Troufalou Filipovou podmínkou pro podporu Jana Švejnara bylo, že se SZ postaví proti stavbě amerického radaru. Bursíka nemusel nikdo jistě dvakrát přesvědčovat, aby to odmítl. Jednak s komunisty nemluví (a když, tak jen proto, aby jim ucedil, co mají dělat), jednak u něj i záchvěv myšlenky na to, že by jim dal zapravdu vyvolává kopřivku. Také si to ale nemůže dovolit kvůli svým koaličním partnerům, kteří ho už tak posílají "do prdele" (cituji Ivana Langera). Kdyby podmínku komunistů přijal, poslal by ho Langer zřejmě "bručet".

Kandidát bohatého restituenta s ekologickým myšlením byl naordinován jejímu členstvu včetně svých málo čitelných názorů, jež jsou programu Strany zelených a životní filosofii mnoha jejích členů na hony vzdálené. Když Paroubek zjistil, že se s Bursíkem na nikom jiném nedohodne, začal hrát proti ODS podle jeho pravidel. Do hry chtěl vtáhnout komunisty. Ti se postavili na zadní, a měli pravdu. Proč volit mezi jedním za osmnáct a druhým bez dvou za dvacet?

Sociální demokracie vyčítá Snítilému, že ji zradil a volil Klause. Je jistě zvláštní, že kovaný sociální demokrat, za něhož se Snítilý pokládá, volí za prezidenta čestného předsedu opoziční strany. Co však udělala sociální demokracie jiného, když volila Jana Švejnara, muže, který se "k sociálnímu cítění" přihlásil pár dní před volbami, a to zjevně proto, aby si naklonil strany zleva a jejich voliče? Co udělala tato strana, když rezignovala na svůj program a nominovala kandidáta, jenž vyznává zcela jiné hodnoty?

Dva měsíce před volbami v roce 2006 poskytl Jiří Paroubek ČT rozhovor, ve kterém prohlásil: "Já si dovedu představit americkou základnu s raketami na některém z těch nevyužitých vojenských újezdů. Bylo by to přínosem pro daný kraj, hlavně ekonomicky. Ale je otázkou, jestli si nevyberou raději Polsko, to by ale u nás mohl být potom alespoň radar." Když ovšem Paroubek zjistil, že dvě třetiny veřejnosti jsou proti jakékoli cizí vojenské přítomnosti na našem území, a proti přítomnosti největšího světového agresora zvlášť, otočil o 180 stupňů. Najednou se mu radar znelíbil a na svou vstřícnost zapomněl. Ne však natolik, aby "svému" prezidentskému kandidátovi řekl: "Pane Švejnare, pokud zastáváte opačný názor, máte jako náš kandidát smůlu."

Není pochyb o tom, že kdyby se levice shodla na silném středolevě orientovaném kandidátovi, nemohl by Bursík prosazovat Antiklause v hávu pravicového ekonoma. Předseda SZ kalkuloval tak, že se komunisté buď přidají (a potom budou vzati na milost jako strana, která už má konečně nakročeno k demokracii), nebo odmítnou se všemi důsledky. Paroubkovi se ta hra zjevně zalíbila. Ani jemu zjevně nešlo o rovnoprávnou dohodu. On pouze potřeboval komunisty použít ke zvýšení Švejnarovy, potažmo vlastní váhy. Není divu, že to odmítli, jakkoliv si taneček s paní Bobošíkovou mohli odpustit.

ODS se během kampaně i volby chovala konzistentně, byť nervózně a vulgárně. Nikdo z modrých zákonodárců "nezradil", volili svého guru, který mnoha z nich skrze politickou stranu, již založil, pomohl k nadstandardnímu společenskému postavení i majetkům. Motivy, které pudí sociálnědemokratické odpadlíky k tomu, aby rodnou stranu opustili, jsou jistě rozdílné. Někteří se prostě nechají koupit, jiným se z poměrů ve vlastní partaji dělá zle. Problém je v tom, že squadra, ovládající "ten lid" skrze velké noviny, rádia a televizi, má kromě jiného moc volit i hlavu této země. Je příznačné, že prakticky nikomu ze zákonodárců -- snad kromě izolovaných komunistů -- nešlo o to, aby tato hlava reprezentovala občany, jejich potřeby a vůli.

Je po volbách a na programu dne je "návrat" Jiřího Čunka do vlády. Bursík i Topolánek přesvědčují ministra zahraničí za zelené, že na jeho výrok o tom, že s Čunkem v jedné vládě sedět nebude, už všichni zapomněli. Uvidíme, zda potomka šlechtického rodu přesvědčí životní pragmatismus jeho vládních kolegů, aby zradil sám sebe. Pardon: aby si nechal vysvětlit, že se v Čunkovi pomýlil...

Kdo zrádce skutečně je, byť se od té špíny snaží očistit tím, že ji hází na někoho jiného?

Mezi komunisty jsou stále lidé, kteří mně a mé generaci ničili životy. Pokud však jde o volbu prezidenta této země, nebyli to oni, kdo zradil. Svým "demokratickým" partnerům i jinak nastavují zrcadlo. A ti jim to -- šermujíce politickou odpovědností, za niž schovávají vlastní zájmy, účelovost a bezzásadovost - nemohou zapomenout.