Velmi si nemyslím, že by jejím výrazem skepse bylo zklamání, že Američané Klausovým znovuzvolením ztrácejí v ČR vliv. Heimannová mimochodem jako první vyjádřila při přijetí ČR do NATO v březnu 1999 skepsi, v tom smyslu, že toto přijetí absolutně neznamená, kdyby mělo dojít k dalšímu Mnichovu, že se Západ na Českou republiku nevykašle.

Klaus prostě symbolizuje něco, co je pro vnější svět nepřijatelné - absolutní ješitnost, omezenost páralovského normalizačního inženýra, neschopnost vnímat vnější svět v jeho pluralitě, a ano, toleranci vůči mafiánským praktikám, které vznikly za jeho éry. Jeho znovuzvolení do funkce českého prezidenta je signálem domovu i vnějšímu světu, že představitelé České republiky dávají přednost před civilizovanými mezinárodními hodnotami místní, vzdorné, sice samostatné, ale často na velmi pochybných hodnotách založené existenci.

A mimochodem, pro Štěpána Kotrbu: Vlivové agentury samozřejmě ve Spojených státech existují, a USA se skutečně snaží prosazovat v různých zemích světa svůj vliv. Otevřenou otázkou však opravdu zůstává, jestli by bylo horší, aby ČR byla "americkou kolonií", anebo "klausovským královstvím".

Štěpán Kotrba nemá příliš podrobné informace o strukturovanosti americké společnosti ani o tom, že západní společnosti jsou svou podstatou pluralitní. Dodržuje se v nich princip "clear blue water" - oddělenosti jednotlivých vlivových center. Soros opravdu není Bush. Americké organizace za lidská práva opravdu neprosazují americké vládní zájmy. "Nevládní" organizace opravdu většinou neprosazují zájmy svých finančních sponzorů. Vím, že v českém domácím kontextu, kde vládne ódéeskou tak často opakované, manipulativní přesvědčení (které má obhájit její vlastní praxi), že "nikdo není nezávislý", je něco takového nepochopitelné. Zralé západní společnosti se však nedají stoprocentně poměřovat mafiánskou situací v ČR. Amerika opravdu není monolitní Rusko. Švejnar by byl do ČR přinesl čerstvý vzduch - jiný způsob jednání a jiné, velmi "neklausovské" hodnoty. Podobně, jako by to býval v roce 2000 udělal Jiří Hodač, kdyby jeho reforma v České televizi zvítězila.

Jenže ono je ještě velmi brzo. Možná že nikdy nebude později. Česká republika se vždycky, v klíčových momentech, navrátila k svému normalizačnímu étosu, mírně pozměněnému postkomunistickou érou. To, že tento normalizační étos (čachrování a pragmatické boje o osobní moc, bez ohledu na to, jak se mají občané) v zemi dál vládne - toho je vyjádřením i nynější "volební" vítězství Václava Klause.