když měli vlastního kandidáta, za kterým "neochvějně stáli od začátku až do konce". Zopakoval se tak podraz z předešlých prezidentských voleb, kdy ČSSD nepodpořila svého kandidáta Zemana. Tehdy zradily dvě desítky sociálních demokratů a komunistů. Nyní k prohře Jana Švejnara stačila jedna odoperovaná poslankyně Zelených a jeden sociální demokrat, který až tak dalece nebyl sociální demokrat. Směšné výtky na adresu komunistů od předsedy ČSSD Paroubka jsou jen hysterickou dohrou pro ty, kteří neumějí počítat. Bobošíková odstartovala kampaň do Evropského parlamentu, ale nezasáhla do vlastních voleb. Absence Zubové a hlas Snítilého stačily. To, že KDU-ČSL se zachová jako chytrá horákyně a své hlasy rozdělí, se vědělo předem. Jsou to přece dvě strany. Jedna pravicová a druhou tvoří lidovci... Václav Klaus byl zvolen, protože hlas biskupů a jejich modlitby za miliardové odstupné byly vyslyšeny. . Veřejně před očima všech. Stejně tak veřejně jedni lobbovali a druzí hlasovali. I když mnozí hlasovali jinak, než chtěli původně. Ale to je jejich odpovědnost. Někteří chtěli dokonce nehlasovat, neb Klaus za osmnáct, Švejnar bez dvou za dvacet. Přesto hlasovali. A je jedno jak. Protože Klaus za osmnáct, Švejnar bez dvou za dvacet. Obhájit svůj krok před spolustraníky a voliči je součástí mandátu každého voleného zástupce. S rizikem, že už zvolen nebude. Václav Klaus zvítězil. Zvítězil Bursík a Topolánek. Zvítězila jejich vize koalice. Vedlejším efektem, skoro "kolaterální škodou" tohoto aktu je, že ČSSD má o jednoho ze strany vyloučeného přeběhlíka více. A eroze klubu pokračuje tím více, čím více si předseda Paroubek myslí, že politiku lze dělat silou. Odhalili se Zelení. Neschopnost Bursíka a Paroubka přesvědčit nejen všechny poslance ve svých klubech, ale i několik lidovců o volbě Švejnara a stvořit tak na troskách Klausova křesla novou koalici je vizitkou jejich politických schopností. Už jsem o nich psal - v článcích "Chcete prezidentem Klause? Najměte si Paroubka" a "Co udělal Paroubek pro vysvětlení Švejnarových kvalit". A tak všichni volili podle hesla, že bližší zmuchlaná košile stávající koalice než vyžehlený kabát té příští. Klausovy způsoby po upynulých osmnáct let sice vytvořily vekslácký kapitalismus a podnikání na dluh, nevyvolaly ale sociální otřesy. Ani otřesy vládní. Mirek Topolánek má otevřenou cestu k vládě do konce svého mandátu, neboť i Zeleným moc zachutnala tak, že se jí nebudou chtít dobrovolně vzdát. I když z jejich programu se nezrealizuje skoro nic a Klaus nevynechá jedinou chvilku, aby jim uprostřed dvacetistupňového mrazu v podhradí nevysvětlil, že to oteplování určitě není opravdu globální....

FOTOGALERIE BL - 2. VOLBA 15. 2.
Osoby, předsálí , kuloáry a detaily ze sálu: Štěpán Kotrba 12345678

FOTOGALERIE ČRo - 2. VOLBA 15. 2.
Španělský sál: Khalil Baalbaki 1-4

FOTOGALERIE BL - 1. VOLBA 8.-9. 2.
Osoby, předsálí a kuloáry: Štěpán Kotrba 123456

FOTOGALERIE ČRo - 1. VOLBA 8.-9. 2.
Španělský sál: Khalil Baalbaki 1-10

... a nakonec proměny nálad ministra zahraničí Schwarzenberga během projevu kandidátů
       

