Při pátečním rokování ve staroslavných prostorách stalo se, co nastat mělo. Každý trochu zorientovaný musel předpokládat vítězství Václava Klause. Už fakt, že se poněkud mimo obyčej konalo veřejné hlasování, a tím pádem z "formality" první volby vznikla volba druhá, je svým způsobem malý zázrak. Její odkývání pro nový duel těmi, jež ji napoprvé demagogicky prohlašovali za ostře nedůstojnou, mluvilo za všechno... Podruhé byla režie modré veřejné volby vedena daleko jistější rukou. Skoro stojí za to citovat středoevropský příklad z předminulého století -- Bismarckovo sjednocení Německa proběhlo "krví a železem". V českých poměrech "obálkového" mafiánského kapitalismu přibylo navíc pátrání ve svazcích Státní bezpečnosti.

Po celé zemi se rozlehlo zadunění, když "falešnému a prázdnému" Mirku Topolánkovi spadl kámen ze srdce. Zase neprohrál. Lepší prezident na Hradě než pan čestný předseda a profesor v ústředí na Jánském vršku. Předák vlády a Občanské demokratické strany, naše hvězda, lumen, fluidum utesané v konjunkci smrku a borovice byl očividně nervózní. Ale podle kongresové rady hejtmana Bendla "s tím něco dělal", neboť všechny během volby slyšitelně do onoho tělesného otvoru poslal pouze jedinkrát.

Do skutečných potíží zabředla parlamentní levice. Padají obvinění rozkmotřených. Opoziční Česká strana sociálně demokratická zažila již poněkolikáté v tomto volebním období neblahé důsledky toho, s čím občanští demokraté udělali krátký proces po "sarajevském" vystoupení vnitrostranické opozice. ČSSD se potýká s neloajalitou významných složek členstva. To leckdy vstoupilo z ryze kariérních příčin během Zemanova soustředěného budování partaje. Jaké by mělo být Paroubkovo konkrétní poučení z krizového vývoje volitelů, je nabíledni. Občanská demokracie volila klausovskou minulost, aby jí dále opouštěla. Lidový dům důkladnější oddělení od někdejších poměrů a veličin čeká.