Často se nám vytýká, že jsme se nepřejmenovali. Po pravdě řečeno nechápeme proč. Přejmenovat se a pokračovat pod novou firmou ve staré politice umí každý. Ale změnit program a praxi značky při zachování firemní filozofie -- abych použil tržní terminologii naší doby - to je, myslíme si, výzva. Katolická církev se také nikdy nevzdala svého názvu a symbolu kříže, přestože v jejich jménu byly kdysi vyhlazovány celé národy. Dokázala se však vnitřně obrodit, a to imponuje i nám, ateistům. Svého materialistického světového názoru se vzdát nemíníme. Ale mnohokrát jsme se již distancovali od politických deformací, ke kterým vedla před rokem 1989 ústavně zakotvená vedoucí úloha KSČ, opakovaně jsme se omluvili v minulosti postiženým občanům za křivdy, které jim naši předchůdci způsobili, a svým podílem na tvorbě příslušných norem v polistopadových zákonodárných sborech jsme se snažili přispět k jejich dodatečné nápravě, či alespoň zmírnění.

Na druhou stranu však nemůžeme nevidět, že v průzkumech veřejného mínění, prováděných renomovanými agenturami, se na otázku, který režim byl podle nich spravedlivější, zda onen předlistopadový, či polistopadový, objevovaly odpovědi v poměru padesát ku padesáti procentům tak často, až otázka z průzkumů nadobro zmizela. A to je třeba vzít v úvahu, že pamětníci starých socialistických časů pomalu ale jistě vymírají, zatím co mladých lidí, dnes a denně zpracovávaných jednostrannou ideologickou propagandou, kteří minulost vůbec nezažili, stále přibývá.

Nemůžeme zavírat oči před skutečností, že privatizace národního hospodářství v první polovině 90. let ve skutečnosti znamenala výprodej národního majetku, majetku, u jehož zrodu sice stálo poválečné znárodňování, ale na jehož tvorbě se podílely celé generace občanů bývalého Československa, občanů, kteří dnes, ve svém postproduktivním věku, nechápou, proč jim jejich starobní důchody tak často nestačí na slušné živobytí, proč životní úroveň stoupá jen privilegovaným vrstvám a proč se sociální nůžky rozevírají dál a dál, nad únosnou mez.

V řadách pravicových politiků a jejich voličů je v poslední době patrná nervozita z toho, že naší straně stoupají volební preference. Nechtějí však přiznat proč: protože tzv. sociální reformy, včetně naprosto necitlivé a chtělo by se říci arogantní reformy zdravotnictví, a současná inflace doslova tlačí sociálně slabší vrstvy společnosti k pomyslné hladové zdi.

Nejde nám však o předimenzování sociální záchranné sítě. Jsme proti zneužívání sociálních dávek -- ať už je zneužívá milionář z Valašska, nebo příslušníci obtížně přizpůsobivé minority z Mostecka či Ostravska, či vyčuraní živnostníci, kteří oficiálně ukončili činnost, pobírají podpory a na černo podnikají. Nedobrá situace státního rozpočtu se však podle našeho názoru nesmí řešit na úkor důchodců, nemocných občanů či mladých rodin s dětmi.

A tím se, vážení kolegové, dostávám k volbě prezidenta. Jsme realisté, a proto jsme do první volby nechtěli stavět svého kandidáta, byť nestraníka. Doufali jsme, že některá z parlamentních stran -- např. KDU-ČSL, jejíž křesťanský étos by logicky měl vést k hledání kandidáta, k jehož vlastnostem patří i schopnost sociální empatie, vcítění se do problémů obyčejných lidí -- navrhne kandidáta, kterého bychom mohli s klidným svědomím podpořit i my. Bohužel se tak nestalo. Museli jsme volit mezi Václavem Klausem, kterému nelze upřít politické zkušenosti, tvrdý tah na branku a přitom jistou noblesu vystupování, a mezi Janem Švejnarem, který nabízel blíže nedefinované změny. Ke kladům Václava Klause patří v našich očích jeho ateismus a z něj vyplývající střízlivý postoj k církvím, jeho opatrný postoj k politice USA v Evropě, jakož i rezervovaný náhled na evropskou integraci. K jeho záporům počítáme nejen jeho někdejší podíl na realizaci privatizace v nedostatečném právním prostředí a těžko pochopitelné znevažování ekologických ohrožení planety Země, ale i jeho více méně vstřícný postoj k plánované výstavbě amerického radaru na českém území, a v neposlední řadě i skutečnost, že kdysi v parlamentu zvedl ruku pro tzv. lustrační zákon a ani coby president republiky neudělal nikdy nic pro zrušení tohoto pseudozákona, který vychází z principu kolektivní viny a tudíž je v přímém rozporu s chartou lidských práv.

Pro Jana Švejnara naopak mluví to, že byl v 90. letech odpůrcem toho, co se dnes právem nazývá "divokou privatizací", během níž se zrodilo mnohem více ekonomických pirátů než jen Viktor Kožený. Na Švejnarovi je nám sympatické i to, že je větším demokratem než Václav Klaus, že jsou mu cizí různé politické předsudky a predestinace a že si je podle všeho vědom neúnosnosti nastartovaných sociálních reforem v jejich aktuální podobě. Bohužel, tím pro nás výčet jeho předností končí. V zásadě se jedná o stejného liberálního ekonoma jako v případě Václava Klause a k problematice radaru se staví podobně jako jeho protikandidát.

Mnozí z vás se teď nejspíš ptají, proč přikládáme takový význam otázce plánované výstavby amerického radaru v Brdech. A je dost možné, že vás mé vysvětlení překvapí. Právě proto, že na komunistické minulosti spočívá nad jiné těžká historická zátěž dvaceti let okupace Československa sovětskou armádou, právě proto, že naši předchůdci svého času posvětili rozmístění sovětských raket SS 20 na našem území, právě proto nechceme dopustit ani náznak nové faktické ztráty suverenity, nechceme dopustit trvalou přítomnost cizích vojáků a vojenských zařízení na našem území.

Václav Havel kdysi sliboval lidu této země současné zrušení vojenských bloků, mezi kterými celá desetiletí zuřila studená válka, Varšavské smlouvy a NATO. Varšavská smlouva byla rozpuštěna, NATO však ne. Ba co víc, do Severoatlantické aliance jsme vstoupili, aniž by se někdo z nejvyšších představitelů státu zeptal občanů na jejich názor. Žádné referendum se nekonalo -- a teď by se nemělo konat ani kvůli radaru?

Nejsme proti našem podílu na společné obraně evropských hodnot. Ale proč bychom nemohli vybudovat a provozovat onen sporný radar sami? A právě touto myšlenkou nás oslovila a zaujala naše dnešní kandidátka na úřad prezidenta republiky, europoslankyně Jana Bobošíková. Není to levicová kandidátka, ale podle všeho umí naslouchat i lidem v podhradí a vycházet z nich při svých rozhodnutích. A právě proto si myslíme, že by mohla zaujmout i další soudné lidi mezi vámi. A že jich tu vidím celou řadu, jak se říká, napříč politickým spektrem...

Ale protože KSČM je stranou, která nenaslouchá svým voličů jen během volební kampaně, musím také konstatovat, že našim příznivcům, ale nejen jim, by byla nejbližší přímá volba prezidenta všelidovým hlasováním. K přímé volbě se tedy přiklání i naše strana, která jako jisté východisko z patové situace, která zde vznikla před týdnem a může nastat i dnes, vidí odklad volby prezidenta a urychlenou změnu Ústavy. Pna druhou stranu však, pokud by mělo k takové změně dojít, měla by být širší. V rámci změny Ústavy by bylo možné zrušit konečně Senát, který má mizivou důvěru občanů a který -- vezmeme-li v úvahu, že k volbám do Senátu chodí cca 20 % oprávněných voličů a že výsledky těchto voleb bývají vyrovnané - zastupuje s bídou deset procent z nich! Nabízela by se rovněž změna pravomocí ústavního soudu, které nemají v celé Evropě obdoby, takže Ústavní soud ČR dnes stojí de facto nad výkonnou mocí.

Takové změny by si však vyžádaly delší dobu příprav, a proto považujeme pro tuto chvíli za schůdnější hledat konsensus pro kandidáta, který nereprezentuje jen menší část občanů této země. A takovým kandidátem může být podle našeho názoru žena, která umí naslouchat, stejně tak jako stát za svými názory, žena, která není závislá na žádné z parlamentních stran, žena myslící a jednající proevropsky, ale nikoli za každou cenu, žena, která má cit pro české národní zájmy a specifika, žena mladá, nezatížená minulostí -- europoslankyně Jana Bobošíková...

Tohle vše bych byl řekl na Pražském hradě, kdybych byl předsedou nebo alespoň poslancem či senátorem KSČM a kdybych chtěl svou stranu vyvést z politické izolace (a pak bych, po vyčerpání veškerého prostoru k jednání, kandidaturu paní Bobošíkové stáhl a podpořil, byť s těžkým srdcem, Jana Švejnara). Nemohu však být ani jedním ze jmenovaných představitelů Komunistické strany Čech a Moravy, protože nejsem jejím členem a protože mé názory jsou takové, jaké jsou. Předkládám je proto -- v této modifikované podobě - alespoň čtenářům Britských listů.