Nebudu polemizovat s názory Oscara Lewise, autora teorie, nebo s názory jeho kritiků. Pro mne je a bylo důležité, že kdosi popsal a shrnul znaky, které jsem viděla v životě a chování lidí kolem sebe.

Již tehdy jsem pozorovala nástup další generace, vybavené do vlastního dospělého a rodinného života orientací na přítomnost, na daný okamžik prožívání, opatrností a nedůvěrou k institucím, časným vstupem do sexuálního života, větším počtem dětí, ale také solidaritou rodinných příslušníků, dále nezájmem o vzdělání dětí a cenu, kterou později zaplatím za momentální požitek.

Zmíněná reportáž V.Čápové ze Slovenska však ukazovala také na to, jak se samotní Romové mohou pokusit stavět na vlastní nohy, jak se dokážou chopit správně podané pomocné ruky.

Vypadá to, jako by Romové v rámci své společenské paměti sice mohli padnout až na dno bezvýchodnosti a zoufalství, v jakém se na konci roku 2004 nacházeli na Slovensku (hladové děti jedly trávu), takže ve svých osadách a ghettech opustili tradované zvyklosti (např.čistota v obydlí, cudnost), ale s nadějí na smysluplnější život se opět dokážou vracet k „normálu“. K tradičnímu kulturnímu rámci, včetně detailů, získaných během soužití s ostatními obyvateli. Ukázalo se, že dokážou být velice pracovití, že postupně přijímají i školní docházku jako naději pro lepší život svých dětí. Pouze je nutné zjistit a ověřit správný přístup a postup v dané lokalitě, rozumět místní problematice.

Čím to? Byli jsme pravděpodobně svědky jevu, který ukazuje společnosti jistou naději na budoucí tvář soužití. Pokud je Romům srozumitelný cíl, dokážou se ho chopit. Pokud jsou kdesi nahoře divná rozhodnutí kohosi tak vzdáleného, že na něj nemůžou sáhnout, prošumí jim všechno kolem uší.

Podíváme-li se do historie, zaslechneme cosi o tom, že se mezi Romy objevovaly osobnosti, například hudebníci, kteří přešli do většinové společnosti. Postoupili „výš“ – a nadobro zmizeli své rodině z očí. Tím se pravděpodobně v Romech zakořenila potřeba setrvání všech ve společenství, byť na kraji společnosti, jako základní podmínka přežití. Hlavní je rodina, její prospěch jako celku. Vždyť odchod tak schopného člena rodinu těžce oslabil, byla to zrada. Proto se ještě nedávno mnozí úspěšní lidé ke svému původu buď rovnou nehlásili, nebo byli komunitou zřetelně odmítnuti jako odcizení. Jako zrádci. Normou je zůstat a nevyčnívat.

Z toho odvozuji, že pokud by byla překonána nedůvěra tohoto společenství k jakýmkoliv zásadním změnám v životě, mohl by teoreticky nastat vývoj směrem k (u nás tak preferované) asimilaci. Obecně řečeno, Romové, po staletí přitisknutí k zemi, mají kam vstávat.

Vraťme se k nedávné minulosti: Ve druhé polovině dvacátého století se u nás odehrálo leccos, co změnilo staleté zvyklosti. Mnoho lidí se soustředilo na prožití přítomnosti s tím, že žili v poměrně jasně nalinkovaných mezích příštích desetiletí. Začali věřit na „jistoty“ a dokonce bylo společensky žádoucí, aby této víře podlehli a spoléhali na ni.

Jenže pro Romy to dobré moc nebylo.Dostávali své příležitosti, ale změny nevycházely z nich, nýbrž zase od „pánů“. Bylo přece nutné dostát určitému obrazu společnosti. Proto se po prvních vlnách stěhování Romů do průmyslových center, které nepůsobily větší zádrhele, v době normalizace prováděl „řízený rozptyl“ slovenských Romů do Čech.

Prvně zmínění vyslanci velkorodin se zajímali o životní a pracovní podmínky a aktivně hledali lepší místo pro život pro všechny své lidi, byli ochotní do značné míry splynout s okolím. Přišli, viděli, usadili se a přivolali příbuzné. Měli chuť a vůli žít a pracovat, najít si své místo ve společnosti. Samozřejmě i s tradicemi.

Ti, kterým byly násilně spáleny kočovnické vozy a museli přesídlit do „normálních“ domů, takovou motivaci neměli a proto již u nich k žádoucí asimilaci nedošlo. Zadřel se jim pod kůži vzdor, hněv a nedůvěra. Stejně jako těm dalším, „rozptylovaným“ v sedmdesátých letech. Velice dobře cítili, že jsou pouhou součástí předstírání a her. Nerozuměli jim a ani to nezkoušeli, jakmile zjistili, že lze ze situace těžit. Proto se také skvěle naučili využívat dávky a zneužívat systém ve svůj prospěch.

Opět plně žili přítomným okamžikem, nastrkaní do míst a pozic, které si nevybrali. Chytračili, hledali správné skuliny v děravém systému - a ruku na srdce: nebyli okolní gádžové z jejich hlediska skutečně hloupými, když se dřeli v práci, místo aby se radovali mezi svými a užívali každého dne? Tehdy se zrodilo dělení na „naše slušné Cikány“ a ty druhé, které si spojujeme například s vybydlením Chánova..

Jenže co naši většinoví spoluobčané, kteří dnes propadají sociální sítí? Kde ti se vzali a proč jsem se mohla setkat právě již s druhou generací (a možná i třetí) živořících rodin? Může za to chudoba nebo lenost nebo jakási záhadná předurčenost?

Vím, že pod pokličkou nutně zachovávaného pěkného zdání již dávno bublaly a dusily se problémy, jejichž existence nás zaskočila po ukončení cenzury. Drogy, prostituce, zabité děti, incesty, domácí násilí, znásilnění (často stigmatizující ženu jako necudu i ze strany kriminalistů) existovaly vedle krádeží, loupeží a vražd, i když v menším měřítku. O to větší potom bylo obecné zděšení, když se bulvár zaplnil vyprávěním o úděsnostech, které vypadaly jako přivolané „sametovkou“. Dřív to prostě nebylo a basta.

S bídou a mizerií uvnitř některých rodin to bylo podobné. Jenže chudoba nemůže být vnímána pouze jako chyba jednotlivce, vzniká vždy v souvislosti se společenskými změnami, pohybem nastavení v jejích systémech, s dírami v záchranných sociálních sítích. Ve společnosti, která spotřebovala velikou část svých schopností na předstírání dokonalosti, došlo k  přijetí obranných postojů v oslabených rodinách, k jejich přenosu do dalších generací a tím pádem se jich nezbavíme dříve, než v průběhu další generace.

Učitelé na základních školách by mohli leccos vyprávět. Odpozorovali třeba tendenci (především) matek – absolventek ze zvláštních škol nebýt nijak nadšené z prospěchu dítěte ve škole „normální“. Nejen , že bude chytřejší, než ony. Co hůř, učitelé budou rodinu otravovat, aby šlo na učňák nebo školu a ony je musely mít o to déle na krku.

Jedna takováto nespokojená maminka mi jako vychovatelce na internátě vyčetla svou nespokojenost s dcerou pětkařkou. „Udělejte s ní něco, já ji nechci živit další rok!“

Rostlo sobectví a starost především o vlastní pohodlí. Bylo sice na jedné straně omezeno povinností pracovat, tedy být zaměstnán, ale na straně druhé celospolečenská dusící poklice bezvýchodné šedi a předvídatelnosti hlavních bodů života orientovala zájem lidí na každou verzi úniku.

Porevoluční doba zaútočila na lidi naprosto nečekaným a krutým způsobem. Domnívali se, že co čtou a vidí v médiích včetně reklam, platí. Takže různé rychlé peníze „zadarmo“, odklady splátek až na někdy, nutnost trumfnout ostatní módnějším výrobkem. Nejméně jednou do měsíce vysvětluji staršímu člověku, že by ho ono „zadarmo“ doslova ožebračilo.

Protože v nás nebyla a nemohla být zakořeněna žádná zkušenost s úvěry a hmotnou nouzí, znali jsme jen útrapy „samoživitelství“. Nedovedli jsme si představit, že s rozvojem šancí na získání úžasných věcí, které se kolem vyrojily, končí také samozřejmé jistoty. Kolikrát jsem jen slýchala osamělou matku, jak na podivení sousedek, že všechno utrácí, odpovídala suverénním: „Kašlu na činži, nejsem blbá - a matku s děckem vyhodit na ulici si nikdo netroufne“?

A vida, troufl. Kolikrát jsem po přelomu staletí potom sháněla podnájem právě pro takové matky, když coby neplatičky o svůj byt přišly. Velice se divily, že jim sociálka nechce doplácet nájem šesti, sedmi tisíc bez energií, když se jim byt tolik líbí a ony nejsou žádné „socky“, aby se mačkaly v garsonce. Ta se tehdy ještě dala sehnat i za tři.

Stejně tak se dnes mnoho lidí podivuje, že stálé zahazování jakýchsi směšných upomínek za neplacení pokut, neotevírání obsílek a strkání hlavy do písku najednou „z ničehož nic“ znamená exekuci od devíti tisíc výše. (V roce 2005 jsem odvracela exekuci za stejnou černou jízdu „jen“ za šest tisíc.) Na začátku přitom stačilo zaplatit pár stovek. Lidé strnou, vyděšení, co na ně dopadá, přičemž se zákonitě podobné „smůly“ a „sprosťáctví od NICH“ nahromadí za několik hříšků najednou.

Musím se zastat nejslabších lidiček v tom, že ani středoškoláci nedopadají ve víru života nejlépe. Setkala jsem se s absencí plánovaných financí dokonce u dámy po ekonomce. Ten nejjednodušší způsob, totiž dělení peněz do obálek, ji tak nehorázně ponížil, že tak primitivní metodu rázně odmítla. Vybírá si přece MODERNĚ z konta, podle potřeby, a hned to utratí. Na její nevycházení s penězi musí tudíž být MODERNÍ finta! Počítačový program, aby měla hospodaření „in“, obávám se, dělat nebudu. Strkání hlavy do písku, půjčku za půjčkou tedy, jak vidno, dobře znají i lidé s maturitou.

Chudoba, ze které vede jen jediná pevná, ale velice nepříjemná cesta odříkání, námahy a normální výdělečné práce, souvisí také se schopností samostatného uvažování, reálného zhodnocení situace, odložení požitku. S výchovou, jaká se v uplynulých letech, bohužel, příliš neviděla.

Protože pokud před rokem 1989 okrádal rodinu každý, kdo si nebral ze společného pro sebe, v letech devadesátých byl přímo hlupákem ten, kdo se nechytil příležitosti. Nevyzkoušel kšeft,pašování, krádeže. Cokoliv, aby bylo na nový mobil, satelit, kino, dvojče...

Zdroje divných, ale „pěkných“ výdělků byly a stále jsou i v rodinách. Pokud dívka v půli devadesátých let zanedbávala učení v devítce, protože měla „zákazníky“, nebo fotila „modeling“, těžko může mít žádoucí náhled a návyky, aby z daného kola vypadla. Pokud chlapec a tátou sbíral železné válečky z dopravníků u povrchového dolu a máma potom měla radost z nové pračky, těžko kluk uvěří, že mu fádní práce někde u pásu otevře lepší budoucnost.

Nemluvě o dětech, poučených o krádežích v obchodech. Vědí velmi dobře, že maminku by policajti otravovali, ale když něco najdou u mrněte, nestane se nic moc. Rodina, v níž manžel nabízel německým turistům „bilig“ zdravou pěknou manželku, stojící opodál s kočárkem, taktéž asi příliš pevné základy nemá. Ani zde mravní výchovu nevidím příliš růžově.

Na jedné straně nestačíme vnímat pokrok, učíme se demokracii, poznáváme dokořán otevřenou náruč světa. Přitom kolem sílí vrstva lidí, kteří prožívají jakousi kličkovanou životem. Užívají právě toho dne, který je, zítřek jim nějak dopadne. Nějak zabít čas, pokecat u kafe, piva a cigára, dětem strčit syrový párek (kdo by se s tím vařil), koupit grilované kuře nebo pizzu, poslat haranty do postele a zajít si užívat mezi lidi.

Když se děcko neprokouše školou, pořád může být zedník nebo šička. Nebo rovnou lepit katalogy, ouška k hrnkům a obtisky na talíře. Že má holka v patnácti přítele? Vždyť on vydělává, má byt nebo kus domku, tak ať spolu žijí. Má ve dvaceti dvě děti a čeká třetí? Nějak to zvládnou. Na dluhy je dobré slíbit porodné za další dítě. Když to nestačí, zavřete si mě, nic nemám, auto za rohem patří kámošovi. Hlavně držet spolu a dát si pozor na všechny ty chytráky, co jednomu nepopřejou klid. Sociálka, úřad práce, kurátoři, to je jedna banda, prachů dají málo a jenom dělají potíže.

Mnozí ti lidé vegetují sice jinak, než jejich rodiče, ale uznávají a užívají především nataženou dlaň, vlastní klídek, pohodlí a nechuť ke změnám. Stále věří, že se vždycky najde způsob, jak vyváznout. Jejich rodiče to také zvládali, jejich okolí také proplouvá. Nějak bude, hlavně s dětmi je na holičkách nenechají. Sociálka nebo charita... A víte, že se i za charitu musí platit? Taková sprosťárna, charita přece znamená, že je všechno zadarmo!

Omezit sám sebe a změnit styl života, toť nejzapeklitější a takřka idealistický nárok na lidi. Dnes tím horší, že čerstvé změny systému mohou přinést rezignaci i těch, kdo se přece jenom snažili obstát.

Zoufalá snaha občanských sdružení, církevních organizací a státu je stále více podobná laťkovému plotu při povodni. Sotva se pokročí v jedné oblasti, na scénu vtrhne další vlna. Obávám se, že se ze zřetele poněkud ztrácíme právě ty rodiny, které ve  společnosti klesají na pomyslné dno a na své živoření rezignují. Teoreticky mají větší šanci se prosadit, než lidé z etnických menšin. Jenže se ztrácejí v životě jako v začarovaném lese, plném nástrah.

Symbolem rozdílů pro mne zůstane hořce typické srovnání dvou konkrétních rodin: Když v té české končily finance, nakoupily se do zcela prázdné spíže brambory. Deváťák je omyl, dal celé na plech do trouby a pekl - jako vždycky. Matka byla mimo. Děti si posedaly okolo sporáku na zem, koukaly okýnkem do osvětlené trouby a čekaly. Vydržely, měly hlad. Kluk nevěděl, že rozkrájená brambora se peče rychleji. Matka mu to neřekla, nezajímal ji čas ani spotřeba energií.

Romská matka osolila mouku, přilila vodu, z těsta usmažila placky. Tak jako její máma, bába a prabába v podobné, naprosté nouzi. Když nic jiného, hladkou mouku, sůl a olej se snažila mít vždycky.

Dám vám malou hádanku na konec:

Jednou byla v akci kapusta za dvě koruny kus, zelí za dvě koruny kilo. Obě rodiny byly nastejno u konce s dechem. Kdo si nakoupil a co?

Napovím:

Jedna nakoupila za dvacet korun obojího. Druhá nic, protože u nich se takové věci nejedí. Po cenově přibližně stejném dalším (a posledním) nákupu potravin jí tudíž zbylo víc na cigarety. Což bylo hlavní.

Když ta první nandala všem dětem dohromady závitky, všechny je spokojeně zhltly. Vyšlo tím najevo, že ta druhá žena, takzvaně zkušená matka i dvou dospělých dcer, ve skutečnosti vůbec neměla ponětí, co se  zelím nebo kapustou počít. A ani to nehodlala zkoušet. Napovím znovu: Měla šedé oči.

Mnozí jako já tady zdola od lidiček slyšíme zoufalé zvonění na poplach, div neohluchneme. Obávám se však, že kdesi nahoře (už celé roky) sotva zaslechnou pouhé ševelení větru.