Klaus versus Švejnar - prezidentské volby 2008 TÉMA BL

Jeden z mála velmi českých hostů utajených setkání Bilderberg Group (Stenungsund, Gothenburg, Švédsko), ředitel New York University v Praze, člen správní rady Sorosova Open Society Fund, člen výkonného výboru Bakalova sdružení Lípa, Zielniecova klubu Osma a havlovské Nadace Forum 2000. Ale i bývalý architekt Čtyřkoalice, bývalý ředitel výzkumu a analýzy americké vlivové vysílačky Radio Svobodná Evropa a ředitel východoevropských studií amerického vlivového centra Freedom House. To všechno a ještě poněkud víc je absolvent mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě Jiří Pehe. Jestliže Jiří Pehe píše v deníku Právo, že Klausovo znovuzvolení zhorší vztahy s USA, tak to nejspíše bude pravda. Velvyslanec USA Graber, stojící v předsálí a odškrtávající si počty hlasů, se při zvolení Václava Klause prezidentem netvářil nadšeně, ale značně kysele. Je to dobrá zpráva nebo ne? Podle mého je to jediná dobrá zpráva, která znovuzvolení otce kupónové privatizace provází.

Štěpán Kotrba zajímavě i když na můj vkus poněkud nacionalisticky a paranoidně argumentuje, že znovuzvolením Václava Klause do funkce českého prezidenta byly zřejmě do určité míry zpřetrhány vazby mezi českou a americkou politikou. Pochvaluje si, že se Klausovým zvolením zmírnil "tlak amerických 'vlivových' skupin" na Českou republiku. Důkazem toho má být v deníku Právo vyjádřené zklamání Jiřího Peheho, že nebyl českým prezidentem zvolen Švejnar.

V pátek 15. února odpoledne jsem členům semináře o českém filmu na Glasgow University měl možnost sdělit, že českým prezidentem byl zvolen Klaus. Přítomna byla i - ano, americká! :) historička Mary Heimannová, která léta vyučuje historii na zdejší skotské Strathclyde University. Její reakcí - a ta dáma zná poměry v Česku hodně podrobně a velmi inteligentně je umí analyzovat - bylo: "To je blbý".

Dobrý den dámy a pánové, ve Španělském sále nehovořím poprvé. Před třemi lety jsem zde na pozvání Českého svazu bojovníků za svobodu četla Přísahu buchenwaldského vězně. Bylo to začátkem dubna 2005. Stejně jako každý rok se tehdy vzpomínalo na ty, kterým nebylo souzeno žít jako lidé. Na ty, kterým divoké politické, společenské a válečné turbulence dvacátého století nedovolily prožívat běžné radosti i starosti každodenního života. Ta dubnová vzpomínka se vztahuje k Mezinárodnímu dni politických vězňů a dnes patří všem. Bez ohledu na to, zda zemřeli jako hrdinové v boji za svobodu své země nebo jako bezmocné oběti, odvlečené od svých blízkých a umučené v nelidských podmínkách. Svornost ve smrti tak činí tyto vzpomínkové akty důstojnými. Přesto nebylo lehké k ní po roce 1989 dospět. Hladina emocí ve společnosti, rozjitřené spoustou těžkých historických křivd, potřebovala čas, aby nechala promluvit rozum.

Moje kandidatura na prezidentku České republiky vzbudila řadu spekulací. Proto považuji za potřebné sdělit veřejnosti svůj vlastní a nikým nevykládaný postoj. Stejně jako ostatním občanům naší země se mi nelíbí současná strnulost a nevýkonnost politické reprezentace, která zdegenerovala do podoby údržbářské čety. Příčiny jsou jasné a všeobecně známé. Skutečnou politickou soutěž nahradila taktika zájmových skupin, které parazitují na těle naší demokracie. Jejich vyrovnané síly zakonzervovaly politický vývoj na úrovni devadesátých let minulého století.

Vážení páni předsedové, vážené senátorky a poslankyně, vážení senátoři a poslanci, vážení členové vlády, dovolte mi, abych své dnešní vystoupení zahájil poděkováním těm z vás, kteří jste mi před týdnem dali svůj hlas, a abych poděkoval všem, kteří se minulý pátek a sobotu snažili zachovávat důstojnost prezidentské volby. Ta je hodnotou sama o sobě.

Považuji to sice za prazvláštní výsadu, ale v této chvíli pronáším již svůj pátý kandidátský projev. Ověřil jsem si, že od zrodu našeho novodobého státu tento úkol či příležitost či poctu ještě nikdo neměl.

Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené paní senátorky, páni senátoři, vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážená paní Bobošíková, vážení hosté. Když jsem vyhlásil svou kandidaturu na úřad prezidenta, mnozí mě přesvědčovali, že nemám šanci. Když jsem namítal, že David v boji s Goliášem také neházel prak do žita, mnozí se jen zdvořile usmívali. Mé přesvědčení do souboje jít pramenilo z pocitu, že jak mé názory, tak i můj postoj k veřejnému životu, můj náhled na situaci naší země i můj přístup k prezidentské funkci odpovídají postojům a názorům mnoha spoluobčanů.

Dnes mám tu čest před Vámi znovu stát, neboť první volba dopadla patem. Děkuji vám, kteří jste se ztotožnili s mou vizí, děkuji občanům, kteří podporují moji kandidaturu.

Prezidenta ČR Václava Klause včera znovu zvolili legislativci, nerozhodným hlasováním, které bylo údajně poškozeno hrozbami, úplatky a korupcí, píše ve své zprávě z Prahy společnost BBC.

V nedávných dnech údajně dostali někteří poslanci a senátoři poštou střelný prach a kulky ve snaze ovlivnit jejich volbu.

Klaus získal 141 hlasů při společném hlasování asi 280 poslanců a senátorů.

Nejkontroverznější otázky týkající se volby byly vztahy k Evropské unii a plány umístit americký raketový systém na českém území.

Prezident Klaus má pověst jako pevný euroskeptik a podporuje americké návrhy umístit radar na základnu nedaleko Prahy.

Reportér BBC z Prahy uvádí, že bylo zapotřebí dvojí volby, šesti kol hlasování a týden intenzivního přesvědčování, během něhož se údajně celá řada legislativců stala terčem hrozeb a vydírání.

Mafiánský nátlakový styl z minulého týdne vyvolává u pozorovatelů otázky, nakolik česká politická kultura upadla, konstatuje korespondent BBC.

Zdroj ZDE

Poslední herecký výkon poslankyně Zubové (neúčast na prezidentských volbách) ze strany Zelených, kterou jsem volil, mne donutil k mentálnímu výkonu.

Vstal jsem od televize a podíval se na záznamy jejího hlasování. Při tom jsem narazil na stránky http://www.kohovolit.eu/cz/poslanci.php

Nalezl jsem tam nejen to, že jsem tu paní skutečně hlasem pro zelené pomohl dostat dop parlamentu + hlasování všech poslanců a senátorů o nejdůležitějších zákonech, ale i webovou kalkulačku.

Konečně někdo zprovoznil, to co má každá méně ušmudlaná hypoteční banka. Tady se nepočítají úroky, ale naše vlastní osobní shoda v hlasování poslanců.

K mému překvapení mi tam s názorovou shodou 39 % vylezl lidovec. Zamyslel jsem se nad sebou.

Pak nad tím čísílkem. Co to je? Co to znamená? Pak jsem se uklidnil, protože to znamená, že jsem z 61 % člověkem. Tedy z necelých dvou třetin. A to je opravdu, ale opravdu docela hezké číslo.

Ministr Nečas má tak špatnou krátkodobou paměť, že ho z výkonu veřejné funkce diskvalifikuje.

Posuďte sami.

Německá vláda prý zaplatila asi € 5 miliónů za podrobné informace o německých milionářích, jimž pomáhala lichtenštejnská banka LGT krátit jejich daně. Spiegel online píše, že jde o 125 vyšetřovacích řízení, o více než 1000 podezřelých osob a o daně až ve výši € 4 miliardy.

V Německu se muselo stát něco zajímavého, že začal předseda Spolkového svazu německého průmyslu (Bundesverbandes der Deutschen Industrie (BDI)), Jürgen R. Thumann požadovat, aby kolegové protizákonně jednající manažery podniků odmítli, a že předseda odborů Ver.di Frank Bsirske nyní chce, aby platili bohatí manažeři z příjmů nad 2 miliony euro daň ve výši 80 procent.

