Jméno Schwarzenberg je v Čechách známé skoro jako Novák, i když každé z jiného důvodu. Jeho nositeli jsou občané. Jeden od nepaměti a druhý od počátku prvé republiky, kdy ho občanem učinila Masarykova demokracie. Neubírejme však význam jednotlivci, ani rodům. Mají svoji životní dráhu svázanou s historií země či národa. Jsou často zapsány s hlubokým respektem. Ten se někdy vytváří po staletí a bývá dobře zdokumentován. V toto duchu nás oslovuje i řada publikací. Někdy je dobře se v nich začíst. Vzbuzují respekt, úctu a v historii byly jejich představitelé spojovány s poctivými zásadami, charakterem a v neposlední řadě i právním citem pro spravedlnost.

Co naplat: jednotlivý člověk je posuzován individuálně a nejhlubší vryp do trvalé paměti přináší zralé či finální období života, a to pochopitelně s dopadem na člověka samotného, ale i na pověst předků.

Kdysi jsem byl na osobní návštěvě v obnoveném zámečku u potomka také známého rodu, který je významně zapsán v české historii a diplomacii - Metternicha. Poctivé své jméno se snaží udržet či raději obnovit - pěstováním vína. Je po něm i pojmenováno. Dnes žije nekontroverzním životem, dělá ekonomiku ( jak by napsal KHB). Jak jsem poznal je sám se sebou spokojen.

Ne tak pan Karel. Vnesl sice svůj podíl v naší novodobé revoluční době do řízení státu. Moc byla v té době soustředěna na Hradě v blízkém okolí prezidenta Havla. Myslím také, že to byl právě on, který rozhodující měrou určoval prvé období politiky československého a českého státu po roce 1989. A to překvapivě i v oblasti ekonomiky. Přestože na tuto poznámku mi osobně řekl, že jeho role byla daleko skromnější, raději si ale ponechám svůj názor. Je to nedávná minulost. Žijeme však dneškem.

Dnes odpovídá pan Karel ze své exekutivní pozice za českou zahraniční politiku. Mohla by být vedena v klidu, žádné přímé ohrožení není na obzoru a můžeme se soustředit jenom na stabilizaci tohoto stavu doma a snažit se tak napomáhat i ve světě. K tomu vede možnost aktivního působení v mezinárodních organizacích v pozitivním směru a zdůrazňování všech ustanovení kodifikovaných v mezinárodně právní oblasti. Není tomu tak. Proč tomu tak není, to se těžko chápe. Nemá to odborné vysvětlení. Buďme však konkrétní a aktuální. Ponořme se stručně do posledních současných událostí. Není jich málo, ale radost z nich není žádná. Spíše jsou krajně alarmující. Nejde jenom o jejich posouzení, ale přímo o zcela nutné odsouzení.

Kosovo

Vím dobře, že by bylo správnější a historicky blíže pravdě začít psát o Srbsku. Jsou to však věci známé, i když ne často přesně mediálně pokryté, ale kdo chce vědět, ten informován je. Sám jsem s touto zemí i provincií spojil kus aktivního života. Takže také něco vím. I to, že Hrad a jeho poradci (Schwarzenberg?) odmítli po konzultaci s Němci důvěrně zprostředkovat dohodu mezi Srby a umírněným charismatickým představitelem kosovských Albánců Dr Ibrahimem Rugovou. Byla to jeho naléhavá žádost k předejití konfliktu.

Nechci však psát o agresi zemí NATO v roce 1999 na základě ultimata požadujícího okupaci celé Jugoslávie i referendum do 3 let o nezávislosti Kosova. Přes téměř tříměsíční bombardování se z ultimata neuskutečnilo nic. Byla však přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Kupodivu mnoho o ní nevíme. Asi je to záměrné, neboť bychom se dozvěděli, že rezoluce vítá souhlas Svazové republiky Jugoslávie s rozmístěním mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu pod záštitou OSN (odstavec 5 ) a dále (dle odstavce 4), že bude povolen návrat stanoveného počtu jugoslávských a srbských vojenských a policejních sil.

Netřeba hovořit o ustanoveních o návratu všech uprchlíků a ochranu jejich práv, rozsáhlé autonomii Kosova v rámci Svazové republiky Jugoslávie. Jakékoliv změny jsou podmíněny rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN (článek 19 jmenované rezoluce ) a s použitím analogie článku 5 i souhlasem Svazové republiky Jugoslávie. Budiž dodáno, že správa OSN z této rezoluce nic nesplnila a ani neprojevila v tomto směru žádnou snahu.

Toto jsou některé ale základní informace k předmětné rezoluci.

