Následující komentáře pak již jen komentovaly politickou taktiku stran, které naprosto rezignovaly na politickou strategii. Levicový volič mohl jen bezmocně sledovat trapné politické divadlo, v němž se hrálo o osobní prestiž a skupinové výhody jednotlivých politických seskupení, nikoliv ovšem o jeho zájmy.

V přímém televizním přenosu viděli občané politickou scénu, která se zcela uzavřela sama do sebe a dovršila tím svůj proces odcizení od voliče. Je pak toto ještě demokracie?

Lidé žijící z průměrné mzdy či jí blízké částce, měli a mají pocit, že se o ně nikdo nezajímá, že demokracie jim nic nepřináší. Není pak divu, že se v mnoha průzkumech veřejného mínění začal objevovat výrazný postoj deklarující srovnatelnost současných poměrů s poměry před rokem 1989.

Souboj dvou pravicových kandidátů jen utvrzuje většinové mínění, že politikům na názorech veřejnosti vůbec nezáleží a že dokonce vůbec nezáleží ani na těchto občanech samotných. Politika se tak opět jeví jako něco velmi vzdáleného běžnému životu průměrného občana, jako něco, na co nemá a ani nemůže mít žádný vliv. Je nutno podotknout, že v tomto systému zastupitelské demokracie tomu tak skutečně je.

Ze stávajících politických stran má na tom největší vinu ČSSD. Ta spočívá v jejich neschopnosti včas postavit vlastního kandidáta prosazujícího zájmy běžných občanů jak ve vnitřní politice, tak v politice mezinárodní. Zatímco ODS velmi jasně prosazovala svého kandidáta po celou dobu jeho předcházející prezidentské funkce, ČSSD začala hledat svého na poslední chvílí, aby pak sáhla po kandidátu pravicovém, podstrčeném jim Stranou zelených. Tato taktika byla a je ovšem sebedestruktivní, pokud ovšem má ČSSD vůbec zájem být považována za levicovou stranu a tudíž prosazovat zájmy neprivilegovaných občanů. Pokud je celá její levicovost jen marketingovým tahem k oklamání potenciálních voličů, pak byla podpora pro Jana Švejnara skutečně geniální. Levicový volič jí byl utvrzen v přesvědčení, že jeho hodnoty a jej reprezentující politika nemá v současné době žádnou naději na prosazení a nezbývá mu než volit mezi větším či menším pravicovým zlem. Přičemž ovšem zůstává nezodpovězenou otázka, který z kandidátů byl tímto větším a který tímto menším pravicovým zlem. To by mohlo rozhodnout až skutečně chování Jana Švejnara v prezidentské funkci.

Avšak všechny tyto úvahy nás vedou do pravicové pasti. Skutečně je nutné zcela rezignovat na prosazování zájmů občanů? Skutečně je nezbytné stát se nástrojem agresivní americké zahraniční politiky a posloužit jako jejich nástroj nejen k boji o globální hegemonii USA, ale i k oslabování či přímo rozbíjení EU? I o tyto a mnohé další otázky v "naší" prezidentské volbě šlo.

Musím konstatovat, že v těchto politických čachrech se nejchytřeji zachovala KSČM. V situaci, kdy logicky nechtěla volit žádného kandidáta, nabídla ČSSD spolupráci (nemám tím na mysli taktický tah s paní Bobošíkovou). ČSSD si mohla zachovat tvář ještě na poslední chvíli a připojit se k požadavkům KSČM na jasnou deklaraci postoje prezidentských kandidátů k referendu o americkém radaru. Ovšem neučinila to a tak jen potvrdila starou zkušenost se sociálně demokratickými politiky, kteří obyčejné lidi nakonec vždy zradí.

Co bránilo ČSSD, aby alespoň rok předem našla a veřejnosti prezentovala svého vlastního kandidáta reprezentujícího autentické levicové hodnoty? Námitka, že by byla malá šance na jeho prosazení odkazuje jen na krátkodobý horizont uvažování sociálně demokratických politiků. S pravicovým kandidátem rovněž neuspěli a ještě přitom ztratili tvář. A pokud by uspěli, mohli být důsledky pro ČSSD ještě horší. Levicová strana podporovala pravicového kandidáta, který prosazuje cizí vojenskou základnu na území našeho státu, kandidáta, který prosazuje pravicové ekonomické reformy, kandidáta, který se nevypracoval jako politik, ale přišel jako deus ex machina, aby tím jen potvrdil ubohost a neschopnost naší vlastní politické scény. Důsledky pro prestiž ČSSD jako levicové strany by byly zničující.

Volby skončily, avšak neměli bychom zapomenout. Kdo zapomene, ten je odsouzen k opakování.

Je načase, aby na scénu začali vstupovat přímo samotní občané. Od zkorumpovaných politiků se ničeho pozitivního nedočkáme.

Vzhledem k presidentské volbě je prvním krůčkem k nápravě odebrat toto právo poslancům, kteří nikoho nezastupují, kromě sebe samých, a vrátit jej do rukou samotných občanů.

Tímto prvním krůčkem je tedy prosazení přímé volby prezidenta občany. Ta je ovšem v tomto procesu skutečně jen prvním krůčkem, měnícím mentální mapu mocenského pole. Význam a důležitost se přesouvá od prodejných a bezzásadových politiků k nám, občanům. My, občané jsme ti, kterým patří tento stát a proto jen my sami máme právo rozhodovat o tom, koho dočasně pověříme jeho správou.

Ovšem budeme-li volit přímo prezidenta, je pak jen již logické, abychom stejné právo uplatňovali i vůči starostům měst a obcí i vůči krajským hejtmanům. I oni by měli být voleni přímo občany.

V systému zastupitelské demokracie se totiž ztrácí důležitý demokratický princip, podle něhož všichni politikové jen zastupují nás občany, ale nemají žádné právu nám vládnout či zneužívat námi jim jen dočasně svěřenou moc k vlastnímu prospěchu. Velká část poslanců a senátorů svým chování skutečně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Aby k tomu nemohlo docházet, je nutné tyto naše dočasné zástupce účinně kontrolovat. Jak je totiž rovněž již velmi dlouho známo, každá moc korumpuje.

Systém přímé volby proto musí být doplněn právem občanů na odvolatelnost jimi zvolených politiků, a to kdykoliv, nikoliv jen v termínech řádných voleb.

Toto vše ještě není systém přímé demokracie, jak je známý z mnoha jiných zemí, ale byl by to podstatný krok k nápravě naprosto prohnilé politické scény v České republice. Jak kdysi napsal Jan Hus: Psi se perou o kost. Vezmi jim ji, a oni přestanou. Tou kostí je majetek, politická moc je prostředek k jeho získání. Je načase vzít ji z rukou politikou a vrátit ji do rukou jejích jediných právoplatných držitelů -- občanů.