V čele české zahraniční politiky stojí muž tohoto jména -- Karel Schwarzenberg. Nelíbí se mu zásady mezinárodního práva, Charta OSN a její ustanovení, ale horuje pro používání ochuzeného uranu, který účinněji zabíjí lidi a zamořuje dlouhodobě atomovým zářením životní prostředí a vše živé v jeho dosahu. Trochu ojediněle v těchto dnech požadoval dokonce rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii k hranicím Ruska. O americké základně na českém území ani nemluvě. Svérázně si přizpůsobuje i výklad mezinárodního práva ve věci Srbska, a to kupodivu v zájmu kosovských teroristů (dobové označení USA). Pro mnohé, kteří sledují politické zařazení různých stran v Evropě, je nepochopitelné, že toto vše se děje právě pod vlajkou Zelených.

Kdyby nám, Čechům, chtěl dnes někdo odejmout část našeho historického území -- například severozápadní hraniční pás od Karlovarska přes Ústecko až po Náchod a od Lanškrouna po Ostravu, zvaný Sudety -- to bychom řvali! Možná bychom to území i bránili proti nacionalistickým bojůvkám, možná bychom se domáhali ochrany ze strany "mezinárodního společenství".

V souvislosti s nanejvýš kontroverzním tématem samostatnosti Kosova jsem si vzpomněl na velmi výstižnou kapitolu z knihy známého německého historika Johanna Wolganga Brügela (rodáka z moravských Hustopečí), která je součástí jeho obsáhlé knihy Češi a Němci 1918-1938. Byť od prvního vydání uplynulo již čtyřicet let, tak stále neztrácí na aktuálnosti, což dosvědčuje i její nedávné české vydání (Academia 2006). Myslím, že neuškodí, když si některé krátké pasáže z výše zmíněné kapitoly připomeneme. Níže citované myšlenky jsou totiž v ostrém kontrastu se současným řešením tohoto mocensky zpolitizovaného problému.

Na webu jsem našel odborné stanovisko historika Jana Rychlíka ke Kosovu,ZDE se kterým plně souhlasím. Zajímavé je, že jeho varování před odtržením Kosova je již téměř 9 let staré (4. května 1999). V této souvislosti chci podpořit jasný postoj Lubomíra Zaorálka (ČSSD), ale také (i když bohužel diplomaticky velmi opatrný) postoj prezidenta Václava Klause.

"Postoj musí být zcela opačný. Imperativem mezinárodního práva se musí stát právo národa na sebeurčení až do úplné nezávislosti," píše pán Alexander Železný v Britských listoch dňa 15.2.2008 v článku "Proč by měli Srbové vůbec něco dělat se samostatností Kosova?" pravdepodobne v reakcii na článok pána Iva Šebestíka z toho istého dňa. Ako príklad ďalších kandidátov na sebaurčenie ktoré im na rozdiel od Kosova mocnosti odopierajú uvádza Baskicko, Čečensko a ďalšie. A hoci si pán Železný správne všimol, že v Kosove nežijú Kosovania ale Albánci, nevšimol si už na mape hneď vedľa Kosova štát ktorý sa nazýva Albánska republika. Kosovský Albánci nie sú samostatný národ, sú súčasťou albánskeho etnika, ktoré nežije len v Kosove ale aj iných častiach Balkánu a ktoré si svoj nárok na sebaurčenie dávno uplatnilo vo svojom štáte. Ich štátnosť nespochybňuje Srbsko ani nijaká mocnosť, zdůrazňuje Michal Švantner.

Vcelku souhlasím s panem Cvekem a jeho hodnocením české školské fyziky. Přesto si nejsem jistý, zda je to možné chápat jako zastání se pana Tichánka. Se školskou výukou fyziky a ostatních přírodních věd v Česku může být spokojen jen málokdo z těch, kteří se pohybují v prostředí živého výzkumu. Na druhou stranu se obávám, že podobný závěr je možné udělat o prakticky každém všeobecném školském systému ve světě. Pro příklad doporučuji kapitolu Posuzování knih podle obálek ve Feynmanově knize To snad nemyslíte vážně. Pokud je někde na světě skutečně kvalitní a efektivní systém výuky školské fyziky, rád se s ním blíže seznámím.

