Ban Ki-moon má problém. Ale nejen on

Evropská unie není v rozhodnutí uznat nezávislost srbské provincie Kosova jednotná. Vedle velkých zemí Unie, které jsou připraveny nezávislost uznat (Německo, Velká Británie, Francie, Itálie), stojí Španělsko, Kypr, Slovensko, Bulharsko, Řecko, Rumunsko, tedy státy, které mají dost důvodů nebezpečný kosovský precedens nepodpořit. V Radě bezpečnosti OSN, podle očekávání a v souladu s logikou geopolitické mapy světa, tuto samostatnost zablokuje Rusko, které, jak píše francouzský deník Le Monde, tím dostane generálního sekretáře OSN Ban-Ki-moona do "delikátní situace".

Řešení albánsko-srbských vztahů, které se v posledních letech vyhrotily v srbské provincii Kosovo, představuje bezesporu největší problém Evropy. Kosovo je pro Evropu danajský dar, neboť ji rozděluje, oslabuje další proces integrace EU a vyvolává největší konflikty od 2. světové války na tomto kontinentě. Evropa s krvácející ranou na Balkáně je podstatně slabším hráčem v geopolitickém prostoru, což vychází vstříc jejím konkurentům, včetně USA.

Podívejme se nejprve na reakce, které deklarace samostatnosti části srbského území (poalbánštěného v posledních staletích a také po bombardování Jugoslávie v roce 1999) a jeho proměna ve stát mohou vyvolat. První na řadě je pochopitelně Srbsko. Situace mu nedovolí zasáhnout tak, jak by asi zasáhla každá země, kdyby se část jejího území rozhodla vyhlásit suverenitu na základě rasové, národnostní či náboženské příslušnosti skupiny obyvatel, kteří by dosáhli na tomto území majoritního postavení. Srbsko nemůže otevřeně zakročit vojensky. Stalo by se znovu viníkem a znovu obětí, což je zajímavá kombinace, nicméně osvědčená během celého procesu rozbití Jugoslávie. Srbsko může ale hermeticky uzavřít hranice s provincií, zastavit dodávky energií, a vůbec uplatnit absolutní embargo. Pro kosovské Albánce nebude možné cestovat přes Srbsko nikam ven a ani zpět. I když se EU nepochybně postará o zásobování Kosova, přesto srbské embargo nezůstane bez vlivu a bude představovat obrovský problém pro celý region i EU jako celek.

Další reakcí na vzniklou situaci může být vyhlášení nezávislosti severní - srbské - části provincie. Podle stejného vzorce a se stejným nárokem jako albánská většina, může i srbská většina žádat na "svém" území totéž. A nic, ale opravdu NIC, by nemělo stát tomuto uznání v cestě. Všem je přece měřeno stejným metrem, nebo snad ne?

Srbové, buďte rozumní a zraďte, nebo alespoň prodejte svou zemi!

Ačkoliv Evropská unie přivítala znovuzvolení Tadiče prezidentem Srbska a v zemi jsou dlouhodobě podporováni ti, kteří prosazují tzv. proevropskou orientaci, přesto podpořit odtržení Kosova se v Srbsku rovná vlastizradě a žádný, ani sebelépe uplacený politik, s takovým programem otevřeně nevystoupí. Měl by asi stejný úspěch jako Němec, který by horoval za odtržení obojí Lužice nebo Slovák žádající samostatnost pro jižní Slovensko. Žádat po Srbech souhlas s rozbitím vlastního státu je prostě absurdní.

Přesto je sporné, zda reakce Srbska budou tak kategoricky ostré. Členství v Evropské unii představuje obrovské výhody a ani samotné obyvatelstvo není - a ve světě globalizace ani nemůže být - imunní vůči slibovaným formám blahobytného života. Za peníze lze uspořádat demonstrace kdekoliv na světě, rozvířit nepokoje, koupit revoluce, vypěstovat politické strany, naklonit si média, zorganizovat převraty. Za všemi revolucemi, ať měly jakoukoliv barvu či byly ušity z jakékoliv látky, můžeme najít peníze odjinud. A kde jsou peníze, tam jsou i revolucionáři, z nichž pak ovšem vyrostou tvrdí zastánci statut quo. Embargo Srbska vůči Albáncům v Kosovu by mohlo vyvolat tvrdá opatření EU vůči Srbsku, další ostrakizaci země, nové vlny obviňování Bělehradu, že je za situaci odpovědný. Může si země, jako je Srbsko - byť je právo na jeho straně - dovolit ocitnout se proti všem?

"Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu." (T.G. Masaryk, 1928)

Srbský parlament už v lednu odhlasoval poměrem hlasů 220 ku 14, že země bude usilovat o integraci do EU jen vcelku, tedy s Kosovem. Kosovo je součástí srbského území. Srbové přišli do Kosova v 7. století a až do 17. století v něm měli většinu. Teprve pak do regionu začali masově pronikat islamizovaní Albánci. Jak připomíná profesor Rajko Doleček, lékař, který se dlouhá léta snaží korigovat neblahé důsledky protisrbské propagandy médií z let devadesátých, vztahů Srbů a Albánců si všiml už T. G. Masaryk, který ve Slovanských problémech v roce 1928 napsal: "Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce... Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu... Během dvou století na 500 000 Srbů bylo vyhnáno." Vyhlášení samostatnosti Kosova na srbském státu vlastně proces "ukradení půdy" dovršuje. A to za asistence některých zemí Evropské unie, a co hůř, i se souhlasem České republiky.

Vyznívá bolestně osobní vzpomínka Rajka Dolečka na rok 1938, kterou mi nedávno poskytl: "Jedině Srbové byli ochotni bojovat jako dobrovolníci za Československo v roce 1938, v Jugoslávii se jich hlásilo kolem 50 000 do naší armády. Jako 13letý jsem viděl jejich zástupy před naším velvyslanectvím v Bělehradě." A teď, po sedmdesáti letech, česká diplomacie - za Topolánka a Vondry - posílá Bělehradu, který se v roce 2008 ocitl ve stejné situaci jako Československo před sedmdesáti lety, odpověď: "Vzdejte se Kosova!"

Kosovo bylo centrem srbského pravoslaví, a právě zde proběhla nejvýznamnější bitva Srbů za svobodu, 15. června 1389, v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo Turky, a sám kníže popraven nad mrtvolou tureckého sultána Murada. Bitva na Kosově poli měla pro Srby fatální následky a dodnes je vzpomínka na ni živá. Má symbolický význam. Bohužel, i nyní.

Problém pro Evropskou unii

Evropská unie podporující samostatnost Kosova se nutně ocitá v konfliktu s Putinovým Ruskem, které je jiným Ruskem než za Jelcina. I zde se skrývá jedna z mnoha odpovědí na otázku, proč se Spojené státy rozhodly v roce 1999 šlápnout sloní nohou do porcelánu a vést pod hlavičkou NATO jednostranné trestní tažení proti Bělehradu. Nasypat Evropě sůl do ran na Balkáně, a postupně jí vytvořit takový problém, že samy evropské státy nebudou vidět jinou možnost, než dokončit dílo zkázy uznáním samostatného Kosova. To byl chytrý a cynický krok Washingtonu vůči EU, který navíc plně odpovídal vlastním americkým zájmům na Balkáně a v blízkosti Ruska. Útok na Bělehrad v březnu 1999 byl především oficiálním vyhlášením Nového světového pořádku, a zároveň koncem Starého světa řídícího se mezinárodním právem. Byl to konec světa jakési rovnováhy a začátek unilaterálního pořádku na této planetě. Bělehrad 1999 to je skutečný mezník v moderních dějinách světa!

Evropská unie, která by - cestou jednotlivých zemí, nikoliv jako celek - posvětila další políček Srbsku, bude napříště těžko vysílat do světa hezká slova plná lásky a porozumění. Svým způsobem poklesne na mravní úroveň Spojených států. Když globalizace, tak proč ne cestou globálních provinění proti mezinárodnímu právu a proti státní suverenitě? Svět bude jednodušší, když všichni budeme spoluviníky a nikdo nebude mít právo mluvit z piedestalu morálky.

Evropská unie staví svou legitimitu na respektování práva, na mírové činnosti, na sociálních ohledech, na odstraňování bariér (viz i české předsednictví 2009). Pokud její vůdčí země posvětí odtržení Kosova od Srbska, bude její štít poskvrněn. Evropskou unii od Spojených států rozlišuje právě její bezúhonnost a mírumilovnost. Proto je ne vždy ideálním spojencem USA v jeho válečných plánech. Evropa poskvrněná bezprávím na Srbech bude raději mlčet a držet krok. I v tom můžeme spatřovat jeden z důvodů, proč se situace na Balkáně řeší tak, že se vlastně vytvářejí další konflikty.

Vyjít vstříc zájmům albánské většiny v Kosovu a uznat její volání po samostatném státu, ovšem vůbec nepředstavuje řešení. Není řešením situace, ani prvním krokem k němu. Spíše naopak. I kdybychom pominuli právní rámec deklarovaný Chartou OSN a zaručující svrchovanost států a nedotknutelnost jejich hranic. I kdybychom nechtěli brát v úvahu rezoluci Rady bezpečnosti 1244, která toto vysloveně zaručuje Srbsku, mluví zde proti odtržení Kosova od srbského státu argumenty mravní a také fakt, že problém nebude vyřešen, ale pouze se posune do jiné roviny, ve které zůstane neřešitelný.