Kosovo podle mého názoru nemá bez dohody se Srbskem ani to nejmenší právo vyhlásit svou suverenitu, neboť proti němu hovoří (z mého hlediska klíčové) i nevyvratitelné historické právo Srbska na toto území.

Jak nás poučili zkušenosti posledních desetiletí, v tomto světě [...] platí, že bezvýhradné naplnění práva na sebeurčení s sebou přirozeně a nezbytně nese omezení práva na sebeurčení někoho jiného. Existuje-li tedy nějaká izolovaná sporná otázka, může být jen těžko vyřešena pouhou aplikací teze o právo na sebeurčení, pojímaném jako všemocné zaklínadlo.

[Je zajímavé], že anglická (původní) verze Charty [OSN] vůbec neužívá výrazu „právo na sebeurčení“, hovoří jen o „zásadě sebeurčení národů“. Se zásadou se pak v tomto smyslu nakládá jako s daností, nikoli jako s cílem, o nějž je nezbytné usilovat. [Je patrné], že autoři měli na mysli jen právo národů vládnout sami sobě, nikoli právo se odtrhávat (secession).

J. W. Brügel uvádí i stanovisko specialisty na otázky mezinárodního práva Huberta Armbrustera z Mohuče:

Nárok na sebeurčení obsahuje vždy požadavek vůči existujícímu státu, aby omezil výsostná práva na určité území, v krajním případě se jich i vzdal. Princip suverenity logicky vylučuje právo na sebeurčení. Vzhledem k tomu, že princip suverenity je principem starším a zakořeněnějším, má před právem na sebeurčení přednost. Zatímco nárok na suverenitu je poměrně jasně vymezen, u práva na sebeurčení není jednoznačně stanoveno ani to, co je jeho objektem a kdo je jeho subjektem. Neexistují měřítka, podle kterých by se dalo posoudit, zda stát může být nucen zříci se určitého území či některých svých výsostných práv, anebo podle kterých by se dalo jednoznačně určit, jaké atributy musí jednotlivé kolektivum mít, aby mohlo právo na sebeurčení uplatňovat. Ani pojem národa se nedá vymezit tak, aby se nevztahoval na skupiny, v jejichž případě by prosazení jejich práva na sebeurčení znamenalo zjevné porušení principu suverenity.

J. W. Brügel o něco dále pokračuje: Sebeurčení jakožto požadavek v podstatě demokratický má smysl právě jen ve sféře demokracie a tolerance, kde jde o střízlivé zvažování dvou možností, z nichž ani jedna nesmí žádné zúčastněné straně připadat neúnosná.