Fyzika (a fyzikové) nikdy a nikde netvrdí, že takové jevy nejsou. Pouze zastávají jednotné stanovisko, že tyto jevy nepatří do fyziky a nemohou být vědeckými (fyzikálními) prostředky zkoumány. Tečka.

Ta tečka je tam na místě, ale pozor na nastavenou nohu. Celá řada jasnozřivých aspirantů (meta)fyziky totiž opáčí:"A co přírodní zákony, ty jsou také materiální? Jak to, že příroda poslouchá přírodní zákony?" A další nutkavé otázky co to jsou ty fyzikální zákony, proč je ty jevy poslouchají, kde se ty zákony vzaly a proč platí pořád stejně. Jenže žádné "přírodní zákony" neexistují. To pouze my, přemýšlející lidé, se pokoušíme přepsat pozorované jevy do jakési soustavy, které tak říkáme. Žádná příroda nebo vyšší inteligence či první hýbatel nám tyto "zákony" nesdělil. Jsou výslednicí tisícileté zkušenosti lidstva. Byly a jsou pečlivě odpozorovány. A vždy, když nesouhlasil nějaký pozorovaný jev s touto soustavou, byla tato soustava upravená, opravená nebo i nově přepsaná. Tak to vidíme od Aristotela přes Galilea, Kopernika, Keplera, Newtona a mnoho dalších až po Einsteina.

Dovolím si krátkou odbočku. S tím, že ty zákony platí pořád stejně, si také zcela jisti nejsme. Objevila se např. úvaha, že gravitační konstanta nemusí mít v celém vesmíru stejnou hodnotu, jakou naměřili teď naposledy na Stanfordově univerzitě.

První pochybovačem byl nositel Nobelovy ceny za fyziku (1933) a tvůrce teoretické formulace kvantové mechaniky Paul Dirac už v roce 1937. Jeho hypotéza se dnes nazývá Large Number Hypothesis, hypotéza velkých čísel. Dirac si všiml, že z některých velkých čísel lze vytvořit zvláštní poměry a ve svém dopise časopisu Nature poukazuje na dvě z nich. Obě čísla dávají řádově srovnatelnou hodnotu. První z nich se ale mění se stářím vesmíru. Dirac si pohrával s myšlenkou, že by podobnost obou čísel nemusela být náhodná, ale obě by mohla v poměru tvořit přirozenou malou konstantu. To by ale znamenalo proměnnost druhého čísla s časem a tím i proměnnou gravitační konstantu, která by byla nepřímo úměrná stáří vesmíru. I tuto hypotézu však jednou čeká prověrka pozorováním. Jevy, které tato hypotéza předvídá -- např. proměnný poloměr dráhy Měsíce -- se zatím vymykají možnostem měření (změna o jednu stomiliardtinu za rok).

Každá věda a fyzika zvlášť, je báječná proto, že nenabízí -- na rozdíl od víry -- hotová řešení. Každý pokrok, každičké zpřesnění našich vědomostí je téměř okamžitě následováno propastí nepoznaného, větších a dosud nevídaných rozměrů. I to může být motivací desítek (možná stovek) studentů, kteří každoročně obsazují přijímací řízení fyzikálních fakult. Přesto však platí, že základní motivaci pro pozdější studium získává žák už na základní škole. Co je obecně motivací k učení? Nejprve identifikace s rodičem, později se vzorem, kladný emoční vztah k rodiči nebo k vysněnému ideálu, potřeba činnosti, snaha o vyniknutí. Postupně pak novost, rozpor, odlišnost od očekávání -- údiv jak je něco takového možné.

Dále i funkční libost -- úspěch v činnosti, radost z činnosti.

Žijeme v rozkolísané době. Změnilo se mnohé a se změnou přišel také rozval hodnot. Doba zesurověla nyní neskrývanou snahou žít na účet skutečných tvůrců materiálních hodnot. Kdosi trefně poznamenal, že žádná společnost se trvale neuživí vzájemným prodejem limonád.

V takto definovaném prostředí se stávají motivační činitelé (identifikace s rodičem, později se vzorem, kladný emoční vztah k rodiči nebo k vysněnému ideálu, potřeba činnosti, snaha o vyniknutí) jakýmsi křivým transformátorem. Ten pak produkuje směs, která vyvolává výzvy jako "Všem, jejichž hlas je slyšet."

Modly byly strženy, ale s nimi padly i vzory. Od 29. října 1981 do 5. března 1991 vysílala bratislavská redakce Československé televize 30 dílů pořadu Okna vesmíru dokořán, kde byl hlavním účinkujícím Dr. Jiří Grygar. Je autorem více než stovky odborných prací i celé řady populárně naučných knih a vzdělávacích pořadů. Je velice zvláštní, že neúnavného popularizátora srovnatelného s R. Feynmanem, vědce, astrofyzika, který se vsadí o facku s režizérem, že ujede vzdálenost Praha -- Bratislava na kole za méně než 48 hodin (stihnul to za 36 hodin), člena výboru prý "bizarního" spolku Sysifos, někdo považuje za prkenného a nimravého omezeného tmáře neschopného bojovat za vědu, za její otevřenost a kritičnost k sobě samému

Nadpis článku, který tady a teď kritizuji je:Učebnice českých fyziků nejsou intelektuálním dobrodružstvím.

Jsem učitelem v důchodu. Vidím ve školství řadu chyb, které nejenže probíhající reforma nenapravila, ale ještě prohloubila. Je to na ZŠ např. vztah matematiky a fyziky. Nikdy bych se však neodvážil označit učebnici Milan Rojka s kolektivem -- Fyzika kolem nás za učebnici, kde je kladen obrovský důraz na rutinní výpočty a na přijetí "fakt" v podobě rovnic a zákonů, jak tvrdí autor zmíněného článku.