Čas je naší neustále vnímanou veličinou, takže i další odstavce tohoto textu můžou být všeobecně srozumitelné.

V klasické Newtonově nauce čas není zkoumatelný; plyne rovnoměrně. Může být chápaný jako souvislý sled změn spojených s přemísťováním hmoty. Kdežto relativistický čas svou prokazatelnou proměnlivostí nabízí hlubší pochopení charakteru této veličiny. Snad přibližuje i možnost její definice.

Názory výpočetně ověřitelné mívají větší naději, že by mohly odpovídat skutečnosti našeho světa. Po několik staletí věda hledala, jak vyjádřit chování hmoty matematickými rovnicemi, a byla úspěšná. Nyní by mohlo být snazší nacházet neznámé příčiny chování hmoty, když její projevy známe stále přesněji. Začít zpětně pátrat, jak mechanika Vesmíru funguje, když její výpočetní souvislosti jsme poznali. Tyto opačné postupy se podceňují - převádět poznatky vyjádřené matematickými vztahy zpět do smyslových zážitků. Hledat mechanické modely a tím upřesňovat, kde to vlastně žijeme.

Koncem 19. století fyzika usoudila, že některým souvislostem už mechanické modely stanovit nelze - například elektromagnetickému poli, později teorii relativity. Lze však namítnout - vždyť Vesmír je sám sobě mechanickým modelem. Tedy doposud skryté vyjádření, srozumitelné našim smyslům, čím je podmíněné chování hmoty, by mělo být k nalezení! Ať už se hmotná částice přesunuje z místa na vzdálené místo skokem nebo jakkoliv jinak ještě zvláštněji.

Před časem jsem navštívil pracoviště technické vysoké školy v Praze. I jako člověk umístěný mimo vědu jsem byl laskavě přijatý. Avšak získaný závěr byl udivující. Netýkal se smysluplnosti či nepotřebnosti mých fyzikálních nápadů - mechanických modelů, jejich obhajitelnosti či vyvratitelnosti. Ani neobvyklého zobrazení prostoru, vždyť mnoho znala už matematika 19. století.

Ke konci představování mých modelů vědec zmínil, že on by si nedovolil podobný názor o umělém vzniku našeho světa předložit kolegům veřejně - že by snad Vesmír mohl být po promyšleném projektu a výstavbě následovně nějakou nadřazenou civilizací provozovaný. Z tohoto varování teoretikova jsem byl překvapený. Obávám se, že názorová normalizace československé společnosti, která skončila převratem roku 1989, ještě přetrvává v exaktní vědě. Lidská společnost značně důvěřuje vědě a málo vnímá, jaké omezení věda sama sobě ukládá z ideologických důvodů! Vesmír nesměl být před svým vznikem projektovaný?

Chápu, že by bylo nepříjemným osudem vědcovým býti uklován. Jenže popsané omezení dnešní exaktní vědy na materialismus je lidstvu ke škodě. Ve vědě vzniká větší množství názorů k různým problémům poznání. Pozornost se věnuje i názoru, že velký třesk vesmírné hmoty měl vzniknout z ničeho. Že každým okamžikem vzniká velké množství dalších nových vesmírů. I velmi nezvyklé názory věda zodpovědně zvažuje.

Bílou barvu tvoří několik barevných složek. Člověk žijící omezeně - ve světle růžové barvy - je spokojený; světlo má, ale očima tuto barvu světla nepoznává. Mylně ji má za bílou. Naopak vyjde-li do prostoru osvětleného bílým světlem, vnímá ho zprvu jako zbarvený zeleně. Bude tam zmatený, nedokáže se v novém postavení správně zorientovat. Avšak omezení životních otázek, omezení na materialismus, může vést ke zmatení mimořádně podstatnému.

Provedení světa nám prvotně představují smyslové zážitky. Je víc názorů na to, čím jsou vlastně vyvolávány - co je příčinou toho, že vnímáme vlivy působící na naše lidská těla, že posuzujeme měnící se projevy hmoty svýma očima, ušima, nosem, pokožkou či jazykem. Vždy však vnímáme svým vědomím. Podstata lidského vědomí, vědomí sama sebe, není srozumitelná; těžko kdy naučíme námi vyrobený počítač, aby vnímal sama sebe. Podobně ani sčot nebo Pascalův počítací strojek zřejmě sám sebe nevnímal, ačkoliv uskutečňoval logické operace. Tak jako je řeší dnešní elektronický počítač, i když jiným způsobem.

Je snáze k vysvětlení, jakým způsobem oko vnímá světlo a jak mozek vjemy dotvaruje, opraví, kdežto souvislosti přenosu zážitku z mozku do lidského vědomí už prozkoumáme obtížněji. Jenže právě zdůvodnění vědomí sama sebe, málo srozumitelné, je pro náš výskyt ve hmotě velmi podstatné. Ani dnes nevyvrátíme staré názory posuzující, co se vlastně skrývá za našimi smyslovými vjemy. Nevyvratitelné názory však věda posuzovat nebude.

Dávno odešlý fyzik Ernst Mach soudil, že objektem vědy jsou komplexy počitků, které nemají objektivní příčinu. Byl přesvědčený, že zvláště fyzika získá největších vysvětlení od biologie, a to od analýzy smyslových počitků. Že předměty vnějšího světa nezpůsobují počitků, nýbrž komplexy počitků tvoří tělesa. Život jako "počítačová" virtuální realita odpovídá Machovu posuzování. I v kvantové mechanice lze uvažovat Machovým způsobem.

Thomas Samuel Kuhn, americký teoretik vědy, kdysi prosadil názor na vědecké paradigma. Výhodou obecně přijatých představ je schopnost odfiltrovat neobvyklé i podivné názory, které jsou s nimi v rozporu. Určují nejobecnější směr bádání. Přes obrovské úspěchy vědeckého poznání je však materialistická názorová hranice nastavena příliš blízko zavedenému mínění; tím ztěžuje hledat a nalézat. Technicky zaměřený člověk může zvažovat i exaktní názor o životě odehrávajícím se v podmínkách prostoru, který byl připravený předem uměle. Teistický názor - kdysi svou podstatou iluze, dnes spíš virtuální realita.