Materialismus (přívlastek "exaktních" je nadbytečný) přírodních věd a fyziky zvláště, je jen metodologický přístup k přírodním jevům, které si troufá věda popsat. Může tedy popisovat jevy, které lze opakovaně měřit. Klasická (řekl bych "biflovací") školská fyzika je dokonce vyjmenovává (a zkouší -- brrr!). Látka, těleso, pohyb, síly, světlo, teplo atd. Fyzika se zabývá jen věcmi fyzického světa, věcmi reálně (materiálně) existujícími. Nezabývá se jevy, které nejsou za standardních podmínek opakovatelné a u nichž nelze (zase tím opakováním) prokázat reálnou interakci s materiálním světem. Velmi často se setkáte s tvrzením, že nějaký jev toho typu (např. kruhy v obilí) vysílá neznámý, ale dokumentovaný druh energie. A tedy, že ta energie je "vědecky" prokázaná. Zde je skryt první omyl (nebo snad úmysl?), věda může odhalit nanejvýš taková tajemství, která jsou předmětem jejich zkoumání. Nemůže jít dál (rozumí se mimo vědu) a také dál nejde.

K poznámce Borise Cveka dodává:

Reakce na diskusi k článku Bohumíra Tichánka: na příspěvky Štěpána Kotrby, Jiřího Šolera, Petra Frishe a Jiřího Štěpána.

Kolik vědců exaktních oborů se zamyslí: Pozor, celý život to posuzuji takhle, můžu nebo nemůžu se mýlit?

Rakouská organizace "Atomkraftfrei Zukunft - Bezjaderná budoucnost" uspořádala minulý týden "Týden protestů proti slovenské jaderné elektrárně Mochovce". Konal se před pobočkami finančního ústavu "Erste Bank" ve Vídni a v Linci, kde desítka aktivistů byla vyzbrojena transparenty s nápisem "Atomová banka? Ne, děkujeme". Kolemjdoucí vyzývala prostřednictvím letáků , aby na ni vyvinuli tlak a přiměli ji ke zrušení půjčky ve výši 800 milionů eur na výstavbu dvou nových reaktorů Slovenské elektrárne a.s. Kromě toho již předtím 29. ledna vyvolali aktivisté v hornorakouském sněmu iniciativní návrh pro zemskou vládu, týkající se výstavby bloků 3. a 4. jaderné elektrárny Mochovce. Sněm ji žádá, aby se Vídeň oficiálně obrátila na slovenskou a italskou vládu, na Radu Evropské unie, Evropskou komisi a poslance Evropského parlamentu s upozorněním na nebezpečnost jejich výstavby.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

S výjimkou otužilého houfu neokonzervativních optimistů a oficiálních apologetů Bushova režimu se dnes skoro všichni shodují v tom, že Spojené státy zabředly v Iráku do ošklivého a sebezraňujícího maléru. Vedou vleklou válku s partyzány, kterou nemohou vyhrát. Přitom velmi mnoho kritiků invaze USA do Iráku jak ve Spojených státech tak v Evropě opakovaně říká, že Spojené státy nemohou "jen tak odejít". Co znamená neodejít není moc jasné, ale podle všeho to znamená udržovat v Iráku po značně dlouhou dobu vojska a základny USA, zatímco se Spojené státy budou marně snažit, aby irácká vláda, které dělají poručníka, dosáhla přiměřený stupeň kontroly nad územím Iráku a aspoň trochu obnovila podmínky pro mírový život občanů.

Zkoumejme, proč se říká, že Spojené státy nemohou "jen tak odejít".

Dokonáno jest.

Včerejším zvolením Václava Klause dostala diskuse o článku Tajná volba ANO, Švejnar NE alespoň na čas akademický charakter. Přesto chci poděkovat oběma autorům, kteří na můj článek navázali – Petru Novotnému a Janu Rovenskému – za to, že velmi správně postřehli podstatu výchozí část mého vstupu: boj o Hrad začal sporem o pojetí mandátu poslance a senátora. Kdybych se měl pokusit shrnout, v čem si s pány Novotným a Rovenským rozcházím, asi bych mluvil o dvou hlavních věcech. Tou první je odlišení mezi ideálem a reálným životem; tou druhou je právně-politologický výklad aktuální podoby mandátu.

Dovolte mi, abych vám objasnil současný postup Komunistické strany Čech a Moravy při druhé volbě prezidenta republiky a snad i širší program naší strany, ze které tento postup logicky vyplývá.

Naše strana je stranou marxistickou, vychází z dodnes nepřekonané analýzy raného kapitalismu, kterou podal Karel Marx již v XIX. století, a je nástupnickou stranou někdejší Komunistické strany Československa. Vy všichni však jistě velmi dobře víte, že nástupnictví neznamená otrocké pokračování, a to dokonce ani v monarchii, natožpak v parlamentní demokracii. Hlásíme-li se ke slovu "komunistická", neznamená to nic více a nic méně, než že se nevzdáváme myšlenky na sociálně spravedlivou společnost, která ideály Velké francouzské revoluce, onu známou triádu "volnost, rovnost, bratrství" bezezbytku naplní i v oblasti hmotných statků.

Kdyby kuřáci museli každoročně vyplnit formulář, dodat fotografii a zaplatit 10 liber (cca 350 Kč) za vládní povolení kupovat si cigarety, daleko více by se jich vzdalo kouření, konstatoval v britském rozhlase profesor Julian Le Grand, předseda organizace Health England.

"Asi 70 procent kuřáku si přeje přestat kouřit. Takže kdyby se jim trochu ztížilo pokaždé znovu začít kouřit, anebo vůbec začít, mělo by to velký dopad."

Nápad je jedním z návrhů, které organizace Health England posílá na britské ministerstvo zdravotnictví ve snaze zabránit chorobám obyvatelsta. Organizace Forest, která zastává práva kuřáků, konstatovala, že návrh je "šokující".

Podrobnosti v angličtině ZDE

Někteří mí kamarádi říkají, že by bylo úplně nejlepší, aby se ženy vrátily zpět do kuchyní a staraly se o blaho svých manželů a dětí, protože k tomu jsou přírodou předurčeny. Nic proti tomu, když některou ženu bude bavit dnes a denně aportovat mužovi domácí obuv či noviny, když za ni onen dotyčný zaplatí sociální a zdravotní pojištění a onu dotyčnou domácí hospodyňku dotyčný nevymění v letech druhé mízy za mladší atraktivní model, pak možná lze hovořit o svobodné volbě(?)

Rovnost příležitostí žen a mužů není v tom, že ženy a muži jsou stejní, ale v tom, že mají i různé fyzické předpoklady, proto ani zde není splněna podmínka, která je uváděna v důvodové zprávě k vypovězení Úmluvy Mezinárodní organizace práce 45 z 21. června 1935 o zaměstnávání žen podzemními pracemi v podzemí a dolech všech druhů a článku 8 odst. 4 Evropské sociální charty z 18. října 1961., vzešlé z útrob pravicové vlády. V tomto případě nejde o rovnost pohlaví, ale o fyziologické předpoklady, které jsou i mužů i žen různé. A kterou je třeba respektovat. Stejně, jako pánské a dámské záchodky v zázemí Topolánkova kabinetu.

Při pročtení Čulíkovy obsáhlé knihy o současném českém filmu Jací jsme zůstává v mysli snad jen povzdychnutí, že se česká filmologická obec nechala v reflexi současné kinematografie předběhnout Janem Čulíkem. I Čulíkovy Britské listy se již delší dobu specializují na dobývání aktuálních prvenství žhavě ukvapenými komentáři, aby ostatním mnohdy ukázaly, že tudy cesta nevede.

Lucie Česálková, Literární noviny

Kniha je k dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE. Ukázka z jedné ze shrnujících kapitol a obsah knihy ZDE

"Neocenitelná historicko-kritická práce, přehledná, vnímavá a dobře napsaná."

Josef Škvorecký, 6. ledna 2008

Právě přichází na předvánoční trh nová kniha o českém filmu od Jana Čulíka. K dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE

V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně "pokleslých" komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá "nejlepších pětačtyřicet" --- snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí.

Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům.

Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro jeji podporu nevzchopí?

V lednu 2008 přispělo celkem 161 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 56 692.22 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.1. 2008 částku 246 031.56 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 783.89 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.