18. 2. 2008
Pět požadavků na českou sociální demokraciiMilan Daniel se na adresu ČSSD ptá, kdo koho zradil při presidentské volbě. Tuto otázku nejen lze rozšířit na veškerou politiku sociální demokracie, ale dají se z ní odvodit i požadavky, které musíme na její politiku klást, chceme-li si aspoň udržet naději, že se v této zemi ještě najdou politici, které zajímají životy a osudy nás, lidí žijících z mezd, platů, důchodů a podpor, lidí nepodezděných rozkradenými majetky a potenciálně nejzranitelnějších v nadcházejících globálních krizích všeho druhu. |
Sociální demokracie nás zrazuje už dávno, přinejmenším od dob opoziční smlouvy, a to v celém rozsahu svých volebních programů, které stejně nikdo z voličů nečte a většina politiků na všech úrovních nedodržuje a které jsou stejně natolik bezzubé, že ani nic podstatného řešit nemohou.
Miloš Zeman svého času ve snaze vytvořit početnou a silnou stranu vymetl všechny temné a smradlavé kouty českého politického prostoru a doslova z nich nahrabal na jednu hromadu ty nejpodivnější a nejpochybnější existence, které nikdy se socdem ideály neměly ani zdaleka nic společného a které se ani náhodou ve straně neměly objevit. (Otázkou, která není předmětem této úvahy, zůstává, zda sám Zeman kdy byl přesvědčeným sociálním demokratem.) Důsledkem je - jak si postěžoval ústecký socdem funkcionář Foldyna - že v sociální demokracii neexistuje žádná personální politika. Také to však do značné míry vysvětluje, proč ČSSD pořád dokolečka řeší problém přeběhlíků a proč se na své členy může spolehnout jen omezeně. Z ČSSD se dávno stala mašina na posty a z nich plynoucí peníze pro vyvolené a to, co vede konkrétní kroky většiny držitelů těchto postů, je strach, že přijdou o koryta. Nechali se vmanévrovat do pozic, v nichž jsou vystaveni ohrožujícímu vlivu různých "podnikatelských" i kriminálních mafií, často pravděpodobně provázaných i s orgány, které by jinak měly dohlížet na bezpečnost státu a dodržování zákona. Tyto vazby mají na chod strany významně větší vliv, než funkcionářské struktury, které jsou leckde obsazeny nevýraznými, šedivě, upoceně a křečovitě působícími strejcovskými typy, které jsou stranické věrchušce dobré, aby pro ni udělaly tu rutinní stranickou práci pokud možno zadarmo, ale které z ní vůbec nic nemají a především nemají žádný vliv na to, kdo bude vyzvednut na vyšší úrovně moci.
Důsledkem soustředění na obranu takto "dobytých" pozic a na prebendy, které z nich plynou, je neexistence vize, dlouhodobé strategie, účinného programu, který by reagoval na rizika globálního vývoje. Sociální demokracie (nejen v ČR, ale to je zase na jinou úvahu) se už dávno ztotožnila se systémem. Přemýšlet o změnách společenského uspořádání nebo je dokonce konkrétně projektovat je pro ni cestou, kterou si sama zakázala. Ignoruje, že kapitalistický vývoj lidské společnosti globálně naráží na hranice svých vnitřních možností i na přírodní meze planety, a je natolik myšlenkově impotentní, že tyto procesy nedokáže ani vnímat, natož je pojmenovat nebo dokonce navrhovat reakce na ně. Zdroje takových myšlenek i konkrétních návrhů přitom na politické levici existují, jenže v prostředích, od nichž sociální demokraty dělí přímo kosmická myšlenková a názorová propast a s nimiž odmítají spolupracovat. Proto je strana ignoruje, ať už je to KSČM, mimoparlamentní nekomunistická radikální levice soustředěná ve Straně demokratického socialismu nebo některé levicově zaměřené nevládní organizace.
Jestli ČSSD chce získat zpět ztracenou důvěru ve společnosti, musí ty, kdo se cítí její politikou být zrazováni, znovu přesvědčit, že její existence má pro ně smysl a že se o ni mohou v nadcházejících krizích opřít. Dovolím si zde doporučit několik kroků, které by k tomu mohly vést.
1. Praktickou činností, nejen jalovými řečmi, v každodenní politice na všech úrovních, od obcí až po vládu a parlament, dávat najevo zájem o "normální" lidi. 2. "Dešloufizovat" stranu, vymést z ní pochybné existence provázané s korupčním a kriminálním prostředím. 3. Přispět ke sjednocení české levice především zrušením bohumínského usnesení. 4. Klást mnohem větší důraz na globální problematiku a projektovat budoucnost v delším horizontu než jedno volební období. 5. Prosazovat a realizovat v konkrétní politice na všech úrovních včetně vnitrostranické prvky přímé demokracie.
Lidi nejsou úplně blbí. Jestliže i přes to, co se teď line ze socdem, má strana rekordně vysoké volební preference, je to především výraz zoufalství některých voličů vládních stran nad současnou vládní politikou a nikoli jejich přesvědčení o tom, co ČSSD dokáže nabídnout. Iluze o tom už většina obyvatel této země dávno ztratila. Nebude-li však socdem schopna na tuto příležitost reagovat jinak než mediální zákopovou válkou navenek a pokračováním neprůhledných mocenských hrátek uvnitř, důvěru voličů ani návrat do vlády si nezaslouží.
|