A nyní pozor! Pan ministr zahraničních věcí s výrazným jménem Schwarzenberg, které dává k dispozici veřejnému posouzení, dne 6. února 2008 v poslanecké sněmovně při projednávání problematiky Kosova, klidně mystifikuje a zalže s tím, že přijatá rezoluce Rady bezpečnosti č 1244 je mezinárodně uznaným právním aktem, kterým byla de jure provincie Kosovo vyňata z národní jurisdikce Srbska. To není jen lež. Je to i nepřátelství a nenávist k základním hodnotám, které určují klid a mír ve světě. Proč pan Karel zašel tak daleko, je nevysvětlitelné. Snad opět na radu německé strany, která dle pamětí německého ministra zahraničí Genschera vyvolala konflikty v Jugoslávii jako mstu či přesněji "nápravu důsledků I. světové války". Náš ministr v parlamentě odmítl dále analogii s Mnichovem. Škoda, že si "nepamatuje" mediální kampaň Západu proti ČSR k oprávněnosti mnichovské dohody a důvody proč byla tak nadšeně přivítána ve francouzských a britských metropolích. Ano, ta mediální kampaň nebyla pravdivá, stejně tak jako mediální kampaně vedené proti Jugoslávii nebyly pravdivé. Proč však nám je ministr schopen ještě dnes tyto nepravdy opakovat?

Pan ministr také oznámil svoji připravenost uznat samostatnost Kosova ( ne sice v prvé řadě). Staví se tak nejenom proti mezinárodnímu právu, pravomoci RB OSN, ale i proti stanovisku prezidenta Klause, který podmiňuje toto uznání souhlasem všech zainteresovaných stran. Opět dobrý důvod pro česká meédia a pana poslance Zaorálka jak vytknout prezidentu jeho rozdílné stanovisko od postupu a jednání naší vlády (nebo jenom pana ministra?).

Evropská unie, na jejíž předsednictví se ČR chystá, dle rozhodnutí ( jakého ? ) přebírá správu nad Kosovem a obsazuje ho svými jednotkami. Tentokráte ale na rozdíl od rezoluce č 1244 mimo souhlas Srbska ( ! ). Možná, že si někdo z nás v této souvislosti vzpomene, že část svrchovaného území členského státu EÚ je po dlouhou dobu a to i v současnosti vojensky okupováno členskou zemí NATO (Tureckem).

Ochuzený uran

Ministerstvo zahraničních věcí pod současným vedením se snažilo nedávno zabránit (ČR plus 5) v OSN projednávání zákazu o používání ochuzeného uranu, který jako součást munice ohrožuje trvale nejenom životní prostředí, ale i životy v oblasti použití (v Srbsku a Iráku) a to téměř proti celému světu. Jedná se o politiku Zelených v praxi, nebo jen o osobní iniciativu vedení MZV? V každém případě jde až o hrůzné zařazení se České republiky v mezinárodním kontextu. Dnes, ale i z historického pohledu je to odsouzeníhodné. Na cti takový postoj v žádném případě nepřidá - ani ČR ani panu ministrovi.

Rozšiřování NATO

Na nedávné schůzce se český ministr, na rozdíl od jiných účastníků, důrazně postavil za rozšíření této organizace o Ukrajinu a Gruzii. Ostatní země, zvláště Německo tuto iniciativu nevidí tak jednoduše. Mezinárodní situace, zvláště pak v oblasti bezpečnosti, není v souvislosti s jistými ohroženími tak jednoznačná a rozhodně její řešení není závislé jen na NATO. Pravděpodobně tyto úvahy pro naše "odborné" ministerstvo jsou příliš sofistikované. Z jejich postojů je vidět snahu po znovurozdělení světa, snahu po vytvoření bloků a přizpůsobení se jeho tvůrcům. Nejsem si jist, zda nepřeceňuji schopnost vize našeho ministra, možná, že je to jen ten lepší případ neumětelství, které se časem dostavuje.

Závěrem je třeba uvést, že je vždy nutno hledat řešení. Postoje v uvedených případech nejsou jen důsledkem neodbornosti či neznalosti. Jsou trestuhodné, neboť jde i o zmařené životy. Upřímně myslím, že někdo může dobře pěstovat víno, jiný chodit v zelené kamizole po lesích, ale na příchody Čunka do vlády by se čekat nemuselo. Jsou i jiné, závažnější důvody. Stačí se jen rozhlédnout, po těch, kteří nás do tohoto myšlenkového marasmu v politice zatáhli.

Je možno podat panu ministrovi pomocnou ruku. Musil by ji však sám mít pevnou a být schopen jednat Co mu brání, aby se jako český představitel omluvil Srbsku za naši agresi? Tomu Srbsku, které stálo v každé kritické době na naší straně - buďme si upřímní a držme se jen historických skutečností. Stalo se obětí nenávistné manipulace. Byl by to projev státníka, ale i akt v zájmu udržení historické hodnoty vlastního